Komunikační chaos vře a naráží na stále větší vzdor. Pozornost věnovaná předstírání výsledků zas a znovu válcuje výsledky samotné, a tak si lidé říkají „jedeme za sebe“.

Takže si to shrňme. Místo rozvolnění opatření proti Covidu-19 kroky norské vlády a jejích poradců podle množících se hlasů i lékařů a dalších odborníků nemají s covidovou bezpečností nic společného. I někteří právníci si všímají toho, že v Norech probublává nová tupá autoritářská moc, k níž vzhlížela většina lidí, jež nechávala myšlení na jiných. Policie by prý měla uvažovat o zákonitosti okresních vyhlášek a tím o opodstatnění svých zásahů, třeba do soukromých bytů a domů. Soudy by měly vymezit vládě a okresním správám mantinely státní moci vůči občanům. K tomu zavřené hranice jsou prý takové placebo, zavření úst lidem, aby to vypadalo, že vláda něco dělá. Svou hlasitostí budí mylnou představu o své významnosti.

Někteří jsou ochromeni a již přestali samostatně přemýšlet. Nakažlivé jsou i nadpisy o nakažlivosti. Jiní si užíváním roušek, dodržováním odstupů ad. opatření promítají do role dobrých (lepších) spoluobčanů. Zase jiní jsou si vědomí druhé strany mince, ovšem se bojí porušování „tichých dohod“ společnosti, pokut a stigmatizace. Za hlubokým strachem z nedůvěry k úřadům je strach z vymykání se. Utřou vás nevrlou poznámkou o nezúčastnění se „dobrovolné činnosti“ (norsky „dugnad“), z níž mají mít prospěch všichni. Virus se nedá usmlouvat, ukecávat, zatloukávat. I za cenu zbytečně plýtvaného kyslíku je někde je hranice, kde již to nejde popírat, že král je nahý. I tak by se našlo čím dále více osamocených rozumných lidí, jež vládu země řádně zkritizují.

Myslí si, že nesmlouvaví podlí mocipáni z tábora „slušných lidí“ si občany dosud argumentačně podávali, ovšem nadužíváním některých věcí vyprazdňují vlastní nařízení. Neustále se opakuje tento scénář: Pokles případů, rozvolnění, načež více testováním přibude dalších případů, aby se prosadila další vlna přísnějších opatření. Opatření neopatření, exponenční růst je vždy problém. Kvůli „odezdíkezdísmu“ /když se jde z extrému do extrému/ se vynořuje stále více odpůrců a lidí toužících po změnách, tzv. rebelů (však pro ostatní padouchů) všedního dne, popř. podveřera. Bojovníků v první linii, jež se nebojí jít příkladem tím, že nejdou příkladem. S koronašílenstvím to tu nabobtnalo do obludných rozměrů. Vytvářet problémy, držet lidi pod zámkem, přicházet s řešením: těch fází již bylo hodně. Přibývá lidí, jež se domnívají, že krize je politiky zneužívána a tito lidé se jim snaží učinit přítrž. Jejich nadhled je v tuto pokročilou hodinu takřka nakažlivý.

Že by neexistovali zdraví lidé, pouze nedostatečně diagnostikovaní pacienti? Asi takhle, mnohým přijde, že se až apaticky cudně mlčí a nepochytávají to, že průměrně bez ohledu na příčiny umírá v Norsku 111 osob za den. Za trvání pandemie zemřelo o něco málo přes 50 osob za den, z toho průměrný věk zemřelých na vir/s virem je 84 let, o dva roky více, než je v Norsku průměrný věk dožití. Přes 400 ze zemřelých pobývalo v pečovatelských domovech bez jakékoliv intenzivní péče.

Čtyři roky po hromadném očkování léčivem Pandemrix v r. 2009 popisoval Preben Aavitsland z Ústavu národního zdraví událost jako nejzávažnější očkovací pohromu novodobé historie Norska. Tehdy bylo mezi 2,2 miliony naočkovanými zaznamenáno 1449 případů vedlejších účinků. Ani ne dva měsíce po zahájení probíhajícího hromadného očkování bylo k 23. 2. 2021, do kdy bylo naočkováno necelých 300 000 Norů, zaznamenáno 2215 případů vedlejších účinků a 102 úmrtí a tato čísla jen rostou. Nakolik budou nakonec spokojení ti, jež se tolik těšili na očkování a upínali k němu své naděje jako k absolutnímu všeléku?

