Brexit způsobil vlny a obrazně řečeno zamotal spoustu rybářských sítí. Norsku patří rozsáhlé mořské oblasti s ohromným „talířem“ ryb, po nichž EU a její trh lační. Podle mnohých Norů je však nejvyšší čas „nevolnickou“ smlouvu o EHS vypovědět.

Norsko se v závěsu za Brexitem ocitlo v ošemetné „válce“ s EU. Podle norské strany a masmédií podalo Norsko od roku 2017, kdy byl Brexit na světě, několik podnětů k tomu, aby se s EU dohodlo. Přesto dlouho panovala nejistota ohledně kvót a jejich rozdělení mezi EU, Velkou Británií a Norskem. Proto byly norské zóny pro rybolov od nového roku pro rybářská plavidla EU a Velké Británie zavřeny. Uvádí to zpravodajský web Nettavisen.

Pro Norsko nepřicházelo v úvahu vyměnit rybolovné zdroje za přístup k jednotnému trhu. Důvod je ten, že mezi mořským právem a obchodem musí být dělítko, neboť nejde a nikdy nešlo o dvě stránky téže mince.

Hrozby „rybářské války“ v případě zamítnutého vstupu pro rybářská plavidla EU do norských rybářských vod a „machrování“ EU věci rozhodně neprospívaly a neposilovaly zastánce vstupu Norska do EU, jak píše např. deník Nationen. Podle průzkumu se ale většina Norů domnívala, že se EU nepodaří zájmy Norska převálcovat.

EU představuje hlavní trh pro vývoz norských ryb a mořských plodů, jenže jelikož Norsko není členem EU, nemá bezcelní přístup k jednotnému trhu. Ovšem pro EU je důležitější, aby se ryby dostávaly na evropský trh spíše z Norska než z Velké Británie: Norsko totiž dodává čtvrtinu všech ryb, jež EU dováží. Více pracovních míst stojí a padá na rybách v EU než v Norsku. A tak má Norsko podle několika komentujících, jako např. na webu www.nordnorskdebatt.no, lepší karty než EU, které prý zůstal „Černý Petr“.

Nízké clo na nezpracované ryby a vysoké na veškeré zpracované ryby je šité na míru, aby sedělo rybářskému průmyslu EU na úkor místních komunit, kde se z těchto zdrojů čerpá, např. v Norsku. Na to, aby EU udržovala v chodu flotilu průmyslových rybářských lodí a rybářský průmysl na souši, potřebuje stálé dodávky. Jenže dodávat suroviny a nechávat na ostatních, aby je zpracovávali, je něco, k čemu jsou nuceny rozvojové země. Norsko vyváží více než 90 % ulovených ryb, daleko více než samo potřebuje. Problém ale není jenom v tom, že se jich v samotném Norsku nezpracovává více. Jde i o to, že v rybolovu je čím dále méně celoročních a stálých pracovních míst.

Proto řada zejména komunálních a regionálních politiků již desítky let žádá, aby bylo co nejvíce ryb přijímáno v norských přístavech ke zpracování a ne, aby se letecky přepravovaly ke zpracování třeba až do Číny, na což jsou čím dál „alergičtější“ i norští spotřebitelé. Ti stále častěji sledují údaje na baleních a odmítají tyto výrobky kupovat. Vše je ovšem otázkou rentability a při norské hladině platů a mezd a dalších nákladů není zatím pravděpodobný masivní návrat husté sítě rybáren zejména podél severonorského pobřeží, jak tomu bývávalo. Třeba na Islandu vlády trestaly vývoz nezpracovaných zmražených ryb ubíráním kvót, což prý vykazovalo účinnost.

Z druhů ryb byla ve hře především treska, ovšem též sněžný krab. EU jednostranně a podle Norska neoprávněně udělila dvacítce lodí EU povolení je lovit, což norská strana vnímá jako uloupení kvót. Poté co norský nejvyšší soud odsoudil lotyšskou společnost k pokutě za nepovolený lov, se rejdařství s plnou podporou EU s Norskem soudilo za ztrátu příjmů. Jednalo se o první soudní spor tohoto druhu. Koneckonců tu běží o vyšší právo rozhodovat o šelfu jako takovém. Krab je sedimentární druh, který se stejně jako nerosty, ropa a plyn nachází na mořském dně.

Dokud nebyla mezi EU, Velkou Británií a Norskem uzavřena dohoda, několik měsíců se nemohlo lovit na tradičních lovištích. Proto byli dánští a další nenorští rybáři odkázáni na to, aby se shlukovali do dánské části Severního moře a Skageraku, což nebylo dobré ani pro populace ryb, ani finančně pro rybáře, uvádí deník Verdens Gang.

