Toto je sice norský blog věnovaný Norsku a Norům, ale píšu také o jejich vztazích k ostatním, a to zdaleka nejen severským národům. Ani specifičnosti soudnosti norských masmédií a politiků a důležitost stranické příslušnosti se nemohu nezmínit.

Jako kdyby se ujal nový ideologický směr: v Norsku většina masmédií a jednotlivců zcela zběsní již při vyslovení jména amerického prezidenta. Je vším, co tak intenzivně nenávidí. Na Trumpovi hodně lidem toho spousta vadí. Nebudu řešit jeho mediálně omílanou obhroublost, sebestřednost, prolhanost, ješitnost atd., neboť o tom píše spousta dalších, ani nebudu potvrzovat, utvrzovat, schvalovat ani vyvracet jeho výroky ani činy. Avšak o norských masmédiích se toho moc v České republice ani na Slovensku neví, neboť se tím, pokud vím, nikdo nezabýval. Již jsem se mnohokrát vyjadřoval o způsobu, jakým velmi nápadným způsobem kryjí náměty, jako je migrace, Izrael, události na Blízkém východě atd. Výjimkou není ani americká volební kampaň, a to až tak, jako kdyby měli Norové právo volit v Americe a aby nevolili Trumpa. Tím masivním bombardováním byste si mohli myslet, že se volit bude v Norsku a ne v Americe. Třeba toho Norové vědí o tamních volbách více než průměrný americký volič.

Norským novinářům je nesčetněkrát vytýkáno, že mají příliš shodná mínění, postoje, rétoriku a perspektivy jako ti, k nimž mají být kritičtí a příliš úzké, někdy až osobní, vztahy k politikům i dalším vlivným objektům, s nimiž dělají rozhovory a svědčí o tom mnoho konkrétních případů. Též se do nich obouvala veřejnost kvůli užívání zdrojů. Nedávno přišel norský deník Verdens Gang s odkazem na šetření Univerzity v Oslu se zprávou, že norští žáci toho ví o kritice zdrojů méně, než žáci jinde v zemích OECD. Zároveň uvádí méně učitelů v Norsku než v jiných zemích, že mají dobré předpoklady k tomu, aby učili žáky kritickému myšlení. Lze se důvodně domnívat, že tytéž nedostatky bují u norských novinářů i u široké veřejnosti. Tedy mají problémy s lecčíms z toho, co jim z Trumpa překypuje žluč a kvůli němuž ho kosí hlava nehlava. Přitom nepřetržitým proudem vychvalují nade vším norskou demokracii, vývoj a směrování země jako kdyby byla neomylná.

Nejen norská masmédia a politický establishment dosud nepřekonal šok z toho, že se prezidenten Spojených států stal Trump a zaklínali, že se to nikdy nesmí znovu stát. Přitom píšou a mluví jen om tom, co se hodí jejich narativu. Místo toho, aby se nejen norští novináři zabývali tím, proč se kladou jiné otázky Trumpovi než Bidenovi. Proč by někdo čekal, že Trump bude akceptovat něco, co by neakceptoval Biden? Trump poodhalil křehkost zaprodané demokracie a moc zkorumpovaných masmédií, což se netrpí. Kromě denních zpráv o Trumpových twitterových zprávách jdou norská masmédia do boje s nadpisy jako «Nyní se to Trumpovi sesypalo», «Trump drcen Bidenem», «Trumpovi voliči-muži se stále zlobí» atd.

Je populární dřepět v Norsku a zesměšňovat Trumpa, americká masmédia a volice Trumpa povyšovat se nad nimi a hrát falešnou hru o strach, což se nyní děje i v souvislosti s koronavirem, což u části Norů to nalézá živou odezvu. Ovšem tím, s čím přišel např. deník New York Post o kompromitujících e-mailech o korupci otce a syna Bidenových se nezabývají. Kdyby byl Trump natolik hnusný, nad zákonem, protiústavní, tak by ho Demokraté snad dávno potopili, nemyslíte si?

Mají norští novináři osobní zájem na tom, aby Trump prohrál? Podle jejich výstupů Trumpa velice prožívají: při srovnání někteří moc zestárli jen za těch čtyř let od inaugurace, jsou za tu dobu vrásčitější a na nich se tedy podepsal.

