Je na samotných uživatelích, zda chtějí užívat a tvarovat si jazyk, zda má ona rozmanitost vůbec přežít.

Ačkoliv se v Norsku mluví norsky, je na řadě míst, včetně veřejných institucí, většina nápisů a reklam v angličtině. Bez bohaté mateřštiny jakožto jazykové výbavy je pocit identity, blízkosti a sounáležitosti ochuzen a oslaben. Na to, aby měl národ živou mateřštinu, je třeba, aby byla udržována a dále rozvíjena, především ve vzdělávacích a výzkumních institucích.

Norština má dvě povinné spisovné formy jazyka. Mnoho dětí migrantů má dnes výjimku z povinnosti učit se „nynorsk“, tedy menšinovou spisovnou formu. Podle některých názorů by měl být vytvořen samostatný předmět ve školách s názvem „dějiny nářečí“, kterým by se onen „nynorsk“ nahradil. Což by usnadňovalo život lidem, kteří se musí učit jazyku, o nějž stejně nestojí.
Ještě, aby to neskončilo ještě větším jazykovým drolením: aby Norové nebyli nuceni učit se arabsky či některému z dalších stále početnějších jazyků na úkor vlastního jazyka, jak se děje v sousedním Švédsku. Tam totiž nejednomu politikovi připadá proveditelnější, když se budou Švédové učit arabsky než obráceně, jelikož podle jejich logiky se většina má přizpůsobovat menšině a nikoliv naopak.

V době vikinské norština ovlivňovala angličtinu, irštinu, francouzštinu, němčinu i další jazyky. Jeden příklad za všechny: jazykově příbuzné anglickému slovu „happy“ je staré norské slovo „heppen“. V současnosti nejen tento anglický výraz v některých kruzích paradoxně zcela nahradil norská synonyma jemu rovná. Angličtina přebírá/dobývá jazyková pole i tam, kde jsou norské obdoby stejně dobré a vystihují tentýž význam. Jako třeba na akademické půdě, kde institucím náleží zvláštní odpovědnost za to, aby se odborný jazyk udržoval a vyvíjel dál, i tam je norština na ústupu. Částečně se to vysvětluje rozsáhlým zaměstnáváním odborníků, kteří norsky neumí, a tudíž nemohou vyučovat v norštině. Aby absolvent ze svého studia odborně i finančně těžil, je podle systémů kreditů výhodnější publikovat v angličtině. Z anglických titulů se běžně skládají i seznamy literatury. Řada nejen mezinárodních firem norštinu téměř vyřadila.

Norština se dokonce stále méně často využívá i při dorozumívání v soukromí. To to vede k jejímu ochuzování. Mluvčím se zdá, že to, co chtějí sdělit, se jim podaří vyjádřit jedině tehdy, budou-li si přidávat angličtinu a ředit norštinu angličtinou. A tak je národní jazyk jakožto důležitá součást kulturního dědictví nekritickým užíváním angličtiny ohrožen. V některých kruzích jsou anglická slova natolik běžná, že ačkoliv nejsou přesnější než plnohodnotné norské ekvivalenty, tak riskujete, že vám norsky nebudou Norové rozumět.

Je přirozené, že se norština, stejně jako jakýkoliv jiný jazyk za všech dob měnila a vyvíjela. Ovšem abychom našli obdobu jazykového úpadku v několika posledních desetiletí, musíme se podle některých odborníků např. ze Svazu autorů a překladatelů odborné literatury vrátit do doby, kdy bylo Norsko v personální unii s Dánskem.

I bohatý, rozmanitý, pružný a dynamický jazyk, kterým pomocí méně slov vyjádříte dokonce více, s mnohem většími možnostmi vytváření složených slov, či pružnějším slovosledem než má třeba angličtina, je na ústupu. To díky mluvčím, kteří mají pocit méněcennosti, že jim mateřština nestačí, a paradoxně ji tak nahrazují angličtinou.

Aby toho nebylo málo, je nutno k situaci přičíst pestrost nářečí jakožto indikátorů definujících, odkud kdo pochází. To je stále důležitou součástí identity Norů a mnohým místním připadá užívání nářečí šarmantní, okouzlující a přitažlivé.

Jsou ale i skupiny lidí, kteří si mezi sebou stěžují, že nerozumí všem nářečím, a chtějí zavést jednotnou, standardizovanou řeč pro všechny. Jako pomoc neslyšícím bývá téměř jakýkoliv televizní program/pořad, nejen zprávy, doplněn o titulky. Přesto se najdou lidé, kteří vůči dialektům chovají natolik sžíravou averzi, že si nainstalovali speciální software, který vystřídá kanál, objeví-li se na obrazovce nářečí.

