Opět jsou brutálně politizována „reprodukční práva“ norských žen, ovšem počkejte: netýkají se umělá přerušení těhotenství i mužů?

Většina norských politických stran od krajní levice přes sociální demokracii až po liberály a zelené se nyní přes masmédia nadhání v liberalizací již liberálních zákonů o potratech a posouvali hranici kdy se smí brát životy od početí směrem k stále vyvinutějšímu človíčku.

Příběhy žen, jež potratily, většinou nejsou předávány dále, alespoň ne veřejně, jsou anonymní. Není třeba je bagatelizovat, snižovat, znevažovat atd. až neuvěřitelně složité a zlé situace, které mohou potkat leckterou ženu, to je společnost dlužna jim uznávat a vycházet jim vstříc. Přesto je tu někdo, kdo v těchto kauzách vůbec žádný hlas nemá: nenarozené děti. Kdo se bude za ně přimlouvat?

Norsko má nejliberálnější zákony Evropy, pokud jde o potraty dvojčat a vícerčat. Ovšem podobně situaci v některých dalších zemích dosud musela jakýkoliv potrat po 12. týdnu (dosavadní mez pro vlastní rozhodování) schválit komise o dvou lékařích, ze kterých alespoň jeden musí být žena, a v případě zamítnutí trvala možnost se odvolat. Avšak politické strany by se rády zbavily i této náležitosti jen proto, že to bude pohodlnější a to přesto, že např. v minulém roce bylo podle dostupných statistik v 498 z 508 případů rozhodnuto kladně.

Část zdravotního personálu dlouho mluví o tomto etickému dilematu nahlas, jak jsou svědky toho, že až 18 týdnů staré nenarozené, zdravé a životaschopné děti lapají po vzduchu, dokud není dokonán potrat. Je hodnota plodu snad relativní podle jeho stáří? Hlava nehlava má být mez legálního potratu z vlastního rozhodnutí nehledě na důvody posunuta o další čtyři týdny. Jinými slovy: 22 týdny je 5,5 měsíců absolvovaného těhotenství, což by mělo být dost času na rozmyšlenou.

Někteří zdravotníci, a je jich podle listu Dagen a dalších masmédií stále víc, si dokonce vyhrazují právo potraty neprovádět, jelikož je to proti lékařské přísaze a jejich přesvědčení zachraňovat životy, a ne je hasínat (jedni je zachraňují, zatímco ti drzí vedle dělají opak). Ovšem ony strany jim v tom chtějí zabránit a vedení jednotlivých nemocnic hrozila výpovědí, pokud neuposlechnou. Byli i případy, kdy zdravotníci podali výpověď, poněvadž přetrvávající smutek z provedené interrupce nepolevil a bránil jim v dalším vykonávání práce.

Pro odpůrce není smutnější pohled než ten na davy žen pochodujících za právo na to nechat zbavit života dětí, dožadujících se potratu na požádání a bez okolků s tím, že „jsou to naše těla“. Obratně se ohání takřka „posvátně“ nedotknutelným právem. U toho se krásně eufemisticky opisuje. Přitom jen velmi málo diskutujících rozlišuje mezi přerušením těhotenství je-li alternativou velké trápení /vynuceným ze zdravotních důvodů,v případě znásilnění, ohrožení života matky, vrozených vad a těžce poškozeného plodu/ a ostatními případy.

Ohledy na vyvíjející se plod, shluk buněk, či jak ten tvor v prvopočátcích chtějí definovat, jako kdyby neexistovaly, což je zvláštní od politických stran, jež tvrdívají, že jsou na straně slabých. Anebo jak napsala jedna chovatelka: koťátka a štěňátka mají vyšší právo na ochranu, než lidské plody (a i zmije je v Norsku chráněna). Je velmi zvláštní a největším paradoxem, že zejména levice a liberálové jedním dechem horují pro lepší péči o slabé, ovšem zapomínají na nejslabší a nepřiznávají nenarozenému životu samotnou hodnotu. Ten má naopak sotva oporu v právu a vysoce individuální a komplexní problematiku Norové zobecnili a zjednodušili na převážně ano.

