Nejlepší, nejhorší a nejzranitelnější okresy
V zemi kontrastů najdete ohromující rozdíly v hospodaření okresů, stejně jako v průměrných příjmech jejich obyvatel. Jak se komu daří nebo nedaří či jak co zvládá nebo nezvládá?
Čas od času vychází srovnání podnikatelsky, živnostensky a průmyslově nejvíce robustní a nakloněné a kde jsou nejlepší podmínky a potenciál toho, aby se dařilo. Často jde o okresy, jež se vyznačují tím, že samy nemají mnoho pracovních míst a tamní firmy jsou malé, zato se nacházejí blízko větším městům a dopravním uzlům. Paradoxně některé takové okresy nemohou o moc rozšířit nabídku pracovních míst, jelikož kvůli omezením v zastavování zemědělské půdy, chráněné přírodě v okolí anebo ohledům na veřejné zelené pásmo okolo nemají dost pozemků.
V nejhorších okresech je hospodaření mj. podle zpráv o stavu okresů Ministerstva pro místní rozvoj natolik v nerovnováze, schodky do té míry beznadějně naskakující a dluhy tak nezvládnutelné, že stát převzal kontrolu nad hospodařením a mj. omezuje novým úvěrům a investicím. Chtějí novou školu, jesle, plaveckou halu, vodárnu a renovaci pečovatelského domova, investice ale musejí čekat. Tamní politici nemohou ani pronajmout budovu, aniž je to schváleno státem. Jde prý o hůlky, o něž se mohou dotyčné okresy opírat, a zároveň o bič, aby se hospodaření vylepšilo. Řada komunálních politiků má na ekonomické řízení a účetnictví chabé kompetence, a proto nevalný základ pro chápání situace a vytváření opatření. Mnohdy jde o okresy, kde sebestředná stranickost, ideologie a krátkozraké volebně taktické ohledy převažovaly nad celistvými a rozumnými řešeními. Anebo se bolestné a drsné škrty co nejdéle odkládají, ačkoliv je jejich potřeba delší dobu obecně velmi dobře uznávána.
Nejzranitelnější okresy najdeme na západě a severu Norska. Často jde o okresy kvůli dlouhému času dojíždění a obtížným komunikacím nepropojené se sousedními okresy, kde jeden podnik, či úzce specializovaná živnost (jako třeba slévárna, nábytkářská firma, či rybolov) zcela převažuje a zaměstnává velký procent obyvatel dotyčných okresů.
Norským okresům je udělováno stále více úkolů, přičemž v nich žije stále méně výdělečně činných. Udržování udržitelného sociálního státu ohrožuje nedostatek okresních financí a nepředvídatelné finanční rámce státních úřadů, odborníků, zastaralých řešení a chybná organizace, rozsah potřeb a očekávání obyvatel rostou rychleji, než je možné, aby se jim vycházelo vstříc.
Mezi navrhovanými řešeními jsou navýšení daní, vyšší míra uživatelského podílení se na financování, zvyšování věku odchodu do důchodu, (v případě potřeby i nucené) slučování okresů, efektivizace zdravotního sektoru technologiemi, větší podíl soukromých poskytovatelů služeb a dobrovolníků, stanovení a vymezení zodpovědnosti okresu a dozor státu nad tím, aby okresy činili správné priority vyčleňováním prostředků na specifické cíle, které mají přednost nad ostatními.
Jsou obrovské rozdíly mezi tím, kolik daňových peněz z vlastních pokladen minus příspěvků státu a samotných uživatelů okresy utrácí na služby, které obyvatelům nabízejí. Žádný okres v Norsku neutrácí na vlastní obyvatele víc peněz než titěrný Modalen na západě Norska. I když se do okresu čítajícího 372 obyvatel nastěhuje sotva jediný člověk, jsou lidé z okresu hrdí, baví je tam žít. Poměrně nedávno tam dosáhla i silnice, předtím byl okres zcela izolovaný.
