Zhruba devět z deseti ulic je v Bergenu, druhém největším městě Norska, pojmenováno po mužích. Městská rada proto rozhodla, že žádné nové ulice, náměstí či budovy/zařízení ve vlastnictví města už mužská jména nedostanou.

Strana zelených, zastoupená Katrine Nødtvedtovou, radní pro kulturu, rozmanitost a zrovnoprávnění, prohlásila prostřednictvím deníku Bergens Tidende, že „toto je strašně důležité, aby dívky a chlapci mohli mít tytéž sny a pocit, že mohou dosáhnout téhož.“ Dnes je to prý velice nevyvážené.

Nemají se přejmenovávat již pojmenované ulice, náměstí atd., nicméně pozastavení pojmenování ulic po mužích má trvat až do vyrovnání rovnováhy mezi pohlavími. Podle deníku Dagbladet má opatření velkou politickou podporu a z toho důvodu záležitost ani nemusí být projednána v městské radě a projít běžným řízením.

Budou-li od nynějška systematicky diskriminovaní muži anebo vykleští vylučovací opatření cesty pro to, aby vydobyly ženy své oprávněné místo v urbanistických celcích. Generace žen byly zneviditelňovány. Deník Verdens Gang zmiňuje např. Evu Jørgensenovou, jež za druhé světové války pod pseudonymem „Jacob“ vedla přes tisíc odbojářů, leč kvůli tomu, že byla ženou, nesměla být u toho, když se pochodovalo před Králem 9. července 1945.

Vyzdvihovat z historie více žen prý má sloužit tomu, aby k nim vzhlížely dnešní dívky a mladé ženy. Odrážet se má realita, jaká je. Jenže čí realita? Bezesporu nám a naší době předcházelo mnoho důležitých, významných, vyhraněných a mocných žen a upadly v zapomnění, či ti, jež psali dějiny a pojmenovávají ulice, náměstí atd. je obcházeli a opomíjeli.

Ovšem podle kritiků tu běží o tzv. politiku identit. Je správné identifikovat se s někým na základě pohlaví, původu, rasy atd? Nespějí městští radní ad. do opačného směru než tam, kudy by měli kráčet? A těžko říct, jestli to má být zadostiučinění za staletí utlačování žen. Stejně bude při četnosti pojmenovávání nových ulic trvat věčnost, než bude takové opatření vidět a znát. Je prý šokující, že ti, kteří tvrdí, že jim nejde o pohlaví, toliko jde o shazování mužů. Pojmenovat ulici po někom by mělo být pochvalou někomu, kdo něčeho významného dosáhl, nezávisle na pohlaví, nikoliv předmět/záminka/projev radikálního politizování feminismu, což jen obtěžuje, rozděluje a vytlouká klín klínem. Protože jestli není systematická diskriminace odmítání, aby byla veřejná místa pojmenována po jednom z dvou pohlaví, tak co jí tedy je?

Jen škoda, že již zesnulé osobnosti nemají možnost žádat magistrát města o změnu pohlaví. Podle ohlasů mezi obyčejnými lidmi připadá snaha městské rady v Bergenu celkově natolik směšná, že je těžké k něčemu takovému zaujmout seriózní stanovisko. Opakovaně se lze dočíst komentáře jako „rána vedle všech dob“, či slyšet hlášky jako „přehnaně masivní náprava ve výsledku debilního způsobu myšlení“

Podle některých je důležitější schválit, že nemá být 75 % učitelů žen, jak tomu nyní je, či že má být poměr žen k mužům vyrovnanější i v dalších profesích, kde se již nějakou dobu začíná projevovat značný nepoměr, stejně jako třeba mezi studenty lékařství. A to nemluvě o norském parlamentu! A proč nejsou ulice, náměstí a veřejné budovy pojmenovávány po postižených, levácích, či třeba transosobách? Jenže žádat, aby se něčeho takového dožadovala masmédia, to bychom toho od nich chtěli moc.

