S ideologickým vesmírem nechvalně proslulého t.č. asi nejznámějšího Nora jsme obeznámeni až až. Jak naše dny přicházejí a odcházejí postupuje do popředí představa o nádoru, který národ sžírá zevnitř. V posledních dnech vystupovalo u soudu několik z nejkontroverznějších členů norské společnosti, kteří byli předvoláni Breivikovými obhájci. Jiní a možná ještě zajímavější svědci svou účast odmítli, a to z části kvůli údajně okleštěné svobodě vyjadřování, z části z přesvědčení, že nemají co říct. Zůstaňme ale u hlavní postavy procesu a její mnoha tváří.

Zrcadlový kabinet

Čteme-li norské noviny, můžeme nabýt dojmu, že Breivik byl v průběhů uplynulých týdnů u soudu dušen pod drsným nátlakem. Čteme, že působí znaveně až vyždímaně, že čas od času mu uklouzne „pevná půda pod nohama“ a že nesvírá svoji pravdu pevně ve svých rukou. Ale to nejnápadnější je snad to, jak pohodlně tento obžalovaný působí. Je racionální, zaměřený, více než ochotně poskytuje i zdánlivě nepodstatné podrobnosti z toho, co zaznívá, sluchu, a to i tam, kde by většina lidí škobrtala (klopýtla, zakopla), podávala iracionální odpovědi a nachytala se.

Snad lze tušit, že Breivikovo šílenství spíše spočívá v „hyperracionalitě“, v logice, která pádila (která se začala vyvíjet nekontrolovaně) a která okupovala každičkou buňku v jeho těle. Zároveň je do očí (i uší) bíjící jeho schopnost přizpůsobovat se. Nepřetržitě upravuje kurz, je sebeironický a kritický vůči sobě. Soudní proces ukazuje zcela zřetelně, jak Breivik využívá médií jako zrcadlový kabinet pro to, aby si „držel fasádu“, což je cvičení normality, které pravděpodobně provozuje celý život.

Norská média brojí proti tomu, aby Breivik jako doposud do velké míry neurčoval směr, kterým se ubírá soudní proces. Soud by ho měl při dalších líčeních úspěšněji odzbrojit. Uskromnil a bagatelizoval některá svá dřívější prohlášení, např. ta o řádu templářských rytířů, o své cestě do Libérie za účelem navázání kontaktů na obchodování s „krvavými“ diamanty a o tom, že 9 let neodvádí daně. V těchto i spoustě jiných detailů je slyšet a vidět, že upravuje poté, co si vyčetl z tváří i slov reakce jiných. Podrobuje sobě kritiku ohledně absurdit jako např. kredity za fingovaných studií, které sobě připsal do falešných vysvědčení. Řekl, že v osudný den pumového útoku a vražd „charakterově zavraždil“ i sebe, což je doslovně převzatou charakteristikou, které se dočetl z komentáře v norském listu Aftenposten. Škádlil prokurátorku tím, že měla na něj mluvit jako na dítě, což byl názor, se kterým přišel norský list Verdens Gang.

Někteří komentátoři v norských médiích si zavedením zákazu přístupu k médiím zahrávají s tím, že jeho zrušení bylo chybné a příkladem nesnesitelné blahosklonnosti, která je už zdeformovaná svou přemírou vůči všem bez rozdílu. S jakým odůvodněním mu byl umožněn přístup k médiím? Původní odůvodnění policie – že už nehrozí zmaření důkazů – je údajně duté, prázdné, právě dokud Breivik využívá médií k tomu, aby bylo v průběhu soudu ztěžováno dokazování. Jeho přístup k médiím nás oddálí od cíle – rozhodnout v otázce příčetnosti. To ho vyzbrojí a umožní mu, aby si držel soud více od těla, zatímco se zabývá střídáním jeho taktik.

Zatímco norští komentátoři kladou důraz na tom, jak je Breivik tlačen do kouta, řekl nejeden odborník, že má psychologicky navrch a že je velikým iluzionistou, a tak by ho prokurátoři měli konfrontovat tvrději. Policie a soud bilancují na ostří nože, co se týče vytahování informací z Breivika. Ten jim nastrojil nejednu léčku, mj. mluvíme-li o místech svého výskytu v letech útokům předcházejícím. Mj. v podobě tajných kódů v manifestu.

Jako 23letý vydělával Breivik mnoho milionů norských korun na prodeji falešných vysvědčení, což byla praxe, o které nyní říká, že byla morálně zavrženíhodná. Na tom samém obchodním konceptu je založena jeho vlastní předstíraná identita. Zda od něj prokurátoři tyto iluze koupí, to se ještě uvidí.

Breivik je pevně přesvědčen o vlastních znalostech a přesvědčivě je zprostředkovává, což policii podle svého tvrzení během výslechů oslňovalo. Postupem času se však změnil natolik, že se stal jakoby jiným člověkem. Policie také podotkla, že Breivik, ve snaze něco dokázat, přizpůsobuje a konstruuje odpovědi, které nejsou vždy správné a snadno se nechá vést.

Důležité události mají často důležité příčiny. O vleklé a vyhrocované, do velké míry z části chybějící a z části záměrně zneviditelňované diskuzi o největších proměnách v novodobých dějinách Norska – přistěhovalectví – jsem už psal jinde. Lidé jsou rozhořčeni, že jsou osočováni vládnoucími stranami a jejich sympatizanti, kteří jsou se sebou spokojení, na morální výši a vyzařují sebespravedlností, zatímco média vyrábějí svou vlastní pravdu o společných postojích velmi mnoha lidí, kteří nejsou v zanedbatelné menšině. Breivik byl natolik znepokojen stavem demokracie, že se rozhodl jednat zrůdným, neoddiskutabilným způsobem. Nic ale nebylo uděláno po 22. 7., aby byla demokracie posílena. Je těžko to udělat, jelikož to může být vyloženo tak, že to byl Breivik, který s touto agendou přišel. Ale proto to nemá být na pořadu dne? Je toho mnoho, co potřebujeme v této zemi prodiskutovat.