Některé okresy jako zmíněný Modalen mají velké příjmy z prodeje elektřiny z mohutných přehradních nádrží. Jsou to statky patřící obyvatelům a lidmi volení zástupci se tvrdě brání tomu, aby příjmy padly do rukou cizích zájmových skupin. Chtějí, aby vždy měli rozhodující vliv místní. Příjmy utrácejí na školy, školky a péči o staré a nemocné v domech s pečovatelskou službou atd., některé okresy poskytují místa i dětem a starým ze sousedních okresů. Hodně dávají třeba také na kulturu.
Mezi jednotlivými okresy jsou obrovské rozdíly průměrného platu obyvatel: Rozdíl mezi nejchudšími a nejbohatšími jsou zhruba stoprocentní. Mezi nejmajetnějšími v severním Norsku jsou obyvatelé některých rybářských vesnic. Jejich registrovaná jmění jsou největší. Odůvodňují zjištění tím, že jsou střízliví a mají velikou chuť pracovat. V okrese s 1500 obyvateli je třeba 70-80 milionářů. Mnoho tamních lidí začíná pracovat jako 6-7letí, často uřezáváním tresčích jazyků. Když je jim 16 jsou na moři plně zaměstnáni, někteří s vlastní lodí. Tamní mládež na rozdíl od svých městských vrstevníků tolik neutrácí na zbytečnosti, jakmile se jim dostane pár korun do rukou. Nicméně okresy s mnoha zámožnějšími obyvateli současně mívají mnoho nevýdělečně činných a dostávají od státu nedostatečné dotace. A tak bohužel často ani tyto okresy nevykazují nic, než červená čísla svého hospodaření.
Norsko se stává zemí, kde navzdory bohatství nemůže žádná vláda splnit očekávání voličů. Podle Øysteina Straye Spetalena, jednoho z mediálně nejznámějších podnikatelů Norska, má Norsko tolik peněz, že neví, kam s nimi. Utrácíme je za všemožné nesmysly. Poukázali jsme kdysi 55 miliard norských korun na Mezinárodní měnový fond bez jakékoliv jistoty na pomoc jihoevropským zemím. Jenže aby se získalo 500 milionů navíc na vlastní silnici, musíte si to vydupávat pět, anebo také padesát let.
Norský stát klidně utratí miliony norských korun na to, aby si přivezlo leckterou „norskou“ podporovatelku terorismu zpět ze Sýrie, rozházelo miliony za jejich soudní procesy a pravděpodobně miliony na miliony za „alimenty“ za ně do konce života. Zároveň Norsko už nemá na léky proti chorobě, kvůli níž norský mladík časem oslepne, nemá na ty nejlepší léky, jaké by si bohatá země mohla dovolovat, proti rakovině, či migréně a dalším nemocem, nemá na to, aby vytáhla lidi s minimálním důchodem z chudoby. Na takové účely se musí organizovat veřejné sbírky. Připomínám, že několik firem místo vyplácení dividend obdarovalo místní nemocnice. Zato je oproti např. Spojeným státům velmi nezvyklé, aby jednotlivci věnovali peníze v závěti místní komunitě, sportovnímu klubu, charitě, výzkumu, či škole, do níž jste chodil. Když někdo daruje celé své jmění, bývá považován za blázna. Zato je běžné třeba místo květin na pohřeb darovat určitou částku dejme tomu organizaci pro nemocné rakovinou, či jinou chorobu.
Malé okresy nezvládají těžké drogové závislé, těžké případy psychiatrie a děti potýkající se více postiženími. Největší výzvou a problémem malých okresů je přitahovat a udržovat si odborné pracovníky. Komunity odborníků jsou malé a nestálé, poněvadž se odborníci mnohdy stěhují za většími komunitami. Má mít okres právo odmítat sloučení, přejí-li si to jeho sousedé? Má stát okresy nutit ke sloučení? Jak jsem popisoval jindy, tak opakované pokusy o sloučení ve větší, robustnější, schopnější okresy připravené na budoucnost skončily nezdarem.
