Ačkoliv demokracie Nory podle průzkumů tolik neunavuje jako řadu dalších evropských zemí, tak symptomy jejího úpadku, oslabování a zkostnatělosti mohou být patrné mnohým z nich.

Jak se již léta pokouším ukazovat, tak i v státě norském je leccos shnilého a norští politici se dlouho nechovají tak, jak si přeje značná část, či v některých případech dokonce většina norské veřejnosti. Tlak na zdání spravedlnosti v duchu „všem stejně“ a stud jako nástroj společenské kontroly jsou dovedeny do extrému. Kvůli konformitě to stojí mnohem více v Norsku než v řadě jiných zemí, vč. takového Německa, dávat svůj hlas straně, o níž směrodatné hlasy tvrdívají, že je populistická, či pravicově radikální. Než dáte svůj hlas takové straně, je v Norsku třeba odbourat si silné vnitřní morální bariéry. Zato fanatiků a extrémistů levice, liberalismu i zelených je dost, aneb co si slibovat od premiérky, jež prohlásila, že Norové nemají na Norsko žádné zvláštní právo, jež nezváženými slovy «Helt nazi», či «Úplně naci(stické)» jako zesilující výraz zlehčovala úsilí odbojářů a strádání velké části světa za 2. světové války a nacistické okupace či jak si vyložit dosud největší útok městských radních na motoristy v hlavním městě Oslu, jenž je popisován tak, že nemůžete-li jezdit po městě na kole, tak se odstěhujte. Na norském venkově přicházejí lidé o střechu nad hlavou poté, co se soudili s investory kvůli výstavbě větrných elektráren a prohráli. Výsměchu proti zájmům, zdraví a životní situaci Norů je v posledních letech více.

Pakliže je lid držen zkrátka mocenskými elitami během „recyklace“ činitelů, kteří selhávali, je-li schopnost úřadů a veřejných institucí plnit své úkoly stále horší, bují-li korupce netransparentním rozdáváním peněz cizím státům, zahraničním a mezinárodním organizacím, nadacím atd. s pochybnými a spornými výsledky zatímco se musí v Norsku škrtat, prosazují-li se řešení, opatření a reformy, o něž lid nestojí a omezují ho, rostou-li problémy kvůli migraci a stávají se nezvladatelnými a schvalují-li tento stav masmédia dostatečně dlouho nevyrovnaně a s klamáním a vychvalováním toho, jak se máme neuvěřitelně dobře, pak země upadne do spánku tak, že se jen těžko probudí.

Politici žijí z vlastní věrohodnosti a míra tolerance a shovívavosti vůči jinak smýšlejícím se měří podle těch, s nimiž ne každý nesouhlasí. Je šťastně pohodlné být vůči nepohodlným pravdám zaslepený a zatvrzelý. V posledních týdnech přednesli čelní představitelé Fremskrittspartiet, či Pokrokové strany, tvrzení, podle nichž nemají konzervativci či vlastenci v straně místo. Z protestu proti globalismu strany se drolí a odešlo několik jejích předních členů. Někteří přešli do ministrany Demokratene (Demokraté) a dalších. Část voličů se cítí, že se vybarvili až nyní, zároveň jsou zklamaní z dlouholetého podvodu...

Norové jsou na stěžování si dobří, stačí, budete-li sledovat diskuse na jakékoliv téma. Přitom je daleko mezi bezmocnými, jež proti útlaku, příkoří a nespravedlivosti nepovstane. Lidé situaci potlačují, frustrace a vztek se nedostane na povrch a nenajde si cestu ven, dokud to jednoho dne nevybuchne proto, že ty příčiny byly dostatečně dlouho potlačovány jako tlakový hrnec. Někde nějaká ta mantineli jsou a frustrace a vztek musí ven. I nejeden norský volič alespoň po internetu vypěnil z toho, že ho politici neberou vážně. Šlapou po něm a pak žádají o pochopení a smír. Tak dlouho ho budou provokovat, až v něm bouchnou saze. Jenže kdy bouchnou?

Podle průzkumu provedeného norskou výzkumnou radou (Norsk Forskningsråd) novinářům důvěřuje jen 25 % Norů. Zavedená masmédia mají v Norsku tradičně velikou moc definovat, co si má kdo o čem myslet a řídit diskuse, ovšem skutečně odrážejí novináři názorovou orientaci Norů politicky? Stále více Norů je opouští pro alternativní masmédia poctivě vrhající světlo i na to vše, co zavedená masmédia považují za „pochybné“ a jsou nepostradatelným příspěvkem k tomu, aby se lidé vyjadřovali svobodně. Zato zavedená masmédia do značné míry publikují jen vyjádření a názory, jež podporují jejich vlastní, což není pravou demokracií. Natolik jsou zavedená masmédia svobodná a nezávislá, podíváme-li se na vlastnickou strukturu, politické preference novinářů a krytí a úhly pohledů? Skutečně je slyšen každý obyvatel?

