V Norsku nespočívá chudoba v holém přežití, nýbrž o možnostech podílet se na různých činnostech v podobné míře jako ostatní. Jak vlastně vypadá norská chudoba?

Národní měřítko chudoby Norsko nemá. Pojímá se jako neumožňující podílet se na stejných činnostech a udržování životní úrovně, jež je ve společnosti běžná. Z nouze se užívají limity EU, podle nichž je-li příjem domácnosti cca. 60 % normálu, čili nějakých 240000 norských korun ročně pro jednočlennou domácnost a odvíjí se dál podle počtu členů domácnosti. Za chudého je tak podle definice norské veřejnoprávní televize v Norsku o něco více než každý desátý. Přistěhovalci s mnoha dětmi, lidé závislí na alkoholu a drogách a lidé trpící duševními chorobami či z jiných důvodů v pracovní neschopnosti tvoří většinu těchto případů. Ovšem organizace Spravedlnost pro potřebné (Rettferd for Taperne) tvrdí, že chudý je dokonce jeden z pěti Norů. Mezi ně patří přes 65000 osob samo žijících s minimálním důchodem. Kvůli zdravotním problémům si k plnému důchodu nikdy nedopracovali.

Máloco vypovídá více o rozdílech v Norsku než zuby. Někteří se kvůli špatným zubům přestali usmívat, zatímco jiní za zuby utrácejí desetitisíce, aby byly snímky usmívajících se třeba na svatbě co nejhezčí. Z takřka 300 000 Norů, jež si podle norského statistického úřadu zvolilo nejít k zubaři, i když to potřebovali, polovina nešla kvůli tomu, že si to nemohli dovolit. Přestože si opak přeje 86 % dotázaných (a 57 % jich by klidně platilo vyšší daně, aby to spolufinancovali), není péče o zuby u osob starších 20 let hrazena sociálním zabezpečením kromě několika výjimečných případech (specifické nemoci či nehody).

Jak psal zpravodajský server Nettavisen, jsou někteří migranti-rodiče přesvědčení o tom, že v Norsku je zdarma vše. Mají zkreslený dojem a chápání toho, jak norský systém funguje, jelikož je školství i zdravotnictví bezplatné. Vytváří to nereálné představy a výsledkem je méně zodpovědné uvažování a jednání. V reálu jsou mimoškolní činnosti velice nákladné a k tomu závislé na dobrovolném nasazení rodičů a dalších, jež věnují svůj čas i peníze. Chudí rodiče na aktivity dětí nemají. Anebo rodiče vynechávají třeba oběd, aby mohly děti jít do kina, na kluziště, do jezdeckého centra , či házeneckého klubu.

Podle norského statistického úřadu se řadí 115 000 norských dětí mezi chudé a podle deníku Verdens Gang se tento počet za 15 let ztrojnásobil. Počet chudých dětí roste ročně o 4000 až 6000. Chudoba mezi dětmi je vyšší a roste rychleji než chudoba mezi dospělými. V Oslu a Kautokeinu se to týká každého pátého dítěte. Od r. 2006 je 85 % růstu v počtu chudých dětí v rodinách migrantů. Zároveň posílají titíž migranti stovky milionů norských korun a stále více z dávek do zemí svého původu. Chudé děti jsou často osamělé, šikanované, vyloučené, nedaří se jim ve škole, častěji se doma hádají, mívají špatné zdraví, častěji se stěhují atd.

Průměrný student, jenž pouze žije ze studentského úvěru, jehož část je dávána na stipendium po dosažení určitých výsledků, je měsíčně 3500 norských korun v mínusu. Proto je závislý na pomoci rodičů či na brigádě/zaměstnání na částečném úvazku. Proto jich přes 40 % studium nedokončí. Z webu www.nettavisen.no se dozvíme, že mládež s největšími úsporami najdete na venkově na západě Norska, zato nejchudší na severu země.

Bohatství je ve Skandinávii cítit. Nabubřelost Norska je celosvětovým tématem. Situace ale není všude stejná. Je rozšířeným mýtem, že si všichni v Norsku tak dobře vydělávají. Možná je tomu tak, že čím bohatší nějaká země je, tím více skrytá je její chudoba. Je užitečné si porovnat různé metody měření a hlediska a pravda nude někde uprostřed mezi cenami za toaletní papír, přes elektřinu a náklady spojené s autem až po splátky hypoték. Životní úroveň je hodně rozmanitá v různých částech jedné země. Leckde na venkově se lidé mají finančně lépe díky levnějšímu bydlení, či možnosti ulovit či nasbírat si potraviny sami.

Byť se některé ceny na cenovkách dosti podobají cenám v České republice, nelze brát platy a výdaje tak, jak to někteří dělávají, že se srovnávají tak, že se jedna norská koruna rovná jedné české. Co takhle koruna vůči euru a co teprve jiné měny?

