Rychleji a ve větší míře než dříve se mění majitelé strategických firem a infrastruktur, ale i lesů, vodopádů, vodních toků a dalších přírodních lokalit.

Rizika skupování nemovitostí, firem, přírodních zdrojů apod. zahraničními subjekty nedávno ve svém otevřeném vyhodnocení hrozeb vyzdvihla dokonce i PST, tj. Politiets sikkerhetstjeneste, čili norská tajná policie. Varuje před tím, že hospodářské prostředky mohou být využívány k dosažení týchž cílů jako nezákonné operace výzvědných služeb.

Své obavy o bezpečnostní rizika zprostředkovala tajná policie prostřednictvím řady norských deníků kvůli tomu, že mj. kvůli pandemii zkracující firmy jsou prodávány lacině cizincům, což přináší bezpečnostní rizika v tom, že se tím získává vliv nad norskými rozhodnutími a prioritami. Pokud budou vydávány na pospas dispozicím cizích firem a zemí provoz a rozvoj norských klíčových sektorů, infrastruktury a firem, pak bude Norsko zranitelné vůči cizím (ná)tlakům.

V internetových diskusích to nabírá na výbušnosti a nechybějí ani označení prodávajících jako ukázkových zaprodanců, kolaborantů, rozvracečů, poskoků cizích zájmů, odrodilců, křiváků, darmožroutů, odpudivých škůdců a ničitelů Norska. Zatímco některé stačí opít rohlíkem a již zobají, jiní přísahají, že to určitě ovlivní zářijové volby, totiž míní, že snad není důvod k tomu, aby voliči obnovili důvěru k těm stranám, jež pohrdaly a pošlapávaly dvě všelidová hlasování o vstupu do EU (v r. 1972 i 1994: obě totiž skončila "protievropsky"), aby byli ušetřeni toho, před čím varoval bývalý ministr spravedlnosti Abrahamsen v roce 1915 před tím, než vstoupil v platnost upravený zákon o cizincích: „Není možné, abychom ze sebe udělali stoku Evropy, a aby zloději, lumpové a vrazi mohli bez zábran pronikat do země.“ Živá je taktéž myšlenka vlasteneckých géniů, jež byla vyjádřena slovy «All makt i denne sal», čili «Veškerá moc v této síni,» jíž se myslel norský parlament. Přesto rychle přibývalo těch, jež raději přijímají rozkazy EU.

Přišli Norové o schopnost být prozíraví? V letech 1909 a 1917 přijal norský parlament zákony o vlastnictví a užívání našeho tehdy nejdůležitějšího přírodního zdroje: vodní energie. Tyto zákony byly desítky let chváleny jako jedním z předpokladů a hnacích sil norského hospodářství a bránily vodní energii před rozprodejem. Dnes je tomu naopak: Ačkoliv v Ústavě stojí, že Norsko je nedělitelné a neprodejné, tak ve velkém usilují zejména německé firmy, aby kontrolovaly norskou větrnou, ovšem i vodní energii vč. vodopádů a většina norských politiků tomu fandí jako «novému vysněnému průmyslovému pokladu». Nemají Norové dost kapitálu, aby sami vlastnili tyto zdroje? Jasně, že ano, ovšem vláda a další jsou podle kritiků ideologicky zaslepení zalichocením, že se někomu z Evropy chce až posud, aby vlastnil «naše hodnoty». Nadává se na ně s tím, že je prý cítit faleš a záminky k úplně jiným politickým cílům. Místní „devótní eurohujeři“ zůstávají v Norsku neoblíbení jako snad nikde v Evropě.

Ve středním Norsku skoupili Němci lesy o rozloze větší než Oslo. Malé elektrárny byly prodány norskou státní firmou Statkraftem a německý investiční fond se tak stal největším hráčem na norském trhu malých elektráren. O vlastnické právo na norské lesy a hory je v cizině velký zájem, ovšem proti tomu je podle průzkumu organizace norských myslivců a sportovních rybářů devet z deseti dotázaných. Totéž se dělo za dob, kdy bylo Norsko v personální unii s Dánskem. Tehdy králové prodávali lesy, pastviny a další neobdělávaná pole, ovšem někteří vzpurní venkované šli pěšky až do Kodaně ke králi a koupili zpět «svoji» horu. Norové dnes mají k vlastní přírodě podobný vztah, ovšem je více těch, jež se musí «budit», aby pochopili tu urgenci.

Norsko vytvářely geologické procesy a dřina a moudrost generací předků. Ještě za mého dětství byla opatrnost a protekcionismus součástmi politické korektnosti. Nyní je země rozprodávána na běžícím páse, jako kdyby se blížilo nějaké datum spotřeby. Někteří politici by rádi prodali i Statskog, obdobu Lesů ČR, jež vlastní pětinu Norska a je tedy největším vlastníkem půdy. Zatím jim to neprošlo, ovšem jistěže se budou neúnavně pokoušet dále, až uspějí.

