Když se řekne Norsko, většině z vás se jistě vybaví příroda a málokomu památky, a když už, tak třeba moderní architektura jako je opera v Oslu. Dobře střeženým tajemstvím je, že stojí za to do Norska zajet i kvůli jeho svébytné staré architektuře.

Říká se, že Norsko historickou architekturou neoplývá, ovšem to, co jako památka nevypadá, tak jí může klidně být. Vzhledem k tomu, že se tu odedávna staví z nejdostupnějších stavebních hmot (hlavně ze dřeva), už hodně toho vyhořelo během bombardování a ničení během všech možných válek a požárů, jiné stavby vzaly za své z nepochopení pro vlastní památky prý zejména v 60. a 70. letech.

Smysl pro estetiku se možná v Norsku ve srovnání s jinými částmi Evropy poněkud liší. Zdejším obyvatelům jsou dřevěné stavby, často opatřené rafinovanými dekoracemi, stejně hodnotné jako často stejně staré stavby na kontinentu. Možná je to tím, že místní lidé vnímají něco jiného než ti, kteří jsou zvykli na to, že veškerá zástavba na úrovni je z kamene a jenom chalupy a chaty jsou ze dřeva. O čem by někdo z Vás možná soudil, že nestojí za vidění je tu vzácnost a kulturní památkou. Někdy je pro někoho z jiných částí Evropy třeba přijít zdejším stavebním zvykům na chuť.

Když obdivujete kráse tvarů a kocháte se útulností a roztomilosti, poznáváte významné součásti kulturního dědictví Norska, což vám umožní zhodnotit jeho přínosy. Norsko má nejstarší dochované dřevěné kostely v Evropě a lví podíl souboru ostatní dochované středověké dřevěné architektury „starého kontinentu“ najdete také tam. Tyto nedoceněné stavby si zaslouží více pozornosti, neboť je vskutku obdivuhodné, že jich tam tolik staletí vzdorovalo dosud mnoho takových staveb.

Za kolébku a vzor roubeného stavitelství se považuje sever Evropy. Málokde najdete stavby, které mají tak útulný a harmonický vnitřní řád úměrný k životu člověka. Neodmyslitelné, nezaměnitelné a izolačně nezastupitelné drnové krytiny s drobnými keři jsou podepřeny sloupy s „vikingskými“ dřevořezbami v tzv. dračím stylu. I na portálech spatříte rýhovanou ozdobu s příšerami stáčejícími se kolem sebe, popínavými rostlinami a jinými náměty ze severských ság.

Kde v je Norsku najdete? Norové vám to usnadnili – navštivte Norsk Folkemuseum (Norské národopisné či vlastivědné muzeum) a přes třicítku dochovaných tzv. sloupových kostelů z 11.-14. století. Jeden z nich je na seznamu světového kulturního dědictví – kostel v Urnesu na stráni nad Sognefjordem v západním Norsku. Mistrovství tamních tesařských konstrukcí souviselo se technologií stavby lodí, zvláště v období Vikingů od 7. do 12. století. Princip spoje na pero a drážku dosáhl dle odborníků největšího mistrovství právě u norských sloupových kostelů. Příznačné jsou nejznámější stavby /tzv. patrové obytné komory / lofty, které jsou zejména v Telemarku bohatě zdobeny malbou rostlinných motivů. Díky suchému podnebí mohly být tyto i jiné tamní tradiční stavby tak dlouho obývány. Jsou impregnované natřeným dehtem, slunce přispívalo k patině povrchů. Na svazích, teráskách a lesních mýtinách se tyto tzv. lidové stavby v nejpočetnější míře v regionech Telemark, Buskerud a Oppland, ale také jinde, jako v Setesdalu, který pokud jde o udržování mnoha prvků tradic lidové kultury vzdáleně připomíná třeba takové Slovácko v ČR. Někde jsou stavby přemístěny z míst, kde původně stávaly, do muzeí v přírodě. Takové má skoro každý norský okres s úctou k sobě a své historii. Dokládají svým členěním a vnitřním zařízením způsob života několika pokolení.

Jedete-li např. dlouhými a širokými údolími Hallingdal, Gudbrandsdalen, Ottadalen, Numedal, Valdres či Østerdalen nebo kolem horských pastvin uvidíte jednu takovou stavbu za druhou, a to vesměs seskupeny na usedlosti s ústředním dvorem. V některých domečkách je ohniště uprostřed jizby, jinde je pod otevřeným komínem nebo obydlí má pícku. Ve Skandinávii bylo zvykem, že při stavbě nového domu starý nebourali. V něm pokračovala bydlet nejstarší pokolení nebo dům byl i nadále využíván pro různé hospodářské práce - např. tam vařili v kotli tradiční kozí sýr karamelové chuti (tzv. brunost). I proto se právě v Norsku dochovalo tolik tak starých dřevěných domů na původním místě. Buď i nadále stály samostatně nebo k nim byly přistavěny nové části.