Čas od času vychází srovnání podnikatelsky, živnostensky a průmyslově nejvíce robustní a nakloněné a kde jsou nejlepší podmínky a potenciál toho, aby se dařilo. Často jde o okresy, jež se vyznačují tím, že samy nemají mnoho pracovních míst a tamní firmy jsou malé, zato se nacházejí blízko větším městům a dopravním uzlům. Paradoxně některé takové okresy nemohou o moc rozšířit nabídku pracovních míst, jelikož kvůli omezením v zastavování zemědělské půdy, chráněné přírodě v okolí anebo ohledům na veřejné zelené pásmo okolo nemají dost pozemků.
V nejhorších okresech je hospodaření mj. podle zpráv o stavu okresů Ministerstva pro místní rozvoj natolik v nerovnováze, schodky do té míry beznadějně naskakující a dluhy tak nezvládnutelné, že stát převzal kontrolu nad hospodařením a mj. omezuje novým úvěrům a investicím. Chtějí novou školu, jesle, plaveckou halu, vodárnu a renovaci pečovatelského domova, investice ale musejí čekat. Tamní politici nemohou ani pronajmout budovu, aniž je to schváleno státem. Jde prý o hůlky, o něž se mohou dotyčné okresy opírat, a zároveň o bič, aby se hospodaření vylepšilo. Řada komunálních politiků má na ekonomické řízení a účetnictví chabé kompetence, a proto nevalný základ pro chápání situace a vytváření opatření. Mnohdy jde o okresy, kde sebestředná stranickost, ideologie a krátkozraké volebně taktické ohledy převažovaly nad celistvými a rozumnými řešeními. Anebo se bolestné a drsné škrty co nejdéle odkládají, ačkoliv je jejich potřeba delší dobu obecně velmi dobře uznávána.
Nejzranitelnější okresy najdeme na západě a severu Norska. Často jde o okresy kvůli dlouhému času dojíždění a obtížným komunikacím nepropojené se sousedními okresy, kde jeden podnik, či úzce specializovaná živnost (jako třeba slévárna, nábytkářská firma, či rybolov) zcela převažuje a zaměstnává velký procent obyvatel dotyčných okresů.
Norským okresům je udělováno stále více úkolů, přičemž v nich žije stále méně výdělečně činných. Udržování udržitelného sociálního státu ohrožuje nedostatek okresních financí a nepředvídatelné finanční rámce státních úřadů, odborníků, zastaralých řešení a chybná organizace, rozsah potřeb a očekávání obyvatel rostou rychleji, než je možné, aby se jim vycházelo vstříc.
Mezi navrhovanými řešeními jsou navýšení daní, vyšší míra uživatelského podílení se na financování, zvyšování věku odchodu do důchodu, (v případě potřeby i nucené) slučování okresů, efektivizace zdravotního sektoru technologiemi, větší podíl soukromých poskytovatelů služeb a dobrovolníků, stanovení a vymezení zodpovědnosti okresu a dozor státu nad tím, aby okresy činili správné priority vyčleňováním prostředků na specifické cíle, které mají přednost nad ostatními.
Jsou obrovské rozdíly mezi tím, kolik daňových peněz z vlastních pokladen minus příspěvků státu a samotných uživatelů okresy utrácí na služby, které obyvatelům nabízejí. Žádný okres v Norsku neutrácí na vlastní obyvatele víc peněz než titěrný Modalen na západě Norska. I když se do okresu čítajícího 372 obyvatel nastěhuje sotva jediný člověk, jsou lidé z okresu hrdí, baví je tam žít. Poměrně nedávno tam dosáhla i silnice, předtím byl okres zcela izolovaný.
