Je myšlenka opravdu svobodná?
Svoboda projevu prý má jen jedinou obranu, a to v případě, je-li jí využíváno.
Ovšem nyní bývá i pouhá kritika Islámu označována za rasismus. Kritici se navážejí do Erny Solbergové, norské předsedkyně vlády, jelikož raději mluví o svobodě myšlení, nikoliv o svobodě projevu, když je ve hře právě ona. Volba slov je pro mnohé podivná, jako kdyby chtěla to druhé vyřadit a nahradit to tím prvním. Že by si nebyla vědomá toho, že je svoboda projevu lidským právem?
Podle Hanse Magnuse Enzensbergera – německého spisovatele (mimo jiné) - člověk může nabýt dojmu, že migrace nesníží, nýbrž naopak zostří mentální riziko ztroskotanců. Nehledě na jejich finanční situaci jsou vykořenění migranti z arabských zemí vystavováni trvalému kulturnímu šoku skrze bezprostřední konfrontaci se západní civilizací. Zdánlivý přebytek zboží, názorů, finančních i sexuálních možností volby vede k situaci dvojsečné zbraně: na jednu stranu je to přitažlivý svět, na druhou k němu vzniká odpor a k tomu stálé připomínání zaostalosti vlastní kultury: stává se to nesnesitelným. Následky pro vlastní zažívání vlastní hodnoty, jež je již předem labilní, jsou stejně zjevné jako nutkání si ji kompenzovat konspiračními teoriemi a akty msty. Pak mnohé přemůže pokušení příjmout nabídku islamistů a kárat ostatní za to, že sami přišli zkrátka.
Jistě podivně rychle ztichnou zprávy o francouském učiteli, jež učil o svobodě projevu. Norové mají neuvěřitelně selektivní paměť. Jak často myslí na Norku, jež před pár lety spolu s její dánskou kamarádkou sťali v Maroku, ve srovnání s tím, jak často myslí na Georga Floyda? Při medializaci stětí Norky a Dánky bylo nesmírmě důležité, aby se Norové nedozvěděli o tom, že byly opravdu sťaty. Podobně švédská veřejnoprávní televize SVT stětí francouzského učitele redukuje na „vraždu nožem“ a dokonce tvrdí, že si oběť svou smrt sama vyprovokovala.
Když v těchto dnech ve městě Lillestrøm u Osla vylepují karikatury Mohammeda, nazývá starosta akci „humbukem“ a tvrdí, že o něj nestojí obyvatelstvo města. Byl to opravdu humbuk, když byl sťat francouzský učitel? Vždyť to otřáslo nejedním norským i evropským srdcem i duší. Je-li využívání svobody projevu k čemukoli, vč. jednoho proroka, humbukem, pak něco v demokracii nehraje. Avšak čím dále více lidí i přes vyhrůžky, strach, násilí a vraždy prokouklo nesmírnou zbabělost, vyhýbavost, dvojí standardy, mlžení, neupřímnost, pokrytectví, lhostejnost, ubohost, naivitu, vše spojené s nedozírným egem politiků a snahou kvůli jistému náboženství a jeho „ohrožené“ menšině nasazovat lidem náhubek. Přestává se věřit zavedenému standardu: „Budeme-li hodní, snášenliví, obětaví, oddaní, štědří atd. k nim, tak budou tak i oni vůči nám.“
Zavedené strany ve většině zemí Západu (i Severu) právě většinou nestojí o negativní pozornost okolo jisté „ideologie“ míru. O násilných jednotlivcích i ganzích, znásilněních s přepadeními, loupežích, zapalování aut, fotbalových rvačkách, kde protihráče i sudí hlava nehlava na rovinu bijí ti nezmínitelní, leč i tak označovaní za hrdé obohacení naší země, a dalších přečinech, jež jasně reprezentují tuto „ideologii“ se alespoň v „směrodatných“ a „slušných“ masmédiích šířit nemá, a když již, tak bokem, budou-li se dojmy a přesvědčení konsolidovat, pak je to nebezpečné a oni to velmi dobře ví.
Svoboda projevu si vyžádá mnoho humbuku, mnohem více než k čemu jsou celkově ležérní Norové svolní a ochotní se odhodlat, dokud jsme pod palbou my nemuslimové. O co jsme obohaceni? Nejsme snad ponecháni sobě samotným, bez zastání politiků? Podle listu Nationen a podle rozhovoru na webu www.politico.eu nechce norská premiérka a její strana vědět, co si lid myslí v referendech a pokud lid stejně hlasuje, tak ho nebude poslouchat. Zkrátka svému lidu nevěří: lid údajně nemá potřebné předpoklady a nechápe, co je k jeho vlastnímu prospěchu. Prý se nechává ovládat city, není schopen racionálních voleb. Jen, aby se nevměšoval do otázek, jež se ho týkají. Pak usnese rozhodnutí, jež není založeno na vědomostech a věcnosti.