Proč bojovat za narozené životy, když jsou jim zároveň jedno nenarozené životy, jež od těch narozených dělí pouze několik měsíců? Kdyby titíž lidé, jež bojují pro nenarozené životy (vč. hájení volbu donosit dítě s postižením, i kdyby dotyčné jejich okolí tlačilo k potratu) též zápasili pro důstojné životy. Bohužel nebývá ohromující lidská a praktická podpora ostatních, narodí-li se děti postižené. Většina lidí má dost sama se sebou. Také proto se „vytřídí“ vadné plody a např. 90 % žen/rodičů nenarozených dětí s Downovým syndromem se rozhodne pro přerušení těhotenství. Mnoho Norů se raději vyhýbají mluvit o své vizi mít postižené děti, ačkoliv mohou mít dobré a smysluplné životy, proto je potrat takových plodů společensky přípustný. Ovšem v řadě případů jsou vady a vážné stavy zjištěny až v pokročilé fázi těhotenství.

Citové vydírání s návodnými argumenty odhaluje provinilost, jeden z největších marketingových produktů 21. stol. Přitom ten plod, ba mnohdy dokonce ani otec, si vybrat nemůže, když spousta žen muže dožadující se právo spolurozhodovat pravidelně sepsula s tím, že vše, o co oním mužům jde, je ženy ovládat a rozhodovat na jejich místě, jelikož nedůvěřují jejich schopnostem rozhodovat samy. Jedna skupina žen zvaná Ottar dokonce během demonstrací odepírala mužům právo promlouvat. Přitom to, že někdo chce omezovat potraty jako krajní řešení na nezbytné minimum může u mnohých na 100 % souviset s ohledy na děti a není nástrojem na omezování žen a oklešťování jejich práv.

Řadě Norům je zvláštní, že tolika lidem údajně jde o to, aby zachránili zeměkouli a že není více těch, jež se silněji zasazují za záchranu lidských životů. Je podivné, že zasazování se za zranitelné skupiny nezahrnuje nenarozené děti. A proč se neposvítí na to, co může společnost dělat navíc, aby podporovala a pomáhala dotyčným ženám jak v individuální, tak na instituční rovině. Jaká alternativní řešení bude pamatovat jak na nenarozený život s celým životem před sebou, tak na tělesné a mentální zdraví matky? Však nikde, ani v Norsku, není ve společnosti zažitý takový pohled, že by mateřská péče o děti byla stejně hodnotná jako třeba zaměstnání. Přesto jsou podmínky pro donošení dětí v Norsku tak příznivě nastavené jako málokde, počínaje poradenstvím a osvětou, přes široce dostupnou a v některých případech i bezplatnou antikoncepci, služby, dávky a úlevy sociálního státu až po ochotné potenciální pěstouny v tuzemsku i v cizině, vč. bezdětných nikoliv vlastní vinou, kterým se tak splní sen a kteří se rádi ujmou péče o nechtěné děti. Anebo třeba pomoci nezávislé organizace AAN se ženy kvalifikovanými radami zásadně rozhodnou, že „dítě donosím“.

Burcuje se, že dokud ženino tělo plod nosí (což vlastně obnáší to, že se jedná o tělo samostatné) „musí být ženám povoleno rozhodovat nad vlastním tělem“. Tento argument, pro někoho ale floskule, má platnost tehdy, pokud otěhotnění bylo zapříčiněno vnějšími zásahy jako znásilnění a či incest. Jinak by mělo právo na život trumfnout právo myslet na sebe. Matka a plod jsou odlišní jedinci (někdy dokonce s odlišnou krevní skupinou) a nikoliv téhož těla, o jehož právo rozhodovat někteří tak freneticky bojují a není věcí každého vyřknout rozsudek smrti. Rozhodnutí nad vlastním tělem udělala žena tehdy, když se rozhodla pro nechráněný pohlavní styk. Přesto usilují o to, aby „právo reklamace“ trumfovalo všechna ostatní lidská práva.

„Zákopová válka“ o potraty v Norsku probíhá od 70. let a často se vrací. Celá problematika ukazuje na to, jak je těžké si něco myslet o tom, co jde napříč tím, co je „normou“ a zvlášť tehdy, je-li tato norma dysfunkční a neslučitelná s etikou, morálkou a neprospívá zemi, kde se rodí příliš málo dětí. Někteří si dokonce myslí, že změnit postoje společnosti k potratům je urážkou vůči všem ženám, které kdy nechaly provést takový zákrok. Přesto se námitky kolikrát točí okolo toho, že lidská důstojnost je pod tlakem a to zejména na začátku a konci života, přitom nikomu nejde o kriminalizaci potratů, nejsme přece Polsko. Podle některých, mezi nimiž jsou i ženy, by neměl být opravdový feminismus o právu žen na potraty, nýbrž o právech žen v pozici těhotných a matek.