Zvláštním způsobem se současnost protíná s minulostí.

Loni uplynulo 80 let od bombardování mého města Bodø. Místní noviny Avisa Nordland při té příležitosti přinesly příběh, proč se Horst Götz, jeden z mnoha německých letců, vzepřel rozkazu a neshodil na město bomby tak, jak udělali ostatní. Zkrátka se k tomu neměl. Z příběhu o Götzově dětství, vztahu k Norsku, válečných letech a poválečném životě vznikla kniha „Langt fra Andøya“, čili „Daleko od Andøye“.

Stalo se to v pondělí 27. května v 17.14 hod., když vzlétly z letiště u Trondheimu tři německé šiky bombardérů. Letcům bylo sděleno vyzvědači, že se v Bodø umístil hlavní stan Britů a bylo třeba jej zničit. Počasí bylo jasné a pěkné a posádka spatřila zdaleka, že město již hořelo poté, co první letci spustili svůj smrtonosný náklad. Avšak Götz a další proletěli dýmem, odbočili na západ, nad fjord, kde své bomby shodili. Dodnes to posádka neprobírala, je potichu.

Co ho k tomu vedlo? Jeho důvody byly nanejvýše osobní: Již jako podvyživenému berlínskému dítěti po 1. světové válce mu bylo spolu s dalšími umožněno celkem čtyřikrát strávit léto v norské rodině v Andenesu na ostrově Andøya a cesta povedla přes Bodø. Naučil se mluvit místním nářečím a kuchat ryby, získal přátele a až z Berlína si s rodinou psal. Když byl Götz se svou ženou v létě r. 1939 na plavbě podél norského pobřeží lodí společnosti Hurtigruten, v jejíž rámci navštívili jak Bodø, tak Andenes, kde žila rodina, s níž se Götz znal, naléhala, aby se tam přesídlili i s dětmi. Ovšem vrátili se do Německa, kde byl povolán do válečné služby.

Jednou před odvráceným útokem na Bodø letěl z trondheimského letiště na Narvik zasáhnout britské lodě, ovšem zásah byl přerušen, jenže Götz svévolně vzdoroval rozkazu zastavit a letěl dál na soukromou návštěvu Andenesu zcela vymykající se pravidlům. Čestně kroužil nad vesnicí a shodil vzkaz v naději, že ho někdo najde, ovšem se ztratil (patrně do moře) a až na jednu výjimku, člověka, jenž vykřikl «Co když je to Horst?» se místní lekli, že je nějaký Němec přiletěl bombardovat.

Dodnes je ve skálách v Bodø, stejně jako po celém Norsku, síť německých bunkrů, opevnění, jež měla sloužit jako útočiště. Okolo padesáti opěrných bodů mělo obsáhnout většinu obranných aspektů. V jádru, kam se mohli stáhnout, aby zdrželi či unavili nepřítele, popř. čekali na posily, se najde komunikační/koordinační ústředna, lazaret ad. Na zdi jednoho z bunkrů jsou i citáty z Hitlerovy knihy Mein Kampf.

Dnes je trestuhodně málo těch, jež stojí o obranu svobody, samostatnosti a nezávislosti Norska, naopak se od 90. let, jakkoliv je to protiústavní, postupuje stále dál a norské právo se zříkávalo ve prospěch EU a k tomu se odvádí stále více peněz této organizaci, jejíž Norsko není ani členem. S hromadnou migrací je na ústupu norská kultura, norský jazyk, Norové jako etnikum atd. Vodopády, lesy i klíčové firmy jsou prodávány zahraničním, především německým firmám, rozsáhlá území jsou vyčleňována pro výstavbu větrných elektráren a vývoz větrné energie, opět v režii německých firem, jež odvádějí zisky také tam. Krok za krokem nejsou Norsko a Norové sami o sobě nic moc, pouze součástí něčeho jiného.

Vím, že jsem se oním výrokem zabýval i v dalších textech, ovšem nejen mně připadá opakovaně zaznamenáníhodný: Kdyby bývali předci Norů v r. 1940 po obsazení země hitlerovským Německem věděli o výroku Erny Solbergové, současné premiérky Norska, jež popřela, že Norsko je národním státem a drze prohlásila, že Norové (ve srovnání s ostatními občany světa) nemají zcela samozřejmé přednostní právo na svou zemi, není jisté, že by za svou vlast riskovali vše.