Pevně dané rámce politické kultury, mezi nimiž se dělá norská politika konsensu i o tématech, o nichž by bylo přirozené daleko větší názorové rozpětí a k tomu neustálé chytání si za slovo, komunikuje-li někdo s voliči bez ohledů na politické manýry, či řekne-li někdo něco nesmiřivenlivého, kde je třeba hlídat si slovník, neboť jak se vyjádříte znamená v politicky hyperkorektním Norsku strašně moc. Věci se tam nesmějí nazývat pravými jmény, poněvadž je na to alergický kdekdo. Řada odpůrců výroky a činy vykládá v nejhorším smyslu. V norské politice zavádět nový styl není jen tak: někteří si udělali z toho sport, aby vám schválně nerozuměli. Jsou tací, jež si nepřejí slyšet to, co bylo skutečně řečeno. Pak jim není pomoci.

Zatím málokterý norský politik bojkotoval zavedená masmédia a snažil se prostřednictvím sociálních sítí psát a vysílat vlastní zprávy, a tak určovat samotný obsah. Někteří politici je využívají k úpravě výroků a stanovisek, jež byly v masmédiích chybně prezentovány. Aktuálně Fredrik Solvang, oblíbený moderátor norské veřejnoprávní televize, si v reakci na nekončící nehoráznou šikanu levicově i liberálně smýšlejících zrušil svůj účet na Twitteru poté, co si do vlastního pořadu dovolil pozvat redaktora alternativního zpravodajského serveru Resett.no, který si jako cenný doplněk k ostatním masmédiím také čtu a na který jsem zde také odkazoval.

Norská masmédia ještě stále sklízejí obdiv u svých zahraničních kolegů, pokud jde o údajnou snahu Norů k usmíření a vystupování jednoho vůči druhému po teroristických útocích 22. července 2011. Ovšem v sebestředním opojení se mnozí prý ukolébali do světa snů, kde trčí Norsko jako symbol všeho, co je dobré a správné. Naletěli a uvěřili, že i když se na stromě objevilo shnilé ovoce, tak je zbytek stále dokonalý. Je snadno jevit se jako dobrý člověk tehdy, srovnáváte-li se s těmi nejhoršími. Přezíravým množením spokojenosti se sebou podrývá společnou odpovědnost vždy se snažit více a ptát se, jak mohu přispět k tomu, aby byl každodenní život lepší pro druhé.

Delegitimizace suverenity lidu, jež bývávala základem demokracie, a globalizace propůjčuje místním politikům mnohem více moci než dříve. Nenasytnost moci a touha po lukrativním místě v poradenské firmě, jež bývá s politiky ve střetu zájmu, či v nadnárodní organizaci, může vést k odbourávané empatii až cynismu vůči vlastnímu národu. Norští politici si dlouho hrubě podceňovali myšlenkové proudy lidu, což vede k stále větší vzdálenost mezi nimi a lidem a společnost polarizuje dále. Přesto se politici ani zavedená masmédia a další soustavně nepokoušejí vysvětlovat, co způsobuje to, že politici neumějí a/nebo nechtějí vést zemi takovým způsobem, jenž prospěje celé zemi a co nejvíce jejích obyvatel, jen kategoricky odsuzují takové voliče a opovrhují jimi, že nejsou dostatečně osvícení nebo je mají za exoty na okraji veřejnosti šířící bludy a nebezpečné myšlenky, jež se stávají hnacími silami a tím ideologickým problémem. Takoví politici, masmédia atd. odmítají přihlížet k společenské, politické a hospodářské situaci, natož ji chápat, nýbrž vidí problém v tom, co je v hlavách lidí, a věří, že kdyby jen uvažovali a vyjadřovali se jinak, tak bude problém vyřešen. Politici a masmédia jakožto nohsledi a zprostředkovatelé odmítají nést odpovědnost za polarizaci společnosti a nárůst protestů.

Jak již kdosi prohlásil, tak je snazší lidi podvádět, než je přesvědčovat o tom, že byli podvedeni. Nutkavá potřeba politiků a vlivných měnit společnost a experimentovat s ní co nejvíce bez ohledů na následky stále rychleji obnáší rostoucí rozdíly, ztráty smyslu a vykořeněnost. Ve výsledku lidi opanuje přesvědčení, že reálná změna k lepšímu je čím dále více nemožná. Kdo lidem vrátí víru v politiku?