Etiketa a její dodržování: co země, to poněkud jiný model.

Já pán - ty pán: důsledné a naprosto automatické tykání a oslovování křestním jménem všech vč. členů královské rodiny (až na ty, jež s nimi dělají rozhovory pro masmédia), to je Norsko. Též řadě cizinců to přirostlo k srdci jako něco pro ně přirozeného, osvěžujícího.

Další věc, jež by se mohla líbit nejednomu Čechovi či Slovákovi, je neviditelnost titulů. Ty totiž neřeší vůbec nikdo a tam by byla za velice divnou představa, že by někoho /byť náznakem/ napadlo napsat inženýra na poštovní schránku. Své tituly byste tam kromě na akademické půdě (ovšem ani ne při oslovování, nýbrž třeba v písemnostech) leda uplatňovali ve svých životopisech a podobných seznamech absolvovaného vzdělání.

Formálnější je již sousední Švédsko, pro to není třeba jít dál. Jenže pozor: i přes své omílané rovnostářství to v Norsku chodí sofistikovaněji, než by se mohlo zdát. Mnohým Norům není úplně ukradené vzdělání, příjem, majetek, společenské postavení, pověst a mnoho dalšího jsou na takové atributy zvědaví až lstiví. V některých částech a komunitách Norska se totíž žije tolik na efekt a konzum jako ještě nikde v České či Slovenské republice. Podobně jako jinde si někteří hrají na příslušníky té lepší kultury, aby si narovnali rozdíly, jenže vám to dávají najevo i zastřenějšími způsoby, jež více zamíchají kartami. O to obtížnější se pozná, s kým doopravdy máte tu čest. Norové vás mohou náladově zmást počínaje proklínáním, jež není nutně znamením podráždění, nýbrž může být i takovou byť pro vás svéraznou a nesympatickou snahou o oslovení/bizarní upoutání vaší pozorností, přes nejednoznačné výrazy tváře (rozdíl mezi podrážděním, uražením, zahanbením a pocitem ponížení může být u Norů velice obtížně poznatelný) až po výrazy jakoby kladné či neutrální, jež i přesto signalizují podráždění.

Co může na Čechy a Slováky obecně působit otravně až falešně je to, jak často se usmívá i na veřejnosti. Jasně, že ne všude a ne stejnou měrou, i v Norsku se střídá více světů. Jak je hierarchie zploštilejší lze podle některých cizinců vidět také na neformálním stylu oblékání se Norů, třeba do trenýrek v práci. Poměřují se navzájem jinak.

Za co jste jinde za burana, tak v Norsku jako kdybyste ocitli v jiném světě. Lze pochopit, že pro ty, jež jsou zvyklí tituly ohlašovat ve snaze, aby se k vám nikdo nechoval tak, jak se mu zachce, to jako hra nepřipadá. Nemusíte mít zapotřebí být s každým kámoš/ka, či přehnaně žoviální. Na druhou stranu se ale někteří budou chovat přezíravě tak jako tak, někdo si může něco, byť neopodstatneně, vyložit jako falešnou nadřazenost. Ovšem i bez titulu si člověk může užívat a kochat se nejen pohledem, když někdo neví, kam vás zařadit.

Najdou se ale i Češi a Slováci, které používání titulů dráždí. Pár takových znám, třeba jich bude více, než se zdá. Někteří se přiznali, že osloví-li je někdo titulem, tak se jejich ostražitost rozhoupne o 150 % a pro podezření z pochlebování/podlézání není úplně výjimkou, že se dlouho s takovými lidmi odmítnou bavit. Doneslo se ke mně, že další Češi své tituly uvádějí jen tam, kde jde o hodně, kdy je zapotřebí, aby se k nim v kritickém okamžiku chovali slušně, jinak by je nechávali trápit se nejistotou, zda si k nim mohou nebo nemohou dovolit špatné nakládání. Najednou jde vše, co před chvílí bylo zcela nemožné. Nač takový naprosto odlišný přístup je zas třeba vysvětlovat Norům, stejně jako nakolik účinnou zbraní je taková povýšená slušnost při oslovování, jež se ovšem může pěkně rychle otočit proti vám a nejen vás znevážit a zahanbit, nýbrž i znemožnit. Těžko se jim vysvětluje ten mnohdy zle míněný rozdíl v oslovování, že někomu ano, někomu zas ne, a někomu takovým kompromisem typu pane/paní plus křestní jméno. Záleží též na tónu hlasu a obsahu, jenž se do toho propůjčuje.