Po celém světě se šíří příspěvek z Norska se snímkem svědčícím o tom, že jedním z vedlejších účinků očkování je vyrážka připomínající rány, jenž se u dotyčného nešťastníka objevilo po celém levém boku tváře a na krku. Úspěch je vždy vydřený, ovšem vedlejší účinky se nemusí nutně dostavit hned, nýbrž plíživě a pozdě a lidé je třeba již nebudou spojovat s očkováním. K tomu lze připočítat autoimunitní reakce.

Norsko je rozhádané ohledně toho, zda mají být přednostním očkováním odměněni ti, jež opatření dodržují nejméně. V pár především migranty obývaných městských částech Osla je více hospitalizovaných než v krajích Møre og Romsdal, Trøndelag a severním Norsku dohromady.

Norský živnostenský svaz (norsky Næringslivets hovedorganisasjon) odhadl náklady na ztráty kvůli koronaopatřením na 1,4 miliardy norských korun za každý pracovní den. Ze situace naopak finančně profituje mnou již mnohokrát zmiňovaný zástupce ředitele Zdravotního úřadu (norsky Helsedirektoratet) Espen Nakstad, člen představenstva společnosti EpiGuard, o čemž hlavní masmédia mlčí a o nějakém střetu zájmu proto nemůže být rozumná řeč.

Vláda snad lhala, když se celou dobu dušovala, že roušky v Norsku zavedeny nebudou? Žáci protestují proti kladnému stanovisku žákovských rad jednotlivých škol. Poukazují na závadnost roušek, na to, že je možné si způsobit poškození mozku i plic opětovným vdechováním vydýchaných látek jež se chce tělo zbavit při vstřebávání nedostatku kyslíku. K tomu lže přičíst psychologický efekt mocenského prostředku jako mentální pouta, klaustrofobické připomínání nesvobody a omezováním každým dechem. Odvolávají se na Norimberské zákony, podle nichž vás nemá nikdo přijmout k tomu, abyste dělali něco, co sami nechcete, zdržovat se donucování a rozhodovat o vlastním těle.

Odpovědnost zpravidla přichází až v dalším sledu, podle momentální výhodnosti. Ať má někdo k opatřením a omezením přístup jakýkoliv, stejně nemá jakoukoliv jistotu, že si bude moci dovolit užít dovolené alespoň v létě bez omezení. Ani po očkování nepůjde vrátit se k normálu a to proto, že se lze stále nakazit a nakazit ostatní. Důvěra k vládě a úřadům lidem brání v tom, aby pokládali otázky. Jenže uznávat, že nejsou hodné té důvěry, jíž se těší, je pro řadu lidí stejně bolestivé jako uznávat třeba to, že jeden z vlastních rodičů je psychopat.

Mnozí z těch, jež se ještě donedávna svorně shodovali na tom, že norská cesta z epidemie je nejlepší, nejchytřejší a nejuvědomělejší se začínají naklánět na druhou stranu. To, že je bohatá, na EU prý nezávislá země tolik vydávaná napospas očkování neočkování, početné populaci nezačleněných migrantů a cizincům přijíždějícím za prací, ne a ne, aby se to řešilo, naopak tím jako v tolika jiných záležitostech a aspektech Nory haní.

Co na nás ještě vytáhnou za čisté, nefalšované a ničím neředěné lži? Proč úřady lidu nepředloží výčet užitků a ztrát, odůvodnění rozhodnutí zvážením přiměřenosti a vyvážení kladů a záporů, jenž je jinak zapotřebí kdykoliv, ovšem rok ho lid postrádá. Aby obhájily opatření, tak by úřady měly vykomunikovat, kolika utrpení a úmrtí se domnívají, že svými opatřeními zabrání a kolik jich naopak způsobí.