K nejkrásnějším městům na jižním pobřeží Norska patří Kragerø, Risør, Tvedestrand, Lyngør, Grimstad, Arendal, Lillesand, Mandal, Farsund, Flekkefjord a Egersund. Pro mnoho Norú se rovnají samému ztělesnění toho, co je pro Nory idylka. Podívejte se také na vesnice jako např. Solvorn, Vik u Sognefjordu a Å na Lofotech a na ucelené soubory tamních rybářských domů částečně na kůlech na vodě. Poputujte do Skudeneshavnu, Ny-Hellesundu, Fedě, Råkvågu, Mosjøenu či na ostrov Hidra atd., příjdete na výjimečně nenarušeně a uceleně dochovaná prostředí se soubory rybářských domků, rybáren a jiných starých rázovitých hospodářských budov s pěknými výtvarnými detaily. Některé z těchto vesniček a měst byly za restaurování odměněny i evropskými cenami. Nezapomeňte zavítat k jedinečným souborům obytných domů /někdy s pavlačemi/, sýpek, stájí, seníků, rybářských domků, usedlostí, salaší, kostelíku a rozsáhlých sbírek v samostatných prostorách v muzeích v přírodě v Lillehammeru, Fagernesu, Ålu, Sogndalu, Vossu, Utne, Trondheimu, Molde a jinde. To v Lillehammeru /Maihaugen/ bývá mnohými charakterizováno jako jedno z nejkvalitnějších muzeí v přírodě v Evropě s mnoha velmi hodnotnými stavbami, rozmístěnými kolem rybníčků a tůní. Snad jen ve Skandinávii se dnes v Evropě můžete se takovými stavbami setkat také v jejich původním funkčním použití tam, kde vznikly. Je to jako s knížkou, která líčí život tamních obyvatel všech sociálních vrstev do všech podrobností.

Zatím nejstarší datovanou roubenou stavbu severního Norska najdete v Misværu nedaleko Bodø. Pochází z r. 1528. Tři další budovy kousek vedle byly též datovány do 16. stol. Veliký mor (norsky Svartedauden) Norsko zpustošil tak, že se mezi lety 1350 a 1500 téměř nic nestavělo, jelikož zemřelo tolik lidí, že počet obydlí přeživším stačil.

Ze zpravodajství i cest po Norsku vs. Evropa je patrné, že Norsko má co dělat, aby se staralo o to poměrně málo, co by si zachovávat mohlo a mělo. Kulturní národ by na provoz i údržbu měl, ovšem mezi norskými politiky i dalšími je pro vlastní kulturu málo pochopení a povědomí a mnoho památek trpí hnilobou a čím déle se čeká, tím nákladnější a hůře proveditelné budou nápravy. Zachovávat si historii a autentičnost není v Norsku módní, s dobou jde pouze ten, kdo naopak vyměňuje co nejvíce staré za nové, sériově vyráběné, pod jednoduchými hesly jako „udržitelné“, „šetrné vůči klimatu“, „vyrovnané“ a „pasivní“, bez ohledu na dopady ani na stále zvětšující se propast mezi naší dobou a naší minulostí. Až od 90. let se dbá něco více na estetiku staveb, ovšem neustále se musí připomínat význam a hodnota i tvorba hodnot a pracovní místa, které památky generují, bude-li se o ně starat.

Téměř všude v Norsku je přírody tolik, že je snadno ji přehlédnout, ovšem některá místa mají něco jedinečného, co je vytvořeno lidmi a ti před námi, na rozdíl od dnešního pokolení věděli, jak stavět pro několik pokolení, nejen pro to vlastní. Tradičně se stavělo, aby stavba vydržela několik pokolení, ovšem s mnoha stavbami jsou potíže a zbourají se již po pár desetiletích. Souhra mezi užíváním stavebních hmot a metod byla pečlivě vymýšlena tak, aby zajišťovali životnost minimálně dvě stě až tři sta let. Návratná řešení umožňovala úpravy a recyklaci bez větších zásahů. Dnes je tak jednoduché stavět nové, že se zapomíná na péči o to stávající, vytrácí se úcta k místním znalostem, náročnosti na lidské síle za historickými stavbami a jejich kvalitami, zatímco mizí vědomosti a dovednosti spojené s údržbou a restaurováním.