Kvóty v oblasti kolem ochranné zóny u souostroví Špicberk, které si stanovila EU zcela na vlastní pěst, jsou navíc o dost vyšší, než doporučovalo Norsko. Za správu oblasti velmi bohaté na ryby odpovídá Norsko, jenže EU tuto skutečnost formálně nikdy nepřijala a neustále se pokouší na norskou suverenitu útočit. Ani Rusko formálně nikdy neakceptovalo norskou jurisdikci, přestože Rusko spolurozhodovalo s Norskem o celkové kvótě a akceptovalo skutečnost, že Norsko kvóty rozděluje dotyčným zemím. Podle norské premiérky Erny Solbergové jsou porušována norská práva a závazky ze strany EU vůči Úmluvě Organizace spojených národů o mořském právu.

Navzdory tomu, že EU neuznává norskou kontrolu nad populacemi ryb v zóně u Špicberk, udělilo Norsko EU kvótu činící 34 864 tun tresek plus 7 500 tun dalších ryb. To je takřka polovina toho, co Norsko samo loví v oblasti v průběhu jednoho roku. Na oplátku EU Norsku neudělilo nic. Kvóta udělená Norskem se zakládá na množství ryb loveném zeměmi EU předtím, než byla zóna zřízena. Podle badatele Andrease Østhagena z Institutu Fridtjofa Nansena Norsko doufá, že ztlumí konflikt o právo rozhodovat nad hospodářskou zónou okolo Špicberk a vyhne se dohře před haagským tribunálem. Uvádí to deník Nationen.

Dokud byli Britové členy EU, disponovali zcela největším podílem kvót EU v norské hospodářské zóně. Poté co z EU vystoupila Velká Británie jakožto velký námořní stát, musely být tyto kvóty rozděleny znovu. Po Brexitu jsou vody kontrolované EU menší, proto je rozdělování zbývajících zdrojů vyhrocenější. Norové od té doby udělovali kvóty Velké Británii zvlášť na úkor a k nelibosti EU. Např. francouzští rybáři již nesmí v britských vodách lovit tolik jako dříve. Mezitím uzavřely Norsko a Velká Británie, se kterou má Norsko mnohem delší hranice na moři než se zeměmi EU, dohody stranou EU jako např. o hlavních zásadách spolupráce při správě rybolovu. Píše se na to webu www.abcnyheter.no

Norsko se podle své vlády považuje za „spolupracujícího souseda plnícího závazky“... „Zodpovědně a ohleduplně spravuje zdroje v podobě ryb jak vůči životnímu prostředí světa, tak s ohledem na druhy živočichů a jejich životní podmínky“. Nei til EU (Ne EU), norská organizace odpůrců členství v EU a EU jako takové na svém webu poukazuje na nadměrnou těžbu EU ohrožující populace několika druhů ryb v Indickém a Tichém moři, kde loví dálná rybářská flotila EU více než země sousedící s těmito moři. Proto si EU prý zasloužila přízviska jako „strážce dvojího metru“ a „neokolonialista“. Za přebytečnou kapacitou flotily je nadměrná těžba ve vlastních vodách EU, za níž je zase neschopnost upravovat těžbu v souladu se zdroji ryb.

Ačkoliv Norsko s EU uzavřelo v březnu dohodu o společné správě rybích populací v Severním moři a došlo tedy ke shodě, že země smějí lovit v zóně druhého a vyměňovat si kvóty, může být podle mnohých „příměří“ krátkodobé a vody se mohou záhy znovu rozvířit.

Brexitem získala Velká Británii lepší přístup k trhu EU, než má Norsko tzv. dohodou o EHS. Tvrdí to zmíněná organizace Nei til EU (Ne EU). Rozhodující pohnutkou pro Brexit bylo znovuzískání kontroly nad vlastní hospodářskou zónou a tím i rybolovnými zdroji. To je voda na mlýn norským antiglobalistům, pro něž bylo zajišťování lokálního a norského vlastnictví rybolovných zdrojů stěžejním důvodem nespokojenosti a nesouhlasu. Vzpírali se zuby nehty tomu, aby i nadále bylo právo vlastnit lodě a kvóty vyhrazeno aktivním rybářům trvale žijícím na pobřeží Norska.

Boj o konečnou podobu smlouvy o EHS stále trvá. Norové čekají na její uzavření a doufají, že ji budou moci proměnit v čosi jiného, třeba v obchodní smlouvu. Podle studia Norské vysoké školy pro studia rybolovu v Tromsø (Norges Fiskerihøgskole) nemá Norsko co ztratit, pokud tuto smlouvu vypoví. Není prokázaná souvislost mezi výší cel v zemích EHS i mimo tuto oblast na jedné straně a množstvím ryb, které se do jednotlivých zemí daří vyvážet, na straně druhé. Norsko by tak bez smlouvy o EHS nebylo odříznuto od trhu EU. Následky změn by ovšem záležely na podmínkách, kterých by Norsko dosáhlo jinou smlouvou.