Zamýšleli se úředníci nad tím, co se může stát, budou-li se děti učit, že je možné, že se narodily do špatného těla? A jak byste reagovali vy, kdyby se tohle učily ve škole vaše děti?

Norský pár Ingelinn Lossius-Skeieová a Erik Skeie na protest proti výuce o pohlavní totožnosti odhlásili své tři děti z místní školy v Lillesandu.

Toto rozhodnutí učinili poté, co se jejich devítiletý syn vrátil ze školy s tím, že se učil, že existují více než dvě pohlaví a že některé osoby musí označovat uměle vytvořeným zájmenem «hen», které v norštině neoznačuje ani mužské, ani ženské pohlaví.

Osobní manifestace páru se proměnila v kauzu strhávající celonárodní pozornost v reportáži veřejnoprávní televize NRK. Posléze o ní psala další masmédia, jako je list Dagen, Fædrelandsvennen, Agderposten atd. Někomu může svévolná akce této dvojice připadat jako přehnaně silné opatření. Ovšem najdou se i situace, kdy je třeba poněkud přidat, aby se posvítilo na věc, kterou někteří lidé považují za důležitou.

V důsledku této kauzy vykrystalizovala debata o tom, co norské školství učí malé děti o pohlaví, pohlavní totožnosti a změně pohlaví. V těchto oblastech v krátké době nastaly veliké změny, o nichž většina lidí ani neví.

V učebních plánech pro 4. ročník základních škol Utdanningsdirektoratet (tedy Norský úřad pro vzdělávání) uvádí, že «cílem je, aby žáci byli schopni a dokázali spolu hovořit o shodách a rozdílech mezi pohlavími, pohlavní totožnosti a o reprodukci člověka.»

Taková formulace skýtá jednotlivým školám široký rámec pro výuku devítiletých dětí. Syn oné dvojice se vrátil ze školy, kde mu bylo sděleno, že «neexistuje pouze ona a on, nýbrž i hen» (zájmeno neoznačující ani mužské, ani ženské pohlaví). Dále se dozvěděl, že «chlapci a dívky, to je pouhý popis vzezření».

Když tehdy rodiče podali stížnost řediteli školy, bylo jim vzkázáno, že tyto výroky mají podporu vedení. Dvojice se pak stěžovala na dalších úřadech (statsforvalter, tedy obdoba hejtmana). Argumentovala mj. tím, že norský parlament v r. 2017 odmítl zavedení třetího pohlaví. I přesto se však norské děti ve škole učí o takové nebiologické kategorii pohlaví založené na pocitech jednotlivce.

Řada lidí sdílí obavy z nástupu (či invaze, jak se také často říká) radikální ideologie pohlaví do norského školství, sboroven i tříd. Uvažovali někdy o následcích svých rozhodnutí pracovníci úřadů, které sestavují školní osnovy? Nenese potom školství svůj díl odpovědnosti na téměř epidemicky zvyšujícím se počtu mladých dívek, které se chtějí podrobit operaci, aby se staly chlapci?

Tento drastický vývoj v norské veřejnosti probíhal povětšinou zcela potichu. To proto, že málokdo je ochoten způsobit si zbytečné potíže tím, že bude za zpátečnického rozvratníka, nežádoucího potížistu a kazisvěta. Málokdo je ochoten veřejně ukázat, že nejde s dobou, a odmítne se včlenit do ideologicky žádoucího davu, který se plnou parou valí vpřed celým Norskem. Hlava nehlava, rozum nerozum, resp. osnova neosnova, usnesení neusnesení.

Zastánci učení se o těchto tématech ve škole poukazují na to, že bude-li se toto téma probírat již od útlého věku, pak se jedná o velmi záslužnou, životy zachraňující terapii, která ochrání před útrapami a úzkostí. Tato terapie prý kladně a doživotně ovlivní ty z děti, které se budou tázat po vlastním pohlaví a pohlavní totožnosti, zkoumat se a hloubat nad sebou.

Odpůrci namítají, proč by se mělo trápení až utrpení oněch dětí přenášet na další děti v zranitelném věku? Proč při vyučování sázet do dětských dušiček sémě nejistoty, která je zmate a zbytečně zneklidní? Zvlášť když si uvědomíme, že v současné době představuje nebetyčný problém do školních osnov zařadit cokoliv nového. Osobně si pamatuji, jak jsme v 80. letech, kdy jsem chodil na základní školu, naopak museli, a to nejednou, nýbrž pravidelně ve všech předmětech přeskakovat obsáhlé části učiva, protože na jejich probrání jednoduše nebylo dost času.

Kdyby se mělo ve školách probírat subjektivní, někdy dost radikální vnímání a chápání všeho možného, pravděpodobně by se nikdy nedostalo na to, co je obecně vnímáno jako společné. Na společnou realitu a totožnost, na to, za co se považuje a uzává většina. Ze škol se takto může snadno stát bojiště o moc definovat základní pojmy, o vytváření a ovládání názorů a (ne)svobodu uvažování, vznikne tam prostor pro propagandu, indoktrinaci atd. Děti a mládež jsou již dlouhodobě (prostřednictvím školství, masmédií, sociálních sítí atd.) vystavováni nepodloženým teoriím pohlaví a nevědeckým vágním přesvědčením ohledně totožnosti. Dokonce se v některých kruzích mluví o jakési mapě pohlaví, kde se má každý najít.

Čím jsou děti mladší, tím více jsou sugestibilní. Výuka dětí o něčem, co nelze doložit ani vědecky zakotvit, je obvykle založena na víře či přesvědčení, což se zakládá na subjektivních zážitcích. Vjemy a nápady týkající se «pohlavní a sexuální rozmanitosti» jsou předkládány jako pravdivé, aniž by byly empiricky ověřitelné. Představme si, že si malé dítě vlivem toho, co se učí ve škole, vštěpí vnímání a chápání sebe samého se všemi závažnými následky. Tyto následky mohou vést třeba i k soudnímu procesu proti státu za chybnou léčbu, která upravila pohlaví dotyčné/ho na druhé pohlaví, aniž by přinesla kýžený účinek. Normalizace takového vnímání, chápání, vjemů a nápadů může poškodit zranitelnější děti tím, že se příliš brzy zaměří na otázku svého pohlaví. Na vrtkavém základě pak mohou přistoupit k nenávratné léčbě, které vzápětí začnou litovat a budou ji považovat za životní chybu.

Ti, kteří reagovali na krok zmíněných rodičů záporně, často neuznávají a nerespektují fakt, že se jedná o nanejvýš spornou záležitost. Nerespektují ani pohledy a totožnost ostatních. Ti, kteří volají po snášenlivost, často sami překypují pravým opakem. Koneckonců tu neběží jen o tento případ a tyto rodiče. Jde tu i o to, co se děti mají či nemají učit ve škole. Zda mají zapotřebí se ve 4. třídě či dříve nebo později učit hnidopišství kolem pohlavní totožnosti, či čemukoliv jinému. Je to na místě? Není to na místě? A je na to mezi tím vším ostatním, čemu se mají učit, vůbec místo?

Zdá se, že školství už není pro všechny, nýbrž pro ty, kteří se bez přemýšlení podvolí jakémukoliv nápadu jen proto, že je to pohodlné a schůdně politicky korektní.