Nekonečné lesy, plavení dříví po veletocích a všudypřítomné sruby jsou se Severem nerozlučně spjaty. Vývoz dřeva z Norska započal v 14. století a město Drammen bylo svého času jedním z hlavních evropských přístavů pro obchodování s kulatinou. Půlka Amsterodamu je postavena ze dřeva z Drammenu.

Od té doby se toho dost změnilo. V lesnictví a lesním průmyslu pracuje dohromady přibližně 25 000 Norů. K nejvýznamnějším koncernům v tomto oboru patří Moelven s 42 provozovnami a 3 350 zaměstnanci v Norsku a Švédsku. Mnoho firem zpracovávajících dřevo zkrachovalo, zatím se drží 23 firem s 6 000 zaměstnanci. Celkový norský vývoz papíru a lepenky činí 87 % výroby. Aby se norský lesní průmysl prosazoval, je rozhodující mechanizace/robotizace, růst produktivity a vývoj výrobků založených na vědomostech a kompetencích. Firma Norske Skog, která zbankrotovala a byla zakoupena britskou investiční společností Oceanwood, ovládá v Norsku čtyři továrny a 13 % světového trhu s novinovým a magazinovým papírem, píše www.treveven.no.

I továren na zpracovávání kulatiny je stále méně. Třídění kulatiny probíhá v některých provozech pomoci rentgenové technologie, díky které je každá kláda použita na to, na co se nejvíce hodí. To obnáší snižování objemu nevyužitého odpadu. Čtyři z deseti kulatin jdou na vývoz a zpracování do zahraničí, což snižuje tvorbu hodnot v Norsku. Lesy v sobě skrývají velikánský nevyužitý potenciál.

Podíl soukromých lesů je v Norsku podle www.statskog.no větší než v jakékoliv jiné zemi Evropy. Vlastníků norských lesů je celkem zhruba 158 000, lesních pozemků přes 125 000 a 60 % jich je menších než 250 dekarů, 90 % menších než tisíc dekarů. Mnoho vlastníků má z lesů jen vedlejší příjmy. 77 % produktivních lesů vlastní soukromníci, firmy a družstva 7,5 % a státní firma Statskog, norská obdoba Lesů ČR vlastní 6 %. Zbytek je v majetku obcí a spolků. Přesto je Statskog s 4,6 miliony dekarů největším vlastníkem v zemi.

Norské lesy jsou součástí největší souvislé zalesněné oblasti na světě, boreálního pásu jehličnatých lesů. Jde o největší úložiště uhlíku a nejrozsáhlejší ekosystém na souši. Jen v Norsku vážou lesy třikrát více oxidu uhličitého, než ho generují za rok norská auta. Více než polovina druhů na tzv. červené listině ohrožených druhů žije v lesích a přežití 85 % těchto druhů záleží na přirozeném stárnutí a odumírání stromů. Mrtvé dřevo je předpokladem jejich životů. Vykácení velkých ploch je proto podle norských organizací životního prostředí jako např. Naturvernforbundet (Svazu na ochranu přírody), nepřijatelné a jde na úkor biologické rozmanitosti a dlouhodobého ukládání uhlíku. Přesto jsou od 70. let minulého století již ¾ norských lesů kvůli kácení nahrazeny stejně starými vysazenými stromky. Ve výsledku je pouze 2,8 % lesů starších 160 let označováno jako „staré“ či „pohádkové”.

Objem veškerých lesů se za posledních sto let více než ztrojnásobil. Ceny kulatiny jsou rekordně vysoké a množství káceného dříví trhá v posledních letech rekordy. V r. 2016 to bylo 10,43 milionů krychlových kulatiny, což je od 20. let minulého století druhý nejvyšší objem. Nejvíce se kácí v kraji Hedmark na jihovýchodě Norska, nejméně na severu Norska. Extrémně suché „tropické“ léto 2018 znamenalo pro lesy zkázu a ztracené příjmy. Trpěly kořenové soustavy zejména smrků. Mnoho stromů se muselo kácet předčasně. Následky jsou vidět v lesích dodnes, stejně je tak je dodnes pociťována finanční ztráta. Kláda určená na pilu na kulatinu má hodnotu 450 až 500 norských korun, zatímco kláda na zpracování pouze 150 až 180 korun.

Na vyschlé a polámané stromy, stromy s utrženými korunami atd. snáze útočí kůrovci. Objem smrkového porostu zasaženého kůrovci odhalují drony a satelitní fotografie. Díky těmto postupům může být takto sužovaný porost vykácen co nejdříve, dokud má alespoň minimální hodnotu.