Pro tyto lidi jsou třeba Vánoce nátlakem, aby si něco zakoupili a je to pro ně zátěž. Vánoce stojí Nora průměrně okolo 8000 norských korun na osobu, a neodolatelná očekávání ostatních znamenají pro některé útraty z peněz, jež nejsou jejich a těžký začátek nového roku. Také si mohou o nějakých dovolených nechat jen zdát.

Společným jmenovatelem těchto lidí je to, že nemají práci, vzdělání, jsou dětmi rozvedených rodičů, či samoživitelů a také neumí sestavit rozpočet ani na Vánoce, ani na každodenní spotřebu. Některým Norům se pořád táhne po něčem lepším a dražším. Odkládat své potřeby/nutkavou chuť si něco pořizovat je mnohým cizí, zato jiní si musí vybírat mezi placením účtů a kupováním potravin. Dávky na nájem, pojištění, mobil, Internet, splátky úvěrů atd. atd. zdaleka nestačí.

Dokonce každému 4. Norovi se dříve nebo později osobní finance vymknou z rukou a každý třetí cítí stud, že na tom není finančně stejně dobře jako přátelé a známí. Jak řádní Norové, tak NAV (sociálka a pracák v jednom) vám kolikrát neuvěří jako dostatečně chudým. V Norsku zdánlivě není těžké se opatrovat, a to se také očekává. O to větší je hanba nebýt toho schopen. Zátěž a stres je větší, čím více času uplyne.Také záleží, kde jste chudý, zda v nejužší rodině anebo v rozmanitější čtvrti, kde to není až takovým stigmatem.

Koronakrizové “balíky” finanční pomoci putovaly zdravým, dočasně propuštěným a firmám, nikoliv nemocným, invalidům a dalším skupinám bez příjmů. Kvůli množství žádostí a potížím s technickými řešeními čekalo mnoho z příjemců na své peníze dlouho a přežívali díky úsporám, předem vypláceným částkám a odkládanému nájemnému.

Krize byla a je pro někoho budíkem, jenž přiměl ty s naditými peněženkami umořovat dluhy, kupovat chatu, či spořit ve fondech, akciích, či na důchod. Ovšem do očí bijící je jiný jev: více lidí než dříve se nejen v následku koronakrize hromadí před výdejnami potravin a je závislých na dobrodinství nestátních organizací a soukromých iniciativ. Návaly překvapil i to, že některé organizace musely lidi poslat domů, jelikož nestačily zásoby potravin a připravené porce.

V rozhovoru pro veřejnoprávní televizi byla norská premiérka dotázána, co si myslí o tom, že některí lidé v důsledku pandemie nemají peníze na to, co dříve. Na to Erna Solbergová odpověděla, že “No je to tedy náročné, pak je otázka, zda vlastně na to měli i dříve.” Odpověď si někteří vykládají jako další level scházející empatie, něco jako norská Marie Antoinetta. Polemizuje se o tom, jestli měla na mysli to, že jestli se někdo obcházel bez jídla a oblečení dříve, tak je nebude potřebovat ani po pandemii?

Po Internetu kolují zprávy o podivných a nedůstojných radách a praktikách NAVu a o lidech, jimž se od NAVu nedostala pomoc. Komu se v Norsku dostává pomoci, je docela náhodné a záleží také na tom, na co si zrovna posvítí masmédia. Své o tom vědí lidé, jež shánějí sociální bydlení anebo bezplatnou právní pomoc. Právo na bydlení je vydáno napospas trhu s nemovitostmi. Sen o vlastnictví bytu, či domu je mnohým vzdálenější než dříve. 85 % norských domácností má dluhy, zejména hypotéky, a to průměrně ve výši 1,7 milionu norských korun. Navzdory koronakrizi vzrostly ceny bytů a domů jen za poslední rok o 12,5 % a v Oslu dokonce o 15 %. Množí se počet žádosti o to, žít trvale v obytném voze v kempu, což se v Norsku nesmí. Čtvrtina dotázaných se domnívá, že nemá na to, aby se rozešla s partnerem/partnerkou. Mnohdy se jedná o ženy.

Občas se Norům zamění vlastní země s takovým Rumunskem, či dalšími zeměmi známými pro své neutěšené poměry. Třeba v tom, jak se nakládá s chudými: některé ubytuje do kontejnerů. Jako podle listu Rana Blad okres Rana za pět tisíc korun nájemného měsíčně. Co kdyby si s dotyčnými vyměnili místo ti, jež o tom rozhodují? Ať je kontejner sebelépe zařízen, není přece místem, kde by měl někdo strávit svátky a velkou část svého života.