Sítě umožňovatelů/umožňovatelek. Propracovaný a vyspělý systém laskavostí a protilaskavostí. Nicméně ani privilegované dítě nemusí v této podivné zemi s řadou zvrácených přístupů, jimž nemůže nikdy rozumět ani nejeden rodilý Nor, mít na růžích ustláno.

Pro úspěšný život v Norsku potřebujete to, čemu se norsky říká nettverk, neboli sítě. Kdo je nemá, jako by nebyl. A to, že jste se tam narodil, ještě nerozhoduje o tom, jestli se do nich zapojíte, anebo zda vás někdo zapojí. Odmítání, zneviditelňování, diskriminace, šikana: abyste jim byli vystavení mnohdy stačí, že mluvíte jiným nářečím, než lidé kolem vás (na nářečí a kořeny/zakořenění a identitu kladou Norové silný důraz), vymykáte-li se nějak anebo nežijete-li jako Nor, tak již mohou, leč nemusí, mít k vám záporný, anebo alespoň podmíněný-pochybovačný vztah. To jsem na vlastní kůži poznával tehdy, když jsem se jako dítě s rodinou stěhoval z jednoho města do druhého a o několik málo let později do třetího. Takže kdo si myslel, že by jeden jako dítě to měl již z této pozice usnadněno, jelikož by byl v tom správném věku na to, aby si přirozeně ony sítě budoval, tak omyl, nemyslete si. Odpověď na to, zda by vás nepřijali či přijali podléhá ještě subtilnějším kritériím než to zjednodušit na to, že se Norsko liší místně i regionálně a že ne vždy v prospěch měst.

Jenže ono je to ještě trochu jinak. O tom, že vám Nor povětšinou nevmete do tváře svou (ne)snášenlivost a vůbec své bezprostřední dojmy z vás, to by vám místní déle zde žijící jistě mohli pořádat sáhodlouhé přednášky. Jsou mu sice odmalička vštěpovány nějaké prý pro Norsko společné hodnoty, v hloubi duše si ale pěstuje a uchovává ty své a přes politickou hyperkorektnost třeba na sociálních sítích a dalších internetových fórech vyštípe ty, jež se těmto hodnotám příčí. Ovšem naopak drtivá většina zatne zuby a snaží alespoň zdánlivě splývat s davem a souhlasit se všemi úplně ve všem, zatímco přitakává a kývne, poněvadž si dovolovat klást otázky, nesouhlasit a být k čemukoliv kritický se takřka rovná tomu být nepřátelský, ba přímo nenávistný a diskriminující. Protože jak se opovažujete nesouhlasit s něčím, co já cítím. Kdo si myslíte, že jste, abyste se dotazoval na můj vnitřní vesmír. Ani kolikrát neplatí, že další generace je již více zapojená do sítí, snáze zapadne a je postupně více přijímána. Můžete mít rodokmen tak dlouhý, jak je jen možné, ovšem není to úměrné, a nejsou neprůdyšné mantinely mezi sítěmi a našincem, ani pro cizince ani pro ty co jsou z té samé země. Ani neplatí, že cizinec, jehož známe, je nějaký ten našinec (kolikrát ani dlouhým časem to nejde smazat), nýbrž je to velice individuální tak, jak ostatně bezesporu i jinde. Rafinovaně a subtilně, pasivně agresivně až na půdu, může vám být naznačováno, že to či ono se nedělá, anebo v naší zemi nemáte co dělat, ovšem stejně může scházet hodně k tomu, že odejdete sami, jelikož tyto signály nepostřehnete.

Přes sítě kamarádů z nejranějšího života, tedy z dětství, základní a možná i střední školy, spíše výjimečně i z vysoké školy, případně ze základní vojenské služby, dále známých, kolegů, sousedů, vrstevníků, osob, jež k vám cítí nějakou sounáležitost, duševní či jinou spřízněnost, vč. příslušníků sborů, spolků, oddílů atd., získáte kmotrů a kmotříčků, jež vám řeší a zařizuje leccos od práce a nájemního bydlení, levnější služby, a chtě nechtě, ať o ně stojíte, či ne, tak vám někdo bude pomáhat až tak, že si budete připadat jako ve zjevení i s tím, co vás ani nenapadne, vč. dohazování nápadníků. Může to znít krajně maloměšťácky, ovšem v Norsku, v zemi, kde lidé k sobě mají blíže, ale paradoxně zároveň i dále, je nadmíru důležité mít na správných místech «tlačenku».