Někteří nářečím nechtějí rozumět již z principu. Jedná se často o lidi z hlavního města a jeho širokého okolí. Ti se se cítí natolik povýšeně, anebo jsou jednoduše moc líní na to, aby se snažili porozumět či si domýšlet to, čemu nerozumějí, z kontextu. Nářečí ovšem představují původní norský jazyk. Jazyk, jakým se dnes mluví v Oslu a širokém okolí, je ovlivněn dánštinou z dob, kdy bylo Norsko s Dánskem v personální unii. Paradoxně tvoří značnou část obyvatel v hlavním městě a okolí „naplavenina“ z jiných částí Norska, podobně jako v Praze či v kterémkoliv dalším hlavním či větším městě na světě.

Navzdory tomu jde řadě lidí spíše o to posměšně napodobovat vaše prý „divná“ slova, nejapně komentovat váš mluvený projev a tím vás zesměšňovat až terorizovat a manipulovat s vámi, než aby si vás skutečně vyslechli. Šikana kvůli nářečí je stále dost rozšířená nejen ve školách, nýbrž i mezi dospělými. Stále se můžete dostat do situace, kdy vám ostatní opravují dialektový výraz. Anebo se sami snažíte (byť vám to moc nejde) přizpůsobit nářečí tam, kam jste se přestěhovali, aby nebylo znát, odkud to vlastně pocházíte.

Nedostatečná znalost norštiny u migrantů je podle řady lidí hodně znát a je stále rozšířenější. Jak jsem se ve svých článcích snažil znázorňovat: problémy s nimi se vrství ve všech sférách života společnosti. Na to, aby se pokoušeli zařadit do pracovního života, rozmisťuje norský sociální a pracovní úřad (NAV) mnoho těchto lidí do zdravotních a pečovatelských ústavů. Projdou třítýdenním školením. Někteří obstojí, ale někteří se nechtějí a/nebo nemohou naučit norsky. Mají tam co dělat, když nerozumí? Proč tam jsou, pokud nemají empatii ani pochopení pro pacienty/seniory ani pro jejich blízké? Někteří zaměstnanci vyprávěli o tom, jak si všimli strachu v očích seniorů, jež mají tu pochybnou čest, aby se s těmito pečovateli setkávali. Skrytými kamerami by se toho jistě odhalilo více. Vždyť nedorozumění ohledně léků/léčby mohou v krajním důsledku mít smrtelné následky.

Někteří z migrantů ani neumí svou vlastní mateřštinu (pořádně), zejména pak v psané formě. Řada jich je negramotných, ve svých vlastech třeba pásli ovce či kozy, jinak žádné pracovní zkušenosti nemají. Někteří etničtí norští zdravotníci podali výpověď proto, že trávili více času tlumočením migrantům zaučujících se do práce než péčí o pacienty/seniory. Někteří migranti jsou údajně natolik složitými kolegy, že jejich norští kolegové s nimi odmítají spolupracovat, či onemocní stresem (k již stresujícímu pracovnímu každodennímu životu) a ocitnou se v pracovní neschopnosti. Říkají si, že tak to přece dále nejde. Ovšem není kam se odvolávat, poněvadž není politicky korektní si na tohle stěžovat. Natož to řešit.

Pokud něco migrantům vysvětlujete a zeptáte-li se jich, zda danou věc pochopili, často říkají jen „ano“, aniž by pochytili jediné slovo z toho, co jste jim právě vysvětlili. Chytří lidé ovšem nemají problém, aby se, pokud nerozumí, zeptali. Některým ale nedojde to, co jim chcete ukázat, ani poté, co jim to ukážete. Naopak budete za rasistu (a to obzvlášť, pokud vás štve, že musíte pořád dokolečka znovu a znovu vysvětlovat jedno a to samé). A postěžujete-li si svým nadřízeným, tak se můžete ocitnout ve velké bryndě, případně půjdete na nižší pracovní pozici.

Na co nejlepší dorozumívání a součinění (budoucích) vykonavatelů jednotlivých povolání s těmi jednotlivci i skupinami, za které odpovídají, musí všichni bez rozdílu bezpečně a na podobné úrovni ovládat společný jazyk. A to jak doslovně, tak i v přeneseném slova smyslu, poněvadž tu běží o daleko více, než o jazyk sám o sobě. Na to je ovšem třeba snaha a vůle, jenže mnohým se až tolik nechce. Avšak ani oni, ani ti, co si jich a tohoto směrování společnosti zastávají si neuvědomují následky vlastního (ne)jednání.