Čím by bylo Norsko bez ropy a zemního plynu? Zaostalou zemí? Již v roce 1875 bylo Norsko třetí největší námořní mocností na světě a v r. 1920 bylo desátou nejbohatší zemí Evropy, a to z velké části díky dostupnosti laciného elektrického proudu.

Podle knihy Nasjonens velstand. Norges økonomiske historie, či Blahobyt národa. Hospodářské dějiny Norska Påla Thonstada Sandvika to byla nízká rentabilita zemědělství, jež z Norska udělala rovnější společnost než ve Švédsku a Dánsku. Zisk byl moc nízký na to, aby se vyplatilo ve velkém zřizovat velkostatky, natož zámecká panství, a proto byl v Norsku velký podíl samostatnějších a svobodnějších rolníků vlastnících vlastní půdu.

K tomu přitakává také Jan Eivind Myhre, odborník na dějiny 19. století z Univerzity v Oslu. Podle výzkumného webu www.forskning.no nebylo Norsko kolem roku 1900 chudší než jeho severští sousedé ani lidé ve většině evropských zemí. Již tenkrát mělo Norsko nejvyšší věk dožití v Evropě a technologicky bylo vyspělou zemí. Hammerfest, město na nejzazším severu země, bylo jedním z prvních měst v Evropě, které získalo elektrické pouliční osvětlení. Druhé představení kina na světě po Paříži proběhlo v 1896 v Oslu, které se tehdy jmenovalo Christiania. K tomu mělo Norsko nejvyšší gramotnost na světě. Přesto dlouho přežíval mýtus o zaostalé zemi.

Život Norům přihrával četné příležitosti... něco, jako přírodní zdroje v podobě nerostů, kulatiny, ryb, dostatek vodní energie atd., to vše dostali do vínku, k něčemu se ale museli vzmužit/vyšvihnout. Vývoz byl odedávna velmi důležitý a podle severu www.norgeshistorie.no bylo Norsko již kolem r. 1800 tou ekonomikou v Evropě, jež se nejvíce zaměřovala na vývoz. Až cca. do r. 1875 Norsko získávalo z rozmachu světového obchodu více než většina ostatních zemí. Norská obchodní flotila se mezi lety 1835 a 1875 zdesetinásobila a vývoz kulatiny a ryb se čtyřnásobil. K historii Norska ovšem patří i to, že ještě donedávna urputně bojovalo za kontrolu nad vlastními přírodními zdroji, ochranu domácího trhu s některým zbožím a službami a snažilo se o větší soběstačnost.

Dnes prý vidíme jen obrysy zvětšujících se rozdílů, jež se bezpochybně stanou politickými bombami budoucnosti. Ví se o tom, přesto nikdo nechce dělat to, co je zapotřebí. Zvětšuje se podíl těch, jež pobírají relativně nízký plat/mzdu. To, že se společnost začala vyvíjet směrem k větší nerovnosti, bývá v Norsku přirovnáváno k tomu, když chce někdo vrátit zubní pastu do tuby. A máme-li politiky, jimž je společenský vývoj dost šum a fuk, tak to přidá na tempu vývoje k nerovnostem. Určitá míra společenské nerovnosti je prý zdravá, jelikož podporuje a napomáhá změnám a růstu a motivuje lidi. Ovšem kde přesně začíná hranice nebezpečné hladiny nerovností, k níž se Norové bojí přiblížit, to nikdo nemůže s určitostí říct.

Nehledě na to, kdyby měl každý žít na tak vysoké noze jako Nor, museli bychom mít tři zeměkoule: Norové jsou v kupování dalších a dalších nových věcí a s tím související spotřebě surovin jako kovů ad. materiálů na světové špičce, což dělá z Norska jednu z nejméně udržitelných zemí světa. Než aby něco nechali opravovat, což často ani nejde, protože není kde, a než aby se kupovalo něco z druhé ruky (takových obchodů je dost), tak se pořizují zbrusu nové věci, zejména elektro zboží. Přesto tedy Norsko chudne a podle OSBE padá produktivita, jen to Norové sami ještě nepoznali, půjčují si stále více a utrácejí to na spotřebu a bydlení. I tím, že mnozí dávají přednosti zahraniční a ne tuzemské pracovní síle, si podřezávají větev. Místo, aby investovali do vlastních řemeslníků, je mnoho těch, jež podporují firmy, jež se opětukazují jako neseriózní a považují své zaměstnance za spotřební zboží a nikoliv investice. Koronakrize se zavřenými hranicemi podle mnohých plnou silou ukázala, jak se stalo Norsko na pracovní síle odjinud zbytečně závislým a zranitelným. Jedna z těch skupin zaměstnavatelů, jež si vyhrazuje právo „dovážet“ levnou pracovní sílu, jsou zemědělci. Někteří z nich hrozili, že jestli tak nebudou moci činit, tak nebude sklízeno ono zelí, či jahody. A ti podnikavější, jež jsou ochotní stejně jako v době před „gastarbeitry“ najímat na tuto práci své spoluobčany (v době zvýšené nezaměstnanosti je ve všech sektorech více prácechtivých) a zaučovat je, hrozili, že letos budou ony plody skokově dražší.