Kdo tyto sítě a vazby tvoří, rozhodne o vašich možnostech. Nor se často seznamuje s někým velice dlouho, aby mohli být nakonec vpuštěni do vnitřního kruhu důvěrnějších přátel. Ty, jež mají, znají v četných případech již od dětství. Či z vojny. Jste-li z venkova, tak nemusíte nutně znát někoho z velkých měst do té míry, že vám pomohou pohnout ledy a třeba najít místo, bydlení, či něco jiného. Není to jediná vaše šance, a to bez ohledu na to, jak hvězdný je váš životopis, či vaše reference a obecně reputace, na to se v Norsku nehraje. Platí do značné míry nepsaná sada pravidel zvaná Janteloven (Janteho zákon), podle nějž se nemáte myslet, že jste něco více, kdepak, všichni jsou si rovní, byť se vždy najdou tací, kteří si jsou rovnější. Odchylky, no na ty se moc nedívají skrze prsty, než je to vám tak či onak vykomunikováno. Nelze říct, že máte vyhráno, snažit se musíte pořád, ovšem projít uvedeným sítem ještě není zdaleka zárukou toho, že se budete cítit jako že vás vzali za své, záleží totiž na dalších a dalších věcech.

Uchytit se tam jen tak, s tím nelze počítat, že se to vám povede ani po velmi slušné várce dřiny, úsilí o proměně k obrazu norskému a soustavném a neutuchajícím budování vlastních sítí. Pro kdejakého Nora je jakýkoliv vetřelec nejen ten, na nějž nikdo není zvědav, nýbrž přímou hrozbou, a proto se vyrojí bezpočet důvodů, proč vás ani po zralejší úvaze a rozvaze nepustit mezi sebe. V nejlepším duchu této zásady můžete narazit i při pokusech se prosadit přesvědčení o tom, že se nestydíte se za svou výjimečnost a nebojíte se ji projevit.

Stejně jako může trvat mnoho let než vám někdo, dejme tomu v takovém nestřeženém okamžiku, sáhne do svědomí a dočkáte se odpovědi na otázku, co pro toto království znamenáte. Mezitím se dopustíte i těch nejhrubších z hrubých přešlapů proti norským konvencím a z domorodých móresů si za zadek nesednete i přesto, že sociální kontrola mezitím stihla řádit jako černá ruka a seberou vám i kus života, stejně si nemůžete za to, že jste v obraze každým coulem dát ruku do ohně. Hlavně jste-li zvyklí dělat věci po svém, a ne žít jako kolektiv, tak Norsko nemusí být nutně zemí pro vás, jelikož představitelé této země, nejen ti oficiální, nýbrž i řadoví občané neustále rádi připomínají ostatní, že mají někomu za to i ono být „dobrovolně-povinně“ vděční, podsouvají vám pozici a povinnosti, o niž jakožto jednotlivec nestojíte a která neodráží, kým jste. Přemýšlíte o tom, co na to lidé?

Pokud případně bude chtít někdo s domorodci i nově příchozími něco mít, a to i v úplně lidské rovině, jako člověk člověku, projdou jakousi karanténou, jež může trvat různě dlouho. Někdy i celý život. Do komunity se obtížně až nikdy nezačleníte, nebudete-li na místní dost zvědaví a dokud nebudete udržovat odstup k vaší rodné zemi, není-li to Norsko. Je to leckdy sisyfoská práce a proti vám hraje čas i málo příležitostí pro družení se. Ono jaksi když s někým můžete začít během dugnadů /dobrovolných akcí za cílem být nápomocný něco stavět, spravit, doladit, či třeba dopracovat se k výdělku v prospěch spolku, klubu apod./ povídat si na libovolný námět, tak se krůček po krůčku přiblížíte místním, ovšem k onomu budování sítí to může mít stále ještě dost daleko, jelikož některé společenské bariéry nezdoláte ani za desítky let udolávání neochotných a věčně vás oťukávajících lidí.

Ne úplně od věci je fakt, že čím dále více opravdových komunit nejen v Norsku již připomínají státy v státě a nezřídka jejich členové neumí pořádně žádný jiný jazyk kromě svého rodného. Takže fungují jako paralelní společnosti, aniž mají moc co dělat se sebou navzájem, jdou si vzájemně po krku, většinové komunity se straní a namísto toho, aby se cítili jako ruka v rukávu, tak jsou spíše mimo. Vše má své meze, Norsko se stává stále méně norským a volný slepenec různorodých nesouladných komunit narušuje mýtus o rovnostářství a spravedlnosti, rovnováze a smíru, akumuluje se docela slušná nálož pro budoucí eskalaci a výbuchy, ovšem o tom zadělávání si na průšvihy a mnohem dalším jsem toho již pro ujasnění představ napsal spoustu a ještě napíšu...