Je migrační politika a rozhodnutí s ní spojená založená na vědomostech? Nikdo se nikdy norského lidu na tyto a další otázky neptal, žádný běžný občan na jedinou radu dotázán nebyl, natož aby předvedl své výhrady, oprávněná podezření, pochybnosti a protiargumenty a dosud nikdy nezískal vliv nad vlastním osudem. Norské úřady toho vědí velmi málo o tom, co se káže ve více než dvou stech mešitách po celém Norsku. Kolik načasovaných bomb v podobě labilních migrantů chodí po Norsku, kteří mohou kdykoliv na kohokoliv zaútočit?
Při takové míře nedůvěry k vlastnímu lidu je to až s podivem, že předsedkyně vlády přijala mandát lidu k tomu, aby zemi vedla. Diskuse na sporná témata probíhají až na výjimky jen a pouze tak, že se lidé „korektně“ baví s jinými lidmi, kteří se „korektně“ baví. Klást nepříjemné otázky a zpochybňovat schválené pravdy, to si vyžaduje značnou odvahu, a proto většina lidí ostrakizaci raději jen pozoruje s odstupem. A tak lidé nemají reálnou volbu vůči tomu, co „veřejné“ Norsko žádá od etnických Norů, pokud jde o přizpůsobování vlivům Islámu.
Masmédiím jde o to za každou cenu vytvářet pocit/iluzi sounáležitosti a soudržnosti ve stále segmentovanější společnosti tím, že uhlazují stav věcí. Kdo má na tom zájem, pokud ne zavedené strany, byrokraté a organizace, prostě stávající mocenské struktury? Ukazovat holčičku s hidžábem na reklamním plakátu veřejné služby jako třeba Technického muzea v Oslu je ryzí politikou, či politickou reklamou a nic jiného a je to určeno pro ovlivňování těch z nás, jež nepřijímají hidžáb na dětech: „koukejte, ukazujeme děti nosící hidžáb! To je u nás přijímáno a tolerováno!“ Ti, jež tak dělají, se podílejí na volání po tom odsouhlasování toho, že jsou třeba i devítileté holčičky považovány za hotové ke vdávání. Je-li tomu tak, že holčičky mohou lákat dospělé muže sexuálně tím, že odhalují vlasy, pak je snad načase vypořádat se s podstatou Islámu. Je-li dítě dítětem a nemá-li být sexualizováno, tak by se veřejnoprávní instituce takhle nechovala.
Situace se zhoršuje ne proto, že to chce většina muslimů, nýbrž protože skupinový nátlak a nedostatek korekce norské občanské společnosti kvůli strachu z „rasismu“ dovoluje vypěstovávat nepřijatelné postoje a praxe. Diskuse na tato témata nebývá podněcována etnickými Nory, nýbrž jako protestní výkřik několika málo muslimek, jimž se podařlo vysmykat z okovů, cítí, že norská společnost selhala a vyjadřují zoufalství, že se norské poměry stávají čím dále podobnějším těm, od nich uprchly.
Doléhá temno, přitom se řada lidí uchylovala do skrýší a nechávala na ostatních, aby za ně sváděli boj. Ovšem patriotem se nestanete, dokud se neodvážíte k patriotickým činům, jako např. využívat zbytků svobody projevu tam, kde to uznáváte za potřebné. Není-li nutné využívat svobody projevu a jste-li spokojení se stavem věcí a směřováním své země, no pak si dotyční vybrali stranu a jsou pasivními nepřáteli vlastního národa, svých dětí i sebe samého.
Zpochybňujete-li migrační politiku, máte-li rádi auta, zpochybňujete-li, že Země zanikne do 10 let, odkazujete-li na fakta a statistiku, považujete-li chlapce a dívky za dvě odlišná pohlaví, máte-li rád svobodu projevu, domníváte-li se, že teroristé by se v naších ulicích neměli pohybovat, máte-li za to, že jednotlivé země mají právo sebeurčení, jste-li pro právo Izraele se hájit, myslíte-li si, že zahraniční zločinci by neměli ve vaši zemi najít útočiště, anebo že lidi bez dokladů totožností a odmítající s policií a orgány činnými v oblasti migrace spolupracovat nemají být vpouštění do země, no pak jste pravicovým extrémistou! Neboť vše je pravicový extrémismus! V Norsku, zemi akčních programů proti lidem kritizujícím změnu země k nepoznání definuje vaše barva pleti, jestli jste za hanopis a „projevy nenávisti“ vinni nebo ne.