Další hrozbu, kterou je zasažený každý pátý strom, představuje dobyvačný příživník – houba s názvem kořenovník vrstevnatý. Dokud není strom pokácen, je její plodnice téměř nezjistitelná. Roste až osm metrů do výšky stromu, zabíjí ho a tím zároveň „prostírá stůl“ tisícům druhů, které žijí z mrtvého dříví. Velice dobře se jí daří na čerstvých pařezech. Dalším škůdcem je kornatcovitá houba zvaná kornatec obrovský, která se na rozdíl od výše zmíněného kořenovníku vrstevnatého šíří do kořenové soustavy.

Od druhé poloviny dubna do svatojanské noci 24. června má být letos vysazeno více než 35 milionů sazenic stromků jako nejdůležitější nástroj politiky „boje o klima“ za účelem vyššího vázání uhlíku v norských lesích. Za každý pokácený strom se sází alespoň jeden nový. Sazenice jsou „čerstvé zboží“, jež se musí před včasnou výsadbou uchovávat v chladírnách. Rok 2019 byl díky teplému a suchému létu na sběr šišek zatím nejlepší. Během podzimu toho roku se nabíralo 120 tun šišek, především smrkových, které poskytly semínka na více než 500 milionů sazenic a zajistily jejich produkci asi na třináct let. Uvádí to deník Nationen.

Jelikož rozklad rostlinného materiálu je v chladném a vlhkém podnebí velmi pomalý a polovina uhlíku se ukládá do půdy a zbytek do mokřadů anebo do stromů samotných, mají norské a severské lesy mnohem větší schopnost vázat a ukládat uhlík než lesy položené jižněji. Vykácením vzniknou velká hluchá místa, kde se přestane přijímat uhlík, a naopak dojde k úniku uhlíku do ovzduší. I tehdy, když se vysadí nové stromy, může trvat až třicet let, než skončí únik uhlíku. Než se les po 70 až 80 letech vykácí znovu, nestihne ani zdaleka menší počet původních druhů „zapustit kořeny“.

Přestože se norské lesnictví v 90. letech zavázalo dodržovat celosvětový systém certifikace PEFC trvalého udržitelného hospodaření v lesích, dokládá zpráva nadace BioFokus, že záznamy lesníků zachycují pouze 14 % lesních ploch, které nezávislí biologové vymezili jako zvlášť důležité. Zástupci lesnictví na kritiku dosud neodpověděli. Podle nich je veškeré v Norsku obchodované dřevo označené certifikací a pochází z udržitelného lesnictví. Ovšem podle nadace BioFokus a Svazu na ochranu přírody lesníci, kteří si prohlížejí lesy, často nezahrnují zásadní biotopy. Ochrany hodné lesy jsou káceny, zatímco ty nezajímavé zůstanou nedotčeny. Systém dobrovolné ochrany oproti kompenzaci, podle které lesníci, mnohdy bez potřebné kompetence biologů, sami nahlašují takové lesy, se míjí účelem.

Dnes jsou správci lesů stejné subjekty, které v lesích sledují hospodářské zájmy a cíle, provádějí záznamy přírodních hodnot a rozhodují o ochraně přírody. Proto podle ekologů nelze nazývat norské lesnictví udržitelným. Podle kampaně norského lesnictví lze vše, co se dnes vyrábí z ropy, oceli, betonu a hmot, které způsobují nemalé emise, vyrábět ze dřeva. Na to by se ale muselo Norsko podle některých odlesnit.

Copak nemá příroda vlastní hodnotu sama o sobě? Představuje pro nás pouhý zdroj, ze kterého si můžeme brát bez zábran tak, jak je libo? Zvýšit podíl chráněných lesů v Norsku ze dvou na tři procenta představovalo trnitou cestu. Země dokonce zaostává za mnohými z nejchudších zemí světa. Přitom Norsko má ve zvyku žádat jako protislužbu za darování peněz na ochranu dešťových pralesů, aby dotyčné země chránily alespoň 20 % svých lesů.

Zapomíná se na to, jak norské lesy původně vypadaly? Podle www.forskning.no až na ojedinělé ostrůvky již neexistují panenské, nezkrocené, hluboké lesy s unikátní, „nadpřirozenou“ atmosférou jakou vidíme na malbách z období romantismu a národního obrození. Dnešní lidé si zvykli na změny. Jsou vůči nim slepí, jelikož neviděli, jak situace vypadala předtím. Proto je obtížně motivovat lidi k tomu, aby zachovávali zbytky starých lesů.