Vyvolalo to bouři nevoli, když zástupci Statskogu odmítli uvádět, komu státní podnik prodal rozsáhlý lesní a horský majetek. Jeho zástupci to odůvodnili tím, že si nepřejí uzpůsobit podmínky, aby byla zvědavost lidí uspokojena. Bude-li muset každý tyto informace vyhledávat, pak se to rovná jejich zametení pod koberec. Zatajování je na úkor možností a práv každého dozvídat se co se děje s přírodou všech, jež jí v tak bohaté míře využívají na rybolov, lov, sběr plodů, další koníčky a rekreaci atd. Zakoupí-li takové oblasti někdo odjinud, tak může odepírat místním jejich práva lovit zvěř, práva, jímž se v mnoha oblastech těšili po generacích.

Prodali byste svůj byt, či dům, abyste si ho pak následně od nového vlastníka pronajali? V Norsku se toto děje. Norský stát se prodejem společnosti Entra zbavil vlastnictví nad vlastními nemovitostmi, jež stát (a veřejné instituce) sám užívá. Jde o jasné převedení moci a vyvíjejících se hodnot velkým investorům, psal deník Dagbladet. Investoři získali značné množství budov, z nichž mnoho památkově chráněných, zato úřady a instituce musí po prodeji najímat zpět a kupovat nové nemovitosti jako náhradu starých za daleko vyšší cenu.

Všichni daňoví poplatníci prodělávají na tom, když se provoz veřejného sektoru prodražuje proto, má-li generovat zisky soukromým vlastníkům. Přitom je rozběhnutých mnoho dalších procesů, jež Norsko nebude zrovna obohacovat. Zrušit těžbu ropy? Jasně, že na to máme. 600 milionů na Súdán (jen náhodný příklad, darovaných zemí je mnoho, mezi nimi řada evropských zemí)? Jasně, že na to máme. X milonů OSN? No jistě, jen aby ne. Na zdravotnictví opravdu pro všechny, bez rozdílu na nákladnost třeba operace pro malého chlapce, aby neoslepl, či léčby někomu, kdo si to nemůže dovolit z vlastních kapes, či na to, aby měl každý obyvatel domovů důchodců pokoj pro sebe, dostával slušně a pravidelně jíst a pít a aby ho nemyli třeba jen jednou za čas? Nene, to by bylo moc drahé. Na údržbu zcela nutných sítí a veřejných budov? Kdepak, na to nemáme. Mít ty prostředky, co má Norsko, hospodařili byste takhle vy?

Připočtěte k tomu přistěhovalectví a režim dobra tak, jak to nazývá v knize Farvel, Norge: Velferdsstatens fremtidige kollaps (Sbohem Norsko: budoucí krach sociálního státu) její autor Jon Hustad, zatěžující veřejné rozpočty a omezující potenciál růstu. Přistěhovalectví podemílá sociální stát a jeho schopnost pečovat o ty skutečné potřebné. Kdy se více náklady staly rentabilními? Bohatství je výsledkem dynamických společností a vysoce produktivních a dobře vzdělaných lidí, což migranti do Norska častěji než domorodci podle statistik nebývají, ať pocházejí odkudkoliv.

Zemi bez vlastní vůle žít je v informační válce snazší argumentačně nabourat. Podle Norů je vlastnictví důležité pro hospodářský rozvoj země, norské komunity a zaměstnanost. V průzkumu tak odpovědělo 82, 78 a 78 % dotázaných. Pouze tři procenta Norů upřednostňuje zahraniční vlastnictví. Prodej zdrojů věčného trvání do zahraničí vnímají jako nedemokratické a příznak nedemokratičnosti doby, v níž žijí.

Nechat se táhnout dobou a okolnostmi se opakovaně ukázalo jako závadné rozhodnutí. Nikdo si není povinen nechávat ubližovat. Domnělé i skutečné nespravedlnosti a přesvědčení, že se člověk má bránit před nespravedlností, jež je na někom spáchána, lze v nich zažehnout touhu po odplatě a veškerá kýženě míněná poslání rozhodnutí se může vrátit jako bumerang.

To, co lidé dnes nemají na mysli jako něco zvlášť důležitého ani hodnotného může být zrovna tím, z čeho bude země v budoucnu žít. Blízkost k přírodním zdrojům je odnepaměti hlavním důvodem, proč bydlí lidé tam, kde bydlí. Pakliže se již jednou dovolilo větší změny ve vlastnictví cenných přírodních zdrojů, pak se mnozí nebudou stačit divit, natolik těžké bude toto předělávat, jestli to bude vůbec proveditelné.