Ty ztráty, ať už kvůli požárů či z nevážení si a bourání stávajícího, se stáhnout již nedají a názory odpůrců z řad laiků i odborníků jim srdce netrhalo ani netrhá. Jsme z nejhoršího venku?

Veškerá města procházejí změnami, jenže opravdu se musí hemžit volně rozmístěnými budovami krabicového tvaru s obchodními centry, úřady a sem tam nějaký ten byt? Často městy vede rušná silnice. Většina jich nenabízí mnoho zážitků, s výjimkou nakupování, máte-li na to peníze. Budovy nejsou plánovány, aby byly viděny či zažívány, jen používány, uvádí server www.nrk.no. Krátkozrakost a „závodění ve zbourání“ tempem měnících se potřeb dělaly z moderních budov zastaralé. Třeba Norsko jich již přišlo o tolik, že nemá co ztratit?

Identita měst je vytvářena vycházeje z celku, z něhož se skládá. Fyzické rámce signalizují priority. Město, pokud má nabízet ty nejvyšší kvality, musí jasně a zřetelně vyčnívat okolní krajina, estetické rámce s dobře přizpůsobovanou architekturou, městskými prostory, výzdobou atd. Je to na základě prominentní identity, jak svět kolem vnímá nějaké město.

Spory mezi občany a stavebními úřady ohledně přístaveb a přestaveb, např. za smějí být okna nebo arkýře jsou často založeny na interpretaci zákonů a směrnic, mohou zacházet pěkně daleko. Co je pro konání určitých povolání /třeba rybářství, zemědělství/ nutné, potřebné, nebo zda něco obci prospěje jsou kritéria. Práh je vyšší pro chaty apod. Leckdo dostal příkaz stavbu zbořit, protože nebyla postavena podle žádosti nebo zcela načerno, narychlo.

Třeba takový list jako Klassekampen, pojednává o tom, jak nenasytný sen Norů o chatě plodí celá nová města z prefabrikovaných bytových domů v hustých řadách za sebou na zelené louce s malinkatými zahrádkami a přístupovými cestami křížem krážem po všech stranách. Organizace toho všeho připomíná podle listu Klassekampen směs vojenského tábora, kempinku a regulerního staveniště. Vznikají tedy města bez zjevných kvalit a požadavků měst. Tak jaká města vlastně mají být?

Zatímco některé chaty i celé chatové vesnice vypadají jako skanzeny se sruby na pilířích, vyřezávanými portály a dalšími řezbářskými detaily, drnovými střechami, jiní jsou ve srovnání s městskými bytovými zástavbami až k nerozeznání. Dříve byly chaty přizpůsobovávány krajině, dnes je to mnohdy naopak. Postupně jsou starší chatařské oblasti připojovávány na inženýrské sítě, a tak je z nejedné horské i pobřežní lokality rušné staveniště. Zatímco se díváte na neutuchající proud aut tak hustý, že sotva bude bezpečné venčit podél oněch cest svého psa, tak se začnete divit proč tolik lidí mermomocí chce zrovna sem.

Zejména z letadla je znát, jak jsou velké oblasti Norska velmi řídce osídlené i liduprázdné, a tak by si jeden mohl myslet, že je dost přírody, z níž by se dalo ubírat. Navzdory tomu, že nedaleko jsou oblasti méně rušné a s nižšími cenami se lidé stísní do poměrně dost, nicméně omezených prestižnějších lokalit. Dříve se Norové kochali chatařských radovánek, aby dosahovali takřka neprodyšné izolace, zato dnes je situace otočena vzhůru nohama a díky renesanci lyžování vypadají některé běžkařské tratě jako osmipruhové dálnice, kompletně i se stopami pro ty pomalejší a značkami uvádějícími správný směr běžkování anebo základní pravidla pro správný výletnický/volnočasový život, jako Neulámejte jehličí. Věděli jste, že v Norsku to chodí tak, že kdo nejdéle studoval, tráví také v běžkařských stopách nejvíce času? Norský statistický úřad totiž takovou souvislost zjistil. Zatímco běžkuje 24 % těch s pouze základním vzděláním, tak je podíl mezi vysokoškolsky vzdělanými dokonce 66procentní.