Některé okresy jako zmíněný Modalen mají velké příjmy z prodeje elektřiny z mohutných přehradních nádrží. Jsou to statky patřící obyvatelům a lidmi volení zástupci se tvrdě brání tomu, aby příjmy padly do rukou cizích zájmových skupin. Chtějí, aby vždy měli rozhodující vliv místní. Příjmy utrácejí na školy, školky a péči o staré a nemocné v domech s pečovatelskou službou atd., některé okresy poskytují místa i dětem a starým ze sousedních okresů. Hodně dávají třeba také na kulturu.
Mezi jednotlivými okresy jsou obrovské rozdíly průměrného platu obyvatel: Rozdíl mezi nejchudšími a nejbohatšími jsou zhruba stoprocentní. Mezi nejmajetnějšími v severním Norsku jsou obyvatelé některých rybářských vesnic. Jejich registrovaná jmění jsou největší. Odůvodňují zjištění tím, že jsou střízliví a mají velikou chuť pracovat. V okrese s 1500 obyvateli je třeba 70-80 milionářů. Mnoho tamních lidí začíná pracovat jako 6-7letí, často uřezáváním tresčích jazyků. Když je jim 16 jsou na moři plně zaměstnáni, někteří s vlastní lodí. Tamní mládež na rozdíl od svých městských vrstevníků tolik neutrácí na zbytečnosti, jakmile se jim dostane pár korun do rukou. Nicméně okresy s mnoha zámožnějšími obyvateli současně mívají mnoho nevýdělečně činných a dostávají od státu nedostatečné dotace. A tak bohužel často ani tyto okresy nevykazují nic, než červená čísla svého hospodaření.
Norsko se stává zemí, kde navzdory bohatství nemůže žádná vláda splnit očekávání voličů. Podle Øysteina Straye Spetalena, jednoho z mediálně nejznámějších podnikatelů Norska, má Norsko tolik peněz, že neví, kam s nimi. Utrácíme je za všemožné nesmysly. Poukázali jsme kdysi 55 miliard norských korun na Mezinárodní měnový fond bez jakékoliv jistoty na pomoc jihoevropským zemím. Jenže aby se získalo 500 milionů navíc na vlastní silnici, musíte si to vydupávat pět, anebo také padesát let.
Norský stát klidně utratí miliony norských korun na to, aby si přivezlo leckterou „norskou“ podporovatelku terorismu zpět ze Sýrie, rozházelo miliony za jejich soudní procesy a pravděpodobně miliony na miliony za „alimenty“ za ně do konce života. Zároveň Norsko už nemá na léky proti chorobě, kvůli níž norský mladík časem oslepne, nemá na ty nejlepší léky, jaké by si bohatá země mohla dovolovat, proti rakovině, či migréně a dalším nemocem, nemá na to, aby vytáhla lidi s minimálním důchodem z chudoby. Na takové účely se musí organizovat veřejné sbírky. Připomínám, že několik firem místo vyplácení dividend obdarovalo místní nemocnice. Zato je oproti např. Spojeným státům velmi nezvyklé, aby jednotlivci věnovali peníze v závěti místní komunitě, sportovnímu klubu, charitě, výzkumu, či škole, do níž jste chodil. Když někdo daruje celé své jmění, bývá považován za blázna. Zato je běžné třeba místo květin na pohřeb darovat určitou částku dejme tomu organizaci pro nemocné rakovinou, či jinou chorobu.
Malé okresy nezvládají těžké drogové závislé, těžké případy psychiatrie a děti potýkající se více postiženími. Největší výzvou a problémem malých okresů je přitahovat a udržovat si odborné pracovníky. Komunity odborníků jsou malé a nestálé, poněvadž se odborníci mnohdy stěhují za většími komunitami. Má mít okres právo odmítat sloučení, přejí-li si to jeho sousedé? Má stát okresy nutit ke sloučení? Jak jsem popisoval jindy, tak opakované pokusy o sloučení ve větší, robustnější, schopnější okresy připravené na budoucnost skončily nezdarem.