Zato premiérce oběti, strasti, zásluhy ani smysl odboje proti okupantům a agresorům patrně nic neříkají. Lidé si říkají, zda je navedená, stranicky kovaná či by si měla doplňovat vzdělání. Kádry nezmarů fungují velmi osvědčeně, rozmáchle oddaně jiným zájmům než vlastnímu lidu. Již nejednou jsem napsal, že ani v zemi, jako je Norsko, neplatí, že se dostanete někam daleko, pokud nemáte „v pořádku“ „stranickou knížku“ jedné z hlavních stran. Kdo sledoval tento blog již může být v obraze, kolik je bezpáteřních, nemorálních lidí i v takovém Norsku. Špína ulpívá, byť se snaží z prokletí vymotávat a do té špíny mají sílu sebou táhnout celý národ, a to pěkně rychle. Třeba ještě někdo do toho šílenství stihne hodit vidle a učinit tomu přítrž, jenže může být pozdě.

Proč vlastně většina Norů tenkrát bojovala proti nacismu? Vždyť nacisté měli Seveřany za jakýsi vzor a běžný Nor bez levičáckého smýšlení, tělesného postižení, „odchylující se“ sexuality, či židovských kořenů měl tedy málo co ztratit. Možná, že těm, jež šli do boje za Norsko šlo o zachování hodnot a kultury nacismu nadřazených, a že to, že byli hrdí vlastenci, je zachránilo od zániku.
Někteří vnímají jako selhání v dnešní situaci, kdy je Norsko jakožto silně menšinová kultura hodná ochrany ohroženo, ani neskýtá prostor pro problematizaci hromadného přílivu nositelů kultur, z nichž je mnoho prvků neslučitelných s tou naší a v některých ohledech lze je srovnávat s nacismem. Na co je národní stát, není-li schopen stavět zájmy vlastních občanů na první místo a chránit vlastní hranice?

Proč rozhořčuje pouze hrstku lidí, že předsedkyně norské vlády zneužila jazyk a trapně a pošetile z řečnického pultu parlamentu použila v diskusi o ředitelských platech zesilující výraz „naci(stické)“ a ještě trvala na svém právu proto, že výraz je to prý v norském městě Bergen běžný? To je snad mnohem větší podupání veškeré piety a památky než aktuální kritika (zprostředkovaná zejména na zpravodajském webu Nettavisen) nové filmové produkce norské veřejnoprávní televize o těch Norech, jež bojovali na východní frontě po boku nacistů z celé Evropy, produkce, jež kvůli údajné glorifikaci tvrzení dobových svědků nerozhořčí zdaleka tolik, jako spíše salonní provokatéry, jež u toho nebyli a jen si přečetli bombastické titulky a o něco méně bombastické články těch, kdo potřebují zvýšit čtenost svých médií.

Pro dokreslení situace: těch cca. 5000 Norů, jež se rozhodli se stát bojovníky na východní frontě byli podle historiků naivní sedmnácti až devatenáctiletí oportunisté až po přesvědčené nacisty (o takových osm až deset let starší) s psychopatickými rysy. Byla jim vštěpována falešná dichotomie: buď komunismus (zabrání Norska Sovětským svazem poté, co zaútočil na Finsko) anebo nacismus (jehož vítězstvím si byli někteří jistí). Někteří odbojáři mínili, že mohli stejně tak skončit mezi nimi. Motivace byla podobná, a někdy rozhodovaly jen náhody, když někdo v rodině měl pro Němce obecně (avšak ne nutně pro nacisty) sympatie. Pohnutky pro nábor mohli být složité a komplexní. Někteří měli méně na výběr než jiní, ovšem válečných zločinů (zejména zabíjení civilistů) u fronty se dopouštěli i Norové, byť se v soudním procesu po válce dušovali, že byli odsouzeni neprávem a byli nevinní.

Snaha o pietní udržování vzpomínky na historickou tragédii se může zvrhnout, když během toho vzpomínání lidé, kteří se narodili desítky let po válce, začnou stavět na odiv svou morální významnost. Příznačné bylo, že leckteří skuteční pamětníci taktiky spálené země a nacistického mstění se norskému odboji byli mnohem smířlivější než jejich potomci. Jako třeba Norové kolem zmíněného letce Horsta Götze.