Snášení nesnášenlivosti nezplodí více snášenlivosti. Aneb jak řekl německý spisovatel Thomas Mann: Je-li to, co se snáší, zlo, pak se snášenlivost stane zločinem.

Lars Saabye Christensen, norský autor známý v ČR i na Slovensku, se nechal v rozhovoru pro norský týdeník Dag og tid slyšet, že lidé jsou povětšinou hodní, snášenliví a nápomocní, tak proč mají být tak často představováni jako sobci, utlačovatelé a rasisté? Vyjadřuje se ke klimatu vyjadřování v Norsku v r. 2021 takto: Dojde-li řeč na náměty jako přistěhovalectví, teror, konzervatismus, islám, karikatury a tradice, tak vnímám chlad, anebo spíše nepříjemnost a nepohodlí, jež se snáší nad každou společenskou souvislostí.

Dále uvádí, že pro naši současnost je příznačné to, že se společnost stala natolik křehkou, že je veškerý rozkol názorů chápán jako hrozba. Proto se pokouší pochopit a vysvětlit terorismus a hromadné vraždy nevinných a nazývá to snášenlivostí, ovšem se spíše jedná o projev strachu z toho, pomýšlet a jednat adekvátně na ochranu obětí. Pomlouvá se vlastní národ a civilizace a nazývá sebemrskačství humanismem a solidaritou s ulačovanými. V mnoha oblastech se extremismus stal běžným.

V posledních letech vyslovoval Saabye Christensen kritiku islámu několikrát. Jeden se může stát natolik snášenlivým, že vyhladí sebe samého, jeden se může stát natolik dobrým, že se stane zlým. Dobrota, jež snáší zlo, je sama zlá a k tomu ještě pokrytecká. Spisovatel popsal masivní morální nátlak, aby jeden byl dobrý, hodný, štědrý, velkorysý a solidární. Podle něj levice již za běžné lidi nemluví, nýbrž je shazuje a diskredituje. Autor je zhrozen kulturní a politickou polarizací a neustále se jevící pud rozdávat jiným lidem fobie (nálepkovat je za xenofobní, homofobní, islamofobní atd.). Diagnostizace všech, jež s vámi nesouhlasí, má za sebou ošklivou historii. Tento duch času je totalitní a extrémní.

Jenže jedna vlaštovka jaro nedělá. Pracovníků v kultuře, jež nebojácně berou mnohým lidem list z úst tak, jak Saabye Christensen, je opravdu nanejvýše poskromnu. Netvrdím, že jsem nemohl někoho nedopatřením přehlédnout, ovšem dění v Norsku sleduji poměrně dlouho dost bedlivě a za ta léta jsem si nevšiml, že by jiný norský kulturní velikán razil podobné myšlenky. Naopak je více než dost těch, jež „soutěží“ v tom, být papežštější než papež.

George Carlin, americký komik, herec a spisovatel prohlásil, že politická korektnost je fašismus předstírající být mravy (manýry). Je vždy snazší projít se po široké cestě (tepně) společností a životem, většina lidí se po ní toulá, aniž by věděli proč, nýbrž proto, že je jim sdělováno a zprostředkováváno, aby tuto cestu sledovali. Sejít z cesty obnáší ocitnout se mimo smečku, a v Norsku je jeden nepřetržitě vtlačován na tu hlavní cestu, aby stál v řadě.

Politická korektní dogmata dlouho úspěšně potlačovala části skutečnosti a šálila lidem zrak až do jakéhosi náměsíčnictví. K uvědomělosti vede mnoho cest. Jeden může být sebesečtělejší a sebevzdělanější, a přesto se po světě potácejí v jakémsi stavu bezvědomí či omámení.

V jiných zemích z toho děti vyrostou, avšak v Norsku se pokračuje s manipulací jako v 6. třídě, kdy se děti shodnou, že spolužačka je hloupá proto, že se nepodřídí jejich kodexu a diktátu. Toto pak pokračuje v dospělosti, získají-li takové místo, kde mohou ze svých pozic soudit ostatní, přitom jsou kolečky v systému sociální kontroly a jako voliči se raději dávají šálit planými a přepěknými frázemi. Lámat jejich dosavadními přesvědčeními se příčí všemu, na co si zvyklí, a to bezděčně pociťují jako těžká a nesmlouvavá nelibost.