Norské chaty existují stovky let, ovšem ta moderní nastupuje teprve od šedesátých let, současně s tím, že se šířil masový motorismus. Trávit čas na chatě byl laciný a rozumný způsob dovolenkování. Běželo o jednoduché chaty bez zavedené elektřiny a s kadibudkami. Cílem bylo trávit co nejvíce času venku. Ovšem cca. od r. 2000 se s rostoucí životní úrovní velikost chaty, dostupnost, komfort, nabídka služeb jako úklid chat, odklízení sněhu atd. stává čím dále důležitější, zároveň se mladým ve věku 30+ nechce čekat na to, jak tomu bývávalo zvykem, že chatu zdědí od rodičů, ale oni chtějí chatu vlastnit sami.

V městech se žije na čím dále méně m2, proto lidé žasnou, mohou mít k chatě i zahrádku o rozloze 300 m2. Současně chaty plní i roli „neutrální půdy“ na oslavu svátků pro různé konstelace rodičů s dětmi z několika vztahů. Přestože má někdo několik vykachlovaných koupelen a topné kabely zakopané do prostranství před chatou kde parkují své vozy je stále dost těch, jež pobývají na starých, skromných chatách bez novodobých vymožeností a s panenskou přírodou v bezprostřední blízkosti. Co zůstává po generacích to je vztah k chatě a hodnota zážitků z chat.

Norští majitelé rodinných domů i firmy, organizace, okresy, kraje a stát vrážejí do zásahů po nelítostném, nerovném boji s nemilosrdnými povětrnostními vlivy částky, jež jim mnozí cizinci stěží uvěří. Navzdory tomu průčelí norských domů vydrží méně než dříve. Badatel Kolbjørn Mohn Jenssen prostřednictvím zpravodajském serveru www.abcnyheter.no varuje před tím, že některé novostavby mohou začít hnít již po třech až pěti letech. Když se dnes mají v Norsku stavět nové domy, tak se to mnohdy děje v duchu funkcionalismu pomocí hmot šetrných k životnímu prostředí a tak, aby byly novostavby energeticky úsporné. Zvýšená zátěž na průčelí je umožňována např. tím, že u novostaveb často schází 20 až 30 cm vyčnívající střecha chránící průčelí. Pak voda teče podél venkovních stěn a po několika málo letech je patrná škoda kvůli plísním a vlhkosti a také se mění barva stěn. Dále moderní izolace způsobuje studené a vlhké vnější stěny. V minulosti, když se vevnitř topilo, tak vnější stěny schly samy od sebe. Snadno se škody na budovách svádí na změny klimatu, přitom jde minimálně stejně tolik o výběr stavebních hmot, nátěrů a tvar stavby.

Jak je důležité, na jaké půdě je dům postaven, ukázal nedávný sesuv půdy, jež strhl mnoho domů sebou a proměnil celé sousedství v propadliště. Domy byly postaveny na senzitivním, též zvaném rychlém jílu, sedimentech mořskému původu, jež měnily svůj stav na tekutý. Pro rozsáhlé oblasti v okolí Osla a také ve středním Norsku je příznačný onen druh jílu, stojí na něm bezmála 52000 obytných domů a onen sesuv bohužel nebyl prvním ani posledním. Někteří sesuv vnímají jako třaskavé klopýtnutí úřadů, jež zastavování takového území povolovaly, jiní, vč. norské premiérky, vše prvoplánově svádí na proměny klimatu a zůstává otázkou, zda pat rozetne vyšetření neštěstí.

Ztráty neztráty, Norové dřevu věří a stále více se staví z tzv. masivního dřeva. Mnoho z těchto staveb je spektakulárních, jak se uvádí třeba na stránkách www.tenktre.no, např. Mjøstårnet v městečku Brummundal na břehu Mjøsy, největšího jezera Norska. Budova je 87 m vysoká a tím pádem nejvyšší dřevěnou stavbou světa, v níž najdete mj. hotel, byty, kanceláře a plavecké zařízení. K sobě s milimetrovou přesností náležející trámy z místní významné dřevozpracující firmy Moelven byly na staveniště přepraveny hotové. Tam byly trámy montovány pomocí jeřábu zvedajícího čtyři až pět pater naráz. Nová dominanta postavila novou lať ku pro to, čeho je možné dřevem dosáhnout. Rychlostí stavby pomocí dřeva ze sousedství města omezuje emise a je považováno za klimaticky moudré. Jelikož je každé patro, byt a hotelový pokoj vytvořen jako samostatná požární buňka, bude se tak omezovat šíření případného požáru. Také vycházeje z odhadů a testů se počítá s tím, že by měla nosná konstrukce vydržet i v případě vypuknutí požáru.