Potřeba soudu jednoznačných odpovědí ztěžuje vykonávání kvalitní vědy. O psychiatrii se říká, že je to obor s pošramocenou pověstí. Ale netýká se to případu, kdy přední zástupci oboru vyprávěli o pochybnostech a nejistých vědomostech, ani se nezdrželi odpovědi, protože se jim nepovedlo najít odpověď na něco, co zkoumali. Naopak se to v Norsku často říká poté, co odborníci oboru ve dvou kolech vystupovali celkem jednoznačnými vědomostmi. Problém spočívá v tom, že z nich vyšla nejen jedna odpověď, nýbrž odpovědi dvě a navíc přesně opačné. Terorista byl nejprve nepříčetným, ale pak zase k našemu úžasu příčetným.

Po odpovědi číslo 2 bylo řečeno celkem dost o možných příčinách dvou rozcházejících se závěrů - o odlišné časové vzdálenosti, metodách a odlišném chování pachatele. Nelze se ale vyhnout ani vymlouvat od skutečnosti, že tentýž obor dodal na totéž téma - stav mysli téže osoby - zcela protichůdná stanoviska, odporující sobě navzájem. Obě byla odevzdána jako natolik jistá, že byla doporučena jako rady pro rozhodnutí soudu v největším a nejhorším přečinu v paměti národa. Stalo se tak v případě, který je pro zahraniční pozorovatele nepochopitelný, a který se zcela vymyká měřítek a nemá obdob, neboť nikdo zcela nepochopí ani není schopen vystihnout jak je pro Norsko traumatizující.

Jak by si věda mohla zdiskreditovat, když tvrdí něco jistého? Znamená to, že nejistotou a přiznáním, že se nachází na tenkém ledě dá najevo slabost? Bylo na tentýž obor větší spoleh dříve, když podával své soudně psychiatrické rady, aniž byl přezkoumán novou komisí?

Část problému spočívá v propasti mezi zplnomocněním a metodou: Soud si přeje jednoznačnou odpověď a nikoliv odpověď, která se vyznačuje metodickými pochybnostmi a kritickou sebereflekcí. Co kdyby obor přesto kladl důraz na to poslední, jevil by se přesto jako slabý? Možná by pak ztratil autoritu u soudu. A jak by dopadlo pověření s poskytováním rad v soudních případech?

Mohl by se obor prezentováním svých pochybností a nejistot jevit jako nejen kvalitní věda, ale i jako poskytovatel dobrých rad těm, kteří mají soudit a rovněž těm, kteří mají být souzení? Důležitým rysem kvalitní vědy je nejednotnost a odborná nevědomost. Pointa nespočívá v pěstování nevědomosti, nýbrž v tom, aby odborníci připomínali, že to, co se ví, jeví se nejjasnější a nejsprávnější, když zároveň vyložíme co o tomtéž tématu nevíme a co víme jen nejistě.

Nějaká zpráva je kvalitní když se její závěr jeví jako zcela jednoznačný a bezpodmínečně nutný. Zároveň je třeba opatrnosti při ventilování odborných stanovisek, která jsou nanejvýš sporná a chabě odůvodněná.

Mnozí jsou v pokušení myslet na to, že věda stojí na nejpevnějších základech, přichází-li se stanovisky, která jsou uváděna jako zcela jistá, definitivní a nesporná. Vždyť komu se ve vypjatých diskusích nestalo, že by hájil odborná stanoviska jako jistější, než ve skutečnosti jsou? Pak je důležité zamýšlet se o tom, že jsou-li vědecká stanoviska prezentována opatrně a s výhradami je to tím, co dlouhodobě přispívá k tomu, aby byla co nejvíce posilována záruka kvality oboru.

Pro toto hovoří jak empiristické argumenty, tak postmoderní způsoby problematizace pravd. Tady nejde jen o to, aby by jeden kritický k pramenům, nýbrž o to, aby reflektoval o tom, jak je věda ovlivňována a tvarována jazykem, pojmy a rétorikou.

Příčiny rozcházejících se soudně-psychiatrických zpráv jsou nejen odlišná pozorování, nýbrž i odlišné způsoby, jakými se nakládá s perspektivami a pojmy. Do klíčového pojmu jako „bludné představy” se dá vkládat nejrůznější postoje a názory. Co kdyby byla otázka (ne)příčetnosti v tomto případě kladena jinak a posuzována pomoci jiných kritérií, než pomocí těch, která byla dosud užívána? Stejně jako ve vších vědách se vždy může stát, že se vynoří nový objekt, který vyžaduje jak nové otázky, tak nové pojmy. Kromě toho, že diskuse o závěrech psychiatrů bude vedena dale, se tak můžeme v dlouhodobé perspektivě poučit víc, jestliže budeme diskutovat soudně psychiatrické zprávy take jako lekce o tom, jak metody, pojmy a perspektivy zásadně ovlivňují naše vědění.

Jak pro odborníky, tak pro uživatele vědění nějakého oboru je důležité posvítit si na to, jak může být více odpovědí na jednu otázku ale i to, že mohou být závislé na tom, jaké se užívají perspektivy a pojmy. Bude-li nám toto prezentováno kvalitním způsobem, nedozvíme se jen něco o tom, co jsme se pokoušeli zjistit, nýbrž také o tom základě, na kterém naše vědění spočívá a o jeho slabinách.

Zvlášť důležité (alespoň určitě ne méně důležité) je uvádět i toto, když odborně prezentované pravdy jsou užívány k tomu, aby se rozhodovalo o něčem vážném, ať se jedná o odůvodnění za účelem roznesení soudního verdiktu nebo o argumentaci pro společenské činy/jednání. Smí ale psychiatři odpovědět “nevíme” na dotaz soudu na pachatelovu příčetnost? Byla by soudní psychiatrie věrohodnější, kdyby bylo více přípustné, aby znalci prezentovali své odborné pochybnosti? Jako v tomto případě ohledně (ne)příčetnosti pachatele? Říct „ne” vědeckou autoritou může být jak odborně, tak politicky riskantní. Mohli by říct „dosud to nebylo prokázáno nebo doloženo, těžko se to ale dá vylučovat”.

Každý obor by měl odhalovat lži, neměl by ale sám prezentovat to, co je pravděpodobné a diskutovatelné jako pravdivější a diskutovatelnější, než je. Pro všechny obory, které přispívají věděním do závažných otázek může přípustnost pochybování učinit snazší, aby měli čisté svědomí a to jak s ohledem na to co jeden ví a neví, tak pokud jde o to, na co se odborně autorizované pravdy užívají.