Ovšem nyní bývá i pouhá kritika Islámu označována za rasismus. Kritici se navážejí do Erny Solbergové, norské předsedkyně vlády, jelikož raději mluví o svobodě myšlení, nikoliv o svobodě projevu, když je ve hře právě ona. Volba slov je pro mnohé podivná, jako kdyby chtěla to druhé vyřadit a nahradit to tím prvním. Že by si nebyla vědomá toho, že je svoboda projevu lidským právem?
Podle Hanse Magnuse Enzensbergera – německého spisovatele (mimo jiné) - člověk může nabýt dojmu, že migrace nesníží, nýbrž naopak zostří mentální riziko ztroskotanců. Nehledě na jejich finanční situaci jsou vykořenění migranti z arabských zemí vystavováni trvalému kulturnímu šoku skrze bezprostřední konfrontaci se západní civilizací. Zdánlivý přebytek zboží, názorů, finančních i sexuálních možností volby vede k situaci dvojsečné zbraně: na jednu stranu je to přitažlivý svět, na druhou k němu vzniká odpor a k tomu stálé připomínání zaostalosti vlastní kultury: stává se to nesnesitelným. Následky pro vlastní zažívání vlastní hodnoty, jež je již předem labilní, jsou stejně zjevné jako nutkání si ji kompenzovat konspiračními teoriemi a akty msty. Pak mnohé přemůže pokušení příjmout nabídku islamistů a kárat ostatní za to, že sami přišli zkrátka.
Jistě podivně rychle ztichnou zprávy o francouském učiteli, jež učil o svobodě projevu. Norové mají neuvěřitelně selektivní paměť. Jak často myslí na Norku, jež před pár lety spolu s její dánskou kamarádkou sťali v Maroku, ve srovnání s tím, jak často myslí na Georga Floyda? Při medializaci stětí Norky a Dánky bylo nesmírmě důležité, aby se Norové nedozvěděli o tom, že byly opravdu sťaty. Podobně švédská veřejnoprávní televize SVT stětí francouzského učitele redukuje na „vraždu nožem“ a dokonce tvrdí, že si oběť svou smrt sama vyprovokovala.
Když v těchto dnech ve městě Lillestrøm u Osla vylepují karikatury Mohammeda, nazývá starosta akci „humbukem“ a tvrdí, že o něj nestojí obyvatelstvo města. Byl to opravdu humbuk, když byl sťat francouzský učitel? Vždyť to otřáslo nejedním norským i evropským srdcem i duší. Je-li využívání svobody projevu k čemukoli, vč. jednoho proroka, humbukem, pak něco v demokracii nehraje. Avšak čím dále více lidí i přes vyhrůžky, strach, násilí a vraždy prokouklo nesmírnou zbabělost, vyhýbavost, dvojí standardy, mlžení, neupřímnost, pokrytectví, lhostejnost, ubohost, naivitu, vše spojené s nedozírným egem politiků a snahou kvůli jistému náboženství a jeho „ohrožené“ menšině nasazovat lidem náhubek. Přestává se věřit zavedenému standardu: „Budeme-li hodní, snášenliví, obětaví, oddaní, štědří atd. k nim, tak budou tak i oni vůči nám.“
Zavedené strany ve většině zemí Západu (i Severu) právě většinou nestojí o negativní pozornost okolo jisté „ideologie“ míru. O násilných jednotlivcích i ganzích, znásilněních s přepadeními, loupežích, zapalování aut, fotbalových rvačkách, kde protihráče i sudí hlava nehlava na rovinu bijí ti nezmínitelní, leč i tak označovaní za hrdé obohacení naší země, a dalších přečinech, jež jasně reprezentují tuto „ideologii“ se alespoň v „směrodatných“ a „slušných“ masmédiích šířit nemá, a když již, tak bokem, budou-li se dojmy a přesvědčení konsolidovat, pak je to nebezpečné a oni to velmi dobře ví.
Svoboda projevu si vyžádá mnoho humbuku, mnohem více než k čemu jsou celkově ležérní Norové svolní a ochotní se odhodlat, dokud jsme pod palbou my nemuslimové. O co jsme obohaceni? Nejsme snad ponecháni sobě samotným, bez zastání politiků? Podle listu Nationen a podle rozhovoru na webu www.politico.eu nechce norská premiérka a její strana vědět, co si lid myslí v referendech a pokud lid stejně hlasuje, tak ho nebude poslouchat. Zkrátka svému lidu nevěří: lid údajně nemá potřebné předpoklady a nechápe, co je k jeho vlastnímu prospěchu. Prý se nechává ovládat city, není schopen racionálních voleb. Jen, aby se nevměšoval do otázek, jež se ho týkají. Pak usnese rozhodnutí, jež není založeno na vědomostech a věcnosti.
