Rozebereme-li Norsko po útocích, tak soudní psychiatři spáchali sebevraždu a přitom se sebou vzali i důvěryhodnost a prestiž svého oboru. Otázka Breivikovy (ne)příčetnosti je zcela otevřená.

Před „ptačím hejnem“ kamer, mikrofonů a ostrých loktů dva psychiatři vypustili z pytle divokou kočku: Breivik nebyl psychotickým, nepříčetným nebo mentálně retardovaným, když páchal hromadnou vraždu. Nemá vážnou duševní chorobu se značně oslabenou schopností realistického vyhodnocování okolních lidí a svého okolí. Stručně řečeno, Breivik byl příčetným, když provedl své teroristické činy. Na druhou stranu vysoké nebezpečí opakování násilných činů trvá. Psychiatři nemají o vlastních úsudcích pochybnosti.

Mnozi si oddechli poté, co nová zpráva přinesla nový závěr v otázce Breivikovy (ne)příčetnosti. Nátlak byl značný ze strany právníků poškozených, politiků, kulturních osobností, médií a veřejnosti, které jsou mnohdy ochotny tomu věřit, že se duševní choroba rovná nedostatku racionality. Onen nátlak vyvolává pochybnosti ohledně nezaujatosti a nepodlézavosti. Je paradoxem, že se zatím zdá, že se Breivik a jeho nejurputnější nepřátelé spolu probojovali k cíli – aby byl prohlášen za příčetného. Dříve, než bude zveřejněno všech 351 stran poslední zprávy, lze však málo usuzovat o tom, zda je tato zpráva nejfundovanější a nejlepší.

Vážnější je odborná neslučitelnost a nejednotnost dvou zpráv z rukou soudních psychiatrů. Ti dva první dospěli k tomu, že Breivik trpí paranoidní schizofrenií s bludnými představami o vlastním významu a zcela scházející schopností empatie. Údajně měl již jako 15letý jevit známky ztrát funkcí. Pak uběhlo jen několik málo týdnů a další dvojice psychiatrů dospěje k zcela odlišné diagnóze, která pravděpodobně bude schválena soudně-medicínskou komisí. Ta si sice vyžádala dodatky v podobě prohlášení psychiatrů, že to považují za vyloučené, aby je Breivik zmanipuloval. Toto bylo vlastně potvrzeno zprávou z minulého týdne, podle které psychiatři prokoukli Brevikovy snahy o to, aby se jevil v lepším světle záměrně lživými odpověďmi v testu, kterému se musel podrobit.

Není ničím novým, že soudní psychiatři ustanoví zcela odlišné diagnózy. Stalo se to již vícekrát v případě vražd, a to i masových vražd. Tentokrát ale vnímáme propast mezi dvěma zprávami. Ta nemůže být odbývána jen takovými frázemi, jako, že „naše odborné pohledy se rozcházely“ a potřebou diskuse. Toto se děje v případě, kde je otázka (ne)příčetnosti vyzdvihována jako klíčová, a to jednak pro soudní proces, jednak pro pochopení veřejnosti hnacích sil za politickým terorem. Jsme svědky toho, jak se pečlivě vybudovaný soudně-psychiatrický systém otřásá ve svých základech. Proto není nic ani trochu zvláštního na tom, že lidé kladou otázky k metodám, diagnózám a vědeckosti. V případě Breivik je vyloučeno, že mají pravdu obě zprávy.

Toto pootevřelo dveře pro větší prostor prokurátorům a soudu při jejich zvažování otázky (ne)příčetnosti. Další znalci a ostatní svědci a dokumentace nabudou většího významu. To platí také o Breivikově vystupování u soudu, kde bude pozorován do konce soudního procesu, který potrvá ještě několik týdnů. Komentátoři upozornili na to, že si na situaci zvykl a přizpůsobuje se tak, že kam vítr, tam on. Pryč je ten dojem, který v prvních dnech po útocích ventiloval obhájce Lippestad. Tehdy řekl na rovinu, že jeho klient je blázen.

Breivikova rehabilitace svého veřejného profilu je v plném proudu. V dopise, který zaslal několika norským sdělovacím prostředkům, tvrdil, že 80% první psychiatrické zprávy tvořily lži a závěry vyvozné na základě nepochopení a nedorozumění. Zároveň upravuje obrázek sebe samého, aby se jevil jako racionální politický aktivista, který má city pod kontrolou a je vybaven znalostmi a vědomostmi. Vše z minulosti, co může naznačovat „bludné představy“, nafoukaný obrázek sebe samého s nadsazeným sebehodnocením je Breivikem odmítáno jako lži ve službách spiklenců. Nový Breivik je rytířem, kterému nešlo o nic jiného, než o záchranu norského národa.

Znalci, kteří v médiích komentovali první psychiatrickou zprávu, ji shazovali slovy jako „kdyby si kdy přečetli něco horšího, zapamatovali by si to.“ Otázka, která se vznáší nad případem je tato: Můžeme žít s tím, že není jisté, zda byl pachatel příčetný či ne? Soud tuto otázku nakonec zodpoví, vycházeje ze svého výkladu zákonů, pravidel a dřívější praxe.

Dostane se nám tedy justiční odpověď, nikoliv nějakou univerzální či konečnou odpověď. Pak zůstanou jakési pilíře, na kterých „stavba“ spočívá a které nemohou být zpochybňovány: Rozsah a povaha přečinu vraždění a vrahovo odůvodnění svého „práva“ brát těmto lidem život. Toto je podle mnohých klíčové, na rozdíl od otázky (ne)příčetnosti, která je materializována v dvou zprávách, které jsou stejně slučitelné jako oheň a voda.