Pro většinu zpravodajů by mohlo být důležitější a správnější snažit se chápat ty Američany, stejně jako ty Evropany, jež volí strany s tím, co oni zpravodajci nazývají „autoritářské rysy“. Je daleko mezi každým Norem, kdo má nějaké to pochopení pro Trumpovy voliče. Místo toho zpravodajci představují Trumpovy voliče jako hloupé a řada lidí má za to, že zárukou pravdy je levičácko-liberální tisk (jak jsem se, myslím již v minulosti zmiňoval, tak přes 70 % norských novinářů volí takové strany).

Uplynuly čtyři roky od té doby, co byla námětem pořadu Debatten (Debata) v norské veřejnoprávní televizi volba mezi Trumpem a Clintonovou. Pořad byl směsně nevyrovnaný: jedenáct z hostů v studiu mluvilo o Trumpovi velmi negativně. Pořad trval 59 minut. Jediný zastánce Trumpa se směl zúčastnil prvních pět minut, pak byl vyhozen. Jsem zvědav kdy se stane námětem Debatten volba mezi Bidenem a Trumpem a počítám s tím, že poměr zastánců Bidena a Trumpa bude tentokrát v studiu padesát na padesát. Jsou-li všichni účastníci debaty na téže straně, pak žádná debata být nemůže a je to škoda času i peněz daňových poplatníků. Ovšem k nezaplacení bylo vidět tváře protitrumpovských buřičů – účastníků poté, co Trump vyhrál!

Když vyhrál Trump, vypadalo to, že Veronica Westhrinová, naprosto neutrální, nezaujatá zpravodajka norské veřejnoprávní televize, nebyla zcela spokojená. Napsala mj., že „Shrneme-li ten den nikdy nebylo tolik lidí do té míry zaskočeno tím, že nejkvalifikovanější ženu (čtěte: Clintonovou) opět předběhl muž. Trump vyhrál, Cohem zemřel. Náhoda? To sotva.“

Strach z odhalení nepohodlných a kompromitujících důkazů je značný. E-maily Hillary Clintonové mohou v krajním důsledku vést k vyúčtování a konec hýření na úkor peněz, jež by mohly být užívány smysluplnější. Pikantní na oněch e-mailech je to, že mají z 10 % spojitost s Norskem. Okolnosti vyšetřuje FBI. Podobně se může zdát, že norská tisková agentura NTB hájí Bidena vice než jeho vlastní rodina, volební štáb atd., pokud jde o doložená odhalení korupce třeba takovým deníkem, jakým je New York Post.

Přijdou-li Demokraté o Kongres a spustí-li se pak jejich přezkoumání, pak to může rozvířit vlny, jež by mohly otřásat i norskou politickou scénou. Norští politici by totiž mohli vnitropoliticky doplatit za tu miliardu norských korun, jež převáděli do fondu Clintonových. Je možné, že se díky tomu a že ministryní zahraničích věcí byla tehdy Hillary Clintonová, že se stal tajemníkem NATO Nor Jens Stoltenberg, tehdejší předseda vlády, načež poté, co se stala novou předsedkyní norské vlády (a dosud jí je) Erna Solbergová, zmizel bývalý ministr zahraničích věcí Børge Brende do švýcarského Davosu pro daleko lukrativnější post jakožto předseda Světového ekonomického fóra. Kolik činí jeho odměna a bonusy, výhodné bydlení atd., o tom se v Norsku nechce bavit nikdo.

Stejně tak se masmédia nikdy nezmiňují o americkém průzkumu, podle nějž odpovědělo 77 % republikánských voličů, že je jim nepohodlné otevřeně dávat najevo co si myslí politicky, což u průzkumů veřejného mínění představuje samo o sobě ohromný zdroj chyb a odchylek.

Jednostrannost nejen norských masmédií se svým zvláštním koktejlem diagnóz, je hrubé podceňování široké norské veřejnosti. Mnozí přece chápou tu Ameriku, jíž oni nerozumí. Týká se to i jevů na evropském kontinentu, jenže předpojatý novinářský úhel jim nic jiného nedovolí. Na tom je něco tíživě nesvobodné a zavazující, na druhou stranu je to také zatracená zodpovědnost norské veřejnosti být kritičtější k tomu, co je jim správně propagandisticky podáváno, navzdory tomu, že „žijí v nejlepší zemi na světě“, máme-li věřit pochvalným ujištěním norských novinářů.