Je migrační politika a rozhodnutí s ní spojená založená na vědomostech? Nikdo se nikdy norského lidu na tyto a další otázky neptal, žádný běžný občan na jedinou radu dotázán nebyl, natož aby předvedl své výhrady, oprávněná podezření, pochybnosti a protiargumenty a dosud nikdy nezískal vliv nad vlastním osudem. Norské úřady toho vědí velmi málo o tom, co se káže ve více než dvou stech mešitách po celém Norsku. Kolik načasovaných bomb v podobě labilních migrantů chodí po Norsku, kteří mohou kdykoliv na kohokoliv zaútočit?
Při takové míře nedůvěry k vlastnímu lidu je to až s podivem, že předsedkyně vlády přijala mandát lidu k tomu, aby zemi vedla. Diskuse na sporná témata probíhají až na výjimky jen a pouze tak, že se lidé „korektně“ baví s jinými lidmi, kteří se „korektně“ baví. Klást nepříjemné otázky a zpochybňovat schválené pravdy, to si vyžaduje značnou odvahu, a proto většina lidí ostrakizaci raději jen pozoruje s odstupem. A tak lidé nemají reálnou volbu vůči tomu, co „veřejné“ Norsko žádá od etnických Norů, pokud jde o přizpůsobování vlivům Islámu.
Masmédiím jde o to za každou cenu vytvářet pocit/iluzi sounáležitosti a soudržnosti ve stále segmentovanější společnosti tím, že uhlazují stav věcí. Kdo má na tom zájem, pokud ne zavedené strany, byrokraté a organizace, prostě stávající mocenské struktury? Ukazovat holčičku s hidžábem na reklamním plakátu veřejné služby jako třeba Technického muzea v Oslu je ryzí politikou, či politickou reklamou a nic jiného a je to určeno pro ovlivňování těch z nás, jež nepřijímají hidžáb na dětech: „koukejte, ukazujeme děti nosící hidžáb! To je u nás přijímáno a tolerováno!“ Ti, jež tak dělají, se podílejí na volání po tom odsouhlasování toho, že jsou třeba i devítileté holčičky považovány za hotové ke vdávání. Je-li tomu tak, že holčičky mohou lákat dospělé muže sexuálně tím, že odhalují vlasy, pak je snad načase vypořádat se s podstatou Islámu. Je-li dítě dítětem a nemá-li být sexualizováno, tak by se veřejnoprávní instituce takhle nechovala.
Situace se zhoršuje ne proto, že to chce většina muslimů, nýbrž protože skupinový nátlak a nedostatek korekce norské občanské společnosti kvůli strachu z „rasismu“ dovoluje vypěstovávat nepřijatelné postoje a praxe. Diskuse na tato témata nebývá podněcována etnickými Nory, nýbrž jako protestní výkřik několika málo muslimek, jimž se podařlo vysmykat z okovů, cítí, že norská společnost selhala a vyjadřují zoufalství, že se norské poměry stávají čím dále podobnějším těm, od nich uprchly.
Doléhá temno, přitom se řada lidí uchylovala do skrýší a nechávala na ostatních, aby za ně sváděli boj. Ovšem patriotem se nestanete, dokud se neodvážíte k patriotickým činům, jako např. využívat zbytků svobody projevu tam, kde to uznáváte za potřebné. Není-li nutné využívat svobody projevu a jste-li spokojení se stavem věcí a směřováním své země, no pak si dotyční vybrali stranu a jsou pasivními nepřáteli vlastního národa, svých dětí i sebe samého.
Zpochybňujete-li migrační politiku, máte-li rádi auta, zpochybňujete-li, že Země zanikne do 10 let, odkazujete-li na fakta a statistiku, považujete-li chlapce a dívky za dvě odlišná pohlaví, máte-li rád svobodu projevu, domníváte-li se, že teroristé by se v naších ulicích neměli pohybovat, máte-li za to, že jednotlivé země mají právo sebeurčení, jste-li pro právo Izraele se hájit, myslíte-li si, že zahraniční zločinci by neměli ve vaši zemi najít útočiště, anebo že lidi bez dokladů totožností a odmítající s policií a orgány činnými v oblasti migrace spolupracovat nemají být vpouštění do země, no pak jste pravicovým extrémistou! Neboť vše je pravicový extrémismus! V Norsku, zemi akčních programů proti lidem kritizujícím změnu země k nepoznání definuje vaše barva pleti, jestli jste za hanopis a „projevy nenávisti“ vinni nebo ne.