Podle jedné zprávy Mezinárodního měnového fondu tomu tak je díky růstu, když se zvyšuje podíl příjmů chudých, zatímco když se poměr příjmů zhoršuje v neprospěch chudých, tak to růst oslabuje. Kdyby bývaly rozdíly menší, tak by Norsko mělo o devět procent vyšší růst, tedy alespoň podle Origanizace pro bezpečnost a spolupráce v Evropě.

Rostoucí rozdíly jsou paradoxem v Norsku, zemi známé pro svá mzdová vyrovnání, kde spolupracují a vycházejí si vstříc na jednu stranu organizace zaměstnavatelů a na druhou stranu organizace zaměstnanců, a postaraly se o to, že Norsko má jeden z nejkratších příjmových žebříků ve světě. Zároveň jde o systém, jenž bývá přirovnáván k zemím s centrálně řízeným hospodářstvím, což ale nejsou zrovna „ukázkové“ demokratické země.

Také na seznamu zemí podle kupní síly se Norsko ocitá čím dále níže. Vezměte si např. šetření magazínu Ceoworld srovnávající výdaje za bydlení, oblečení, internet, potraviny, dopravu a návštěvnost restaurací.

Nesčetněkrát odborníci varovali před tím, aby se v krizích neubíralo z tzv. «ropného fondu» (jehož hodnoty tvoří z 70 % akcie) jenž má jít na budoucí důchody. V souvislosti s koronakrizí pro to argumentovali např. v listu Klassekampen Jørgen Randers, profesor Handelshøyskolen Bedriftsøkonomisk Institutt, čili Norské obchodní akademie – Ústavu pro hospodaření podniků, a Thorvald Grung Moe, bývalý speciální poradce norské národní banky. Podle těchto dvou expertů by měla norská vláda a norský parlament ponechávat hodnoty ve fondu a namísto toho nechávat národní banku tisknout peníze, jež se mezi lidmi rozdělí pro navýšení poptávky, udržování činnosti. Jelikož je tak nedostatečně využívána kapacita by to ani nepovedlo k inflaci. Platit lidem, aby utráceli, prý hospodářství neuškodí. Mnohým lidem údajně nejde dohromady to, že se norská národní banka tak zdráhá tiskat peníze, zato jiní nechápou, že by mělo být pro zemi s tak velkou finanční alokací fondu nutno tiskat peníze.

I mínusové příjmy z ropy a plynu vycházejí pro HDP velice dobře, na úrovni Švédska a Dánska. Podle odborníků citovaných weby www.forskning.no a dalšími zdroji by bez ropy a plynu vysoce vzdělávaná pracovní síla rozvíjela jiné průmyslové sektory, jako např. chov ryb, lodní technologie, telekomunikace atd. Tyto a další jsou oblasti, o nichž si politici v poválečné době mysleli, že představují budoucnost Norska, jenže nálezy ložisek ropy a plynu vytyčily jiný směr vývoje a značky průkopníků oněch technologií pomalu upadávají v zapomnění.

Bez příjmů z ropy a plynu by ovšem musela při dnešní spotřebě sociálního státu pro jeho udržování platit každá rodina o 175 000 norských korun více na daních. Aby vycházel státní rozpočet se čerpá z ropného fondu, aby se financovalo to, čím nezvládá přispívat zbytek norské ekonomiky. Onen ropný fond je ale závislý na očekávaných ziscích a výkyvech trhu. Alternativou jsou masivní škrty a třeba částečná demontáž dnešní úrovně sociálního státu s neznámými dopady na blahobyt Norů.