Ve vyspělém Norsku není významné, co je řečeno, nýbrž kdo to říká. Je tragické, že nad slunce jasná fakta musí zprostředkovat ti správní lidé, místo toho, aby mohli běžné lidé čerpat z vlastních instinktů a rozvádět své vlastní úvahy a dospět k stejným závěrům o té skutečnosti, do níž nás ti „rozumnější“ a „moudřejší“, jež nás neslyší ani neposlouchají, přičemž se nechávají unášet city jménem jiných, nutí, abychom v této skutečnosti žili.

Z dějin jsme se naučili, že jsme se z nich nepoučili. Jen mít pravdu nestačí, dokud vám nedají za pravdu směrodatné autority. Z nějakého důvodu je váha všech, jež jsou si „zajedno“ podstatnější než váha někoho, kdo má lepší, ověřenější a pravdivější argumenty. V chladu zmíněném Saabyem Christensenem zůstanou jen ti nejvytrvalejší a nejotrlejší.

Od výtvarných umělců je často očekáváno, aby se politicky jasně vybarvili a ti, jež nelze jednoznačně vykládat a k tomu jako třeba malíř Odd Nerdrum zradí ideály současného umění, musí celou dobu čelit záporné kritice. Nerdrum byl kvůli nehodícím se a nepohodlným výrokům o norském režimu v oblíbené televizní talk show Fredrika Skavlana cenzurován. Nerdrum píše v deníku Dagbladet, že Norsko pro individualitu nemá smysl, nýbrž trvá na tom, že se má myslet shodně. A postupně se šablonou toho, jak se má myslet, stala Arbeiderpartiet (sociálně demokratická Dělnická strana). Zákony se mohou zneužívat tehdy, najde-li se někdo svobodně myslící, komu se straně nelíbí. Svobodně myslící lidé opatrují Norům v jejich stísněném prostoru pro vyjadřování přidaným kyslíkem, jehož význam si Norové neumí docenit. Jan-Ove Tuv, jeden z Nerdrumových žáků, tvrdí, že si osobnosti z norského kulturního života netroufnou ventilovat své politické nekorektní sympatie proto, že se bojí promarnění všech šancí na kariéru. Hrozby sankcí jako odřeknutí grantů, výstav, či neprodloužení zaměstnaneckého poměru, popř. telefonáty tlačící na to, aby si rozmysleli své postoje názorové tyranie jim svážou ruce.

Dokud je někdo společenským kritikem bohatých, krajanů z jiných částí země, Církve atd., tak zůstane miláčkem establishmentu. Jako třeba písničkář Hans Rotmo. Ovšem od té doby, co si vyměnil terče své kritiky za nezmínitelnou skupinu migrantů, platí za extrémistu.

Málokdo se zastává politicky nekorektních hudebníků. „Celé“ politicky korektní Norsko zareagovalo na žert směřující jednak na název písničky skupiny Plumbo, za něž dostala cenu, jednak na barvu pleti hudebníka udělujícího cenu.

V posledních letech ti, kteří jsou vysíláni, aby v Eurosongu reprezentovali Norsko, prostě musí pocházet z jiných zemí, odsouhlasí se to proto, že jsou tak napínavě multikulturní. Co chtějí, aby Norsko v takové a podobných soutěžích zprostředkovalo za vazby na zrovna tuto zemi? Není divu, že odpověď Evropy bývá jasné odmítnutí a Norsko zpravidla končívá mezi posledními.

Podle studia novinových článků profesorkou Anne Krogstadové a prostřednictvím deníku Aftenposten nedrží kulturní elita s lidmi krok a mezi lidmi převažují daleko zápornější postoje, a to kvůli její vměšování do politiky. Je chápána jako snobská, nereprezentativní, mocná, arogantní či privilegovaná.