Bylo by zajímavé sledovat, jak by na Nory, jelikož na to nejsou zvyklí, působily tituly třeba na volebních lístcích. Zvýšil by si některý kandidát šance? Na holém papíru mezi množstvím jmen by to jako v jedné z mála situací mohlo napomáhat zbystřit pozornost i nemálo manipulovat.

Nutnost úzkostlivě si pamatovat a dodržovat, kdo komu tykání nabídl, a dokonce znát tituly vyučujících na vysoké škole, kam chodíte, cloumalo nejedním Norem, jimž jsem o tom vyprávěl. Připadá jim to velmi starosvětské, zbytečně složité, dogmaticky nepružné a otravně elitářské. Jedním z výsledků je kreativní vyhýbání se oslovení jménem. Najdou se též lidé, jimž to připadá zcela v pořádku zásadně tituly neoslovovat ani osoby obsazující výjimečné posty s protokolárně definovanými funkcemi. Vůči jiným je to neslušné, ať si o nich myslíte cokoliv, protože jsou třeba hlavními činiteli státu a takové se má oslovovat doživotně, nicméně sami si pro sebe suverénně vyhrazují právo výjimky u osobností, jimž by to neřekli ani za nic a to proto, že jsou těmi, kým jsou.

Co je pro většinu Čechů důsledné vykání lidem kromě nejbližších napomáhající udržování zdravého a slušného odstupu, to je pro Nory tykání, jež je tam natolik doma, že patrně by pro Nory nemělo valný smysl vyměňovat si názory na to, co kdo na něm vidí kladného. Úrovní a nuancí kulturnosti je jak u koho více, jenže je to mnohdy natolik rafinovaně a subtilně ukryté, že to nezřídka mate i domorodce. Norské firemní kultuře jsem kdysi věnoval jeden celý článek. Pokecáte si s ředitelem, premiérkou či doktorem věd normálně lidsky nehierarchicky, přičemž úcta se získává a ukazuje jinak než přes titul, pozice, vykání a vše co k tomu patří. Vážně vás berou i bez tituly, ovšem stejně jako jinde jsou i mezi Nory „lepší“ a „horší“ povolání, nicméně nebudou vás za to či ono zaměstnání degradovat vaše schopnosti.

I Norové všech vrstev si hlídají svůj klid a své pohodlí, ctí své štěstí a bdí nad svou osobní sférou kolem sebe. Když ji někdo naruší a překročí tu neviditelnou únosnou mez, tak se dokážou občas ozvat, jenže ve stínu těch drastických změn norské společnosti, a to zejména ve složení obyvatelstva se v zájmu konsensu mlčky toleruje více než dříve. Z toho si někteří mohou chybně vyvodit, že jsou Norové tolerantnější než jiní. Jenže podráždění ventilují třeba pasivně-agresivně, přitom velice diskrétně. Poklábosení si s Norem, jehož moc neznáte, na místě, odkud nemá jak uniknout, se může pro dotyčného/dotyčnou zvrtnout v hotové peklo.

Váhu si dodáte svým vystupováním, ovšem zkuste tohle jako jedna Češka, jež v Norsku studovala: „Jela jsem vlakem a měla jsem trochu rýmu. Vysmrkala jsem se jednou krátce po rozjetí vlaku a slečna přede mnou se na mě otočila s změřila si mě pohledem. Podruhé jsem vytáhla kapesník téměř po dvou hodinách těsně před vystoupením a slečna přede mnou se znovu otočila a opovržlivým hlasem mi sdělila, že když se chci vysmrkat, mám jít na záchod, protože je to nechutné. Hmmm. Jiný kraj – jiný mrav, mně zase připadá nechutné, když pořád popotahují a polykají… No, ale cizincem jsem tu já, tak už si dám na smrkání pozor a budu to dělat potajmu a nenápadně. Většina Norů ale stejně neví, co je to kapesníček. To už jsem zjistila. Nejhorší Nor je popotahující Nor. Popotahující Nor je mrtvej Nor.» Ještě dodávám, že ona Češka podobné zkušenosti posbírala z univerzity, knihoven, prodejen i odjinud, takže nejspíše nešlo o zážitky zcela ojedinělé.

Těžko říct, čí oči jsou pokřivené, zda je to životem v Norsku, či v České a Slovenské republice, ale některým se otočil žebříček hodnot, změnil pocit sounáležitosti s neznámými lidmi a celkové vnímání světa, nastavení priorit atd. Norsko je samo o sobě natolik různorodé, že povídat si o myšlení a zvycích má v sobě podobně pomíjivou platnost jako se ptát na počasí: všude je všelijak a proměnlivo.