Většina je zvědavá, i ti, kteří volají po tom, aby se o něm nepsalo ani nemluvilo. Přesto jsou občané vykazováni ven, do čekárny poručnického sociálního státu, který bezpochyby bezpečně ví, co je pro vás nejlepší. Je mnoho těch, kteří touží po tom, aby napsali svůj vlastní osud, který se třeba významně odchyluje od plánů, které s námi má Strana a státní aparát.

Kráčejí životem po cestě, kterou jim určí, byť by se chtěli vydávat po jiné cestě a překonávat všechny překážky, které jim staví do cesty. Mnoho z těch se nyní snaží pochytnout co nejvíce z toho, co se zprostředkovaně píše a říká o procesu s Breivikem. Nabádají k tomu, abychom teď důkladně poslouchali, abychom mu pak už nikdy nevěnovali pozornost. Je to prý velice důležité. Někteří, kteří byli dotázáni, jaké to je, být tak fyzicky blízko Breivikovi, odpověděli, že je to namáhavé. Nejnamáhavější je ale údajně pocit nuceného sebeomezování, potlačování zaujatých pocitů a nutkání, a dojem, že neříkáme to nejdůležitější, poněvadž se to ve všeobecném šumu a mezi tím natropeným povykem vytratilo: Nesmí se opakovat, co se stalo.

Posluchat Breivikovy výpovědi je přirovnáváno k cvičením koncentrace. Pro mnoho z přítomných v soudní síni je zkouška, když jsou nuceni sedět a poslouchat, zatímco chladně vykládá o „akci“, kterou nazývá „velkolepou“ a „spektakulární“, aniž mohou dělat něco jiného, než poslouchat. Někteří mají chuť vstoupit před pachatele a fyzicky ho chytnout, podívat se mu do očí a říct „Kecáš? Tohle si ani náhodou nemůžeš myslet vážně!“

Mnozí neustále cítí nutkavou potřebu zasyčet nějakou odpověď na jeho prostudovanou, dobře artikulovanou rétoriku, která se podobá té politické: „Prodělal jsem ideologickou cestu.“ „Zprostředkoval jsem skutečné okolnosti pompézním způsobem.“ „Nepřeji si Vám usnadnit Váš úkol, který spočívá v tom, abyste mě delegimitizovali.“

Politický žargon, který si Breivik navykl, podněcuje u mnoha lidí chuť vykřiknout mu do tváře „Jen se nedělej! Mluv normálně!“, jenomže to nejde. Někteří argumentují pro, abychom ho nyní nechali mluvit a pořádně ho poslouchali, načež bychom mu už nikdy neměli dovolit, aby promluvil. Mnoho norských zpravodajů, blogerů a jiných pisatelů toto považuje za nejdůležitější z celého soudního procesu. Abychom hodili za hlavu podrážděnost a zlobu a pečlivě vnímali to, s čím příjde, abychom se to pokusili pochopit.

Řadě lidí může být nevolno nebo může mít pocit, že se dusí či vyčerpávají z toho, že se načas přemístí svou hlavou do poloviny hřiště, kterou považují za vyhrazenou Breivikovi. Mnozí z nich se nutí, aby ho poslouchali, a to ne proto, aby ho poznali jako člověka, nýbrž aby ho znovu poznali, až se jeho myšlenky a postoje vynoří opět kdesi jinde: v masmédiích, na Internetu, na ulici, v nich samých, atd.

Odhalení nejshnilejšího ovoce na stromě neznamená, že ostatní plody jsou bezvadné. Těch mnoha nejen Norů, kteří pokračují v pěstování vlastní spokojenosti a neomylnosti až dosáhnou nových osobních rekordů podrývají společnou zodpovědnost všech, aby se vždy snažili lépe a více. To, že se jednoho dne sejde několik tisíc lidí na náměstí před sídlem Sociálně demokratické strany, kontrastuje s pasivitou všedního dne. Jede-li někdo, kdo nevypadá jako Nor, metrem v Oslu a je slovně napadán kvůli svému vzhledu a náboženské příslušnosti, je pokaždé vysoce pravděpodobné, že nikdo se do toho vměšovat nebude. Zpravidla nikdo neřekne nic proti “útočníkům” ani na podporu napadených, nýbrž mlčí a nepřikloní se ani na jednu ani druhou stranu. Šikana byla i bude. Po 22. červenci někteří lidé – zejména sympatizanti levice – vyslovili nahlas přání, že „chtějí nazpět všední den“, jaký byl před oním datem. Nekladou si ale otázku, jak by tento všední den mohli zlepšit.

Uskuteční-li se scénář, podle kterého nám Breivik zmizí z očí a bude kdesi v lochu schován navždy, a pokud jsme se - dokud jsme měli možnost a Breivik nám tuto možnost dává – neobtěžovali či zapomněli věnovat pozornost, může se stát, že za chvíli ztratíme přehled a souvislosti se nám vytratí. Dějiny v jiných souvislostech a za jiných okolností napříč staletími již mnohokrát potrestaly ty, kteří otáleli. Budou se tedy dějiny opakovat jako již tolikrát předtím?

Je klíčové, abychom pochopili to, na co se máme koukat, abychom mohli vnímat varovné náznaky toho, že se situace bude opakovat. Zjednodušenými úsudky jako ”je hloupý, je to magor, hňup atd.” neuznáváme hrozbu, která v něm spočívá. Takhle si nepomůžeme a dopustíme si tím diskusně i takticky veliké chyby. Nazvat jeho výpovědi paranoidním gulášem bez logiky také není pohledem, který by byl sdílen Nory obecně. Jeho logika nevyžaduje umístění do rámce vlastního systému. Ti, kteří se snižují k těm nejpodlějším a nejzbabělejším označením Breivika a to množství Norů, kteří s mnoha jeho úvahami různou měrou souhlasí, jen přidávají vodu na mlýn a poskytují nevyvratitelné argumenty pro označení těchto ”útočníků” jako tu opravdu nesnášenlivou a nevraživou část obyvatelstva.

Bohužel je příliš neochvějně zakotvená tradice pro to, aby kritici ”šli po muži a ne po míči” – jak říkáme v Norsku -, tedy ne po tom, co ten který tvrdí. Proto se také nejspíše nikdy nepovede prolomit Breivikův pohled na svět, který je v mnoha pestrých nuancích zároveň pohledem, které je prostupené v širokých kruzích v Norsku. Někteří si totiž myslí, že tento pohled lze prolomit prostřednictvím faktů. Když ale norský statistický úřad prognózami o nadpoloviční přistěhovalecké většině v hlavním městě Oslu do roku 2040 naveskrz šokuje norskou společnost, odchýlí se ještě více lidí na Breivikovu stranu. Vývoj vnímají jako něco, co sice mohou oddálit, ne však se vyhnout. Z reflexe se ale nechtějí vzdát bez odporu. To je jejich povinností vůči budoucnosti. Proto nelze čekat nic jiného, než to, že se napětí mezi samotnými Nory na jednu stranu a na druhou stranu mezi Nory a přistěhovalci bude vyhrocovat.