Strážci morálky a dobra nemají v oblibě diskriminaci, až na ty případy, kdy sami smějí rozhodovat o tom, koho diskriminovat. Přitom „rozzlobení“ bílí muži dělali z Norska a Evropy místo, kam se hrne celý svět. „Rozzlobení“ bílí muži dělali z USA zemi, kam se táhne celý svět. „Rozzlobení“ bílí muži dělali z Norska, Evropy a USA místa, kde se ženy těší ze svobod, o nichž se může jejich soukmenovkyním v méně kultivovaných a civilizovaných částech světa jen zdát a mohou jim jen závidět. To je však politikům jako těm v Bergenu jedno, dokud mohou „rozlobené“ bílé muže vinit ze všeho mezi nebem a zemí.

Ohlížení se zpět do dějin na ospravedlnění budoucí diskriminace na základě pohlaví je prý slepá cesta a vrcholným opakem moudrosti. Nemáme a nemůžeme změnit historii, můžeme ale je navádět k tomu, aby byli ženy a muži v procesu pojmenovávání ulic, náměstí a budov posuzováni rovně podle toho, co dokázali a o co se zasloužili. Hrdinských postav a příběhů je více než těch, o nichž se obecně ví a jichž se veřejnost běžně uvědomuje a více než ten zanedbatelný počet, jež byl poctěn pojmenováním ulice, náměstí, či budovy.

Dvě norské ulice jsou pojmenovány po Medvídku Pú, zato zatím žádná se nehonosí jménem Pipi Dlouhé Punčochy, a to navzdory tomu, že málokterý muž má za vzor Medvídka Pú, ovšem bylo mnoho žen bylo inspirováno Pipi. Anebo co takhle občas vytvářet alespoň vizuálně objektivně zcela vyrovnané obdoby jmen ulic, náměstí a budov skládáním mužských a ženských křestních jmen? Ačkoliv budou umělá, budou skvělá alespoň na pohled.

V zemi jako je Norsko, v té údajné meritokracii, kde jsou příležitosti alespoň na papíře rovné pro obě pohlaví, by se dalo čekat, že budou toto časem odrážet jména ulic, náměstí a veřejných budov. Současná nerovnost názvů je výsledkem též omezených příležitostí. Ovšem mnoho odborníků poukazuje na to, že mezi ztroskotanci či lidmi, kteří v rámci společnosti nějak selhali, převládají jednoznačně chlapci a muži. Zaostávají prý ve školách, kde dosahují horších výsledků, či předčasně odpadnou, jsou soustavně znevýhodňování při soudních sporech jako třeba o děti a je jich mezi vězni, závislými na těžkých omamných látkách, sebevrahy, nedobrovolně bezdětnými nejvíce, častěji, než ženy vykonávají povolání s vyšším zdravotním rizikem a k tomu mají nižší očekávaný věk dožití. Budou více motivováni kroky, jež podniká bergenská městská rada a jí podobné?

A to vše ve městě, kde rozdíly mezi pohlavími nezohledňuje ani místní nářečí, jelikož nerozlišuje mezi mužským a ženským rodem. Zavání-li opatření pomstou za rozdílné nakládání mužů a žen a nese-li její rysy, nebude to nakonec pro feminismus krok o sto let zpět? Kdo tu polarizuje, a proč?

Koneckonců bývávaly společnosti minulosti k rovnosti velkorysejší, než za co je mají dnešní radikálové a extrémisté. Minimálně od doby vikinské i přes omezení církve měly ženy v rámci domácnosti větší status, zodpovědnost a autoritu, než jaké jim přisuzují mnozí dnešní politici a další.

Některým ženám, jako např. Eline Haakestad ze strany Zelených vadí, jak sděluje prostřednictvím deníku Bergens Tidende, že norská města jsou tvarována a že své otisky v nich zanechali především muži. Jenže co je to feministický rozvoj měst?

Co bude příště? Turecké anebo další muslimské názvy ulic, jak navrhoval Tyrkisk Kultur- og Aktivitetsforening (Turecký spolek pro kulturu a aktivity) v městě Drammen, jak psal deník Dagsavisen? Anebo to, že hlasovat o volbách budou smět jen ženy, jelikož před r. 1913 na to neměly právo? Anebo vyčlenit syny z dědického práva, aby se vyrovnalo to, že dcery před r. 1850 nesměly dědit?