Teď je ten pravý čas na sběr ostružiníku morušky, dokud nebude přezrálá nebo už zkažená, a to znamená spoustu vášně, tajemna a národního svérázu. Zeptáte-li se někoho na to, kde sbírají a kolik, tak vám zpět pošlou nějaké podivné pohledy anebo vám raději utečou, než abyste mohli zahlédnout jejich tajné místo...

Lidé mají své tajné fleky a sobectví roste v „sezóně“ plné vlastních rituálů, jež v některých lidech vyvolává ty nejhorší vlastnosti. Mnozí, a to nejen senioři, jsou vedeni k tomu, aby si své nasbírané plody střežili a chránili. Namlouvaná práva se podobně vehementně hájí jako v případě lososových, humřích, jeleních a nebo i losích revírů.

Morušku najdete všude v Norsku, ovšem zcela nejvíce roste na severu země: je rostlinou kraje Finnmark a také součástí erbu okresu Nesseby. Jelikož je velice bohatá na vitamín C, bývá označována jako pomeranč severního Norska. Aby předcházeli tehdy častým kurdějím, mívali sebou námořníci sudy plné ostružiníku morušky. Je vysoce žádaná a její sběr dokonce řešil norský Nejvyšší soud. Norský právní řád až do r. 2003 dokonce znal definici toho, kdy jsou plody zralé pro sběr (do té doby se sbírat nesměly)!

Norská veřejnoprávní televize natočila o «válce» o tento plod dokument shrnující problematiku, kde se divák setkává jak s «pytlákem», majitelem pozemků i s mýty. Je snad divu, že jsou po světě války, svádí-li i Norové své „občanské války“ o „národní plod“, „zlato z bažin“, svůj ostružiník morušku? Někteří berou její sběr smrtelně vážně. A nejeden majitel pozemků trvá na písemném povolení. Copak asi uděláte, projdete-li se a sbíráte přezralé plody, jež by nejspíše zůstaly pozapomenuté a nesbírané v klídku a pohodičce a zničehonic se vtom odněkud bere někdo, kdo si bere zákon do vlastních rukou a po vás vynutí odevzdání nasbíraných plodů? Vysypali a rozšlápali byste je sami dříve, než to udělá protistrana?

Přesto, že se smí sbírat všude tam, kde není výslovný zákaz (a nehledě na to smí veřejnost vždy sbírat plody, jež je sní na místě, tak se musíte někdy kvůli nim s urputnými majiteli pozemků hádat, či vzdorovat cedule typu „Kdo zde sbírá ostružiník morušku, bude zastřelen“ (pochopitelně bez sebemenší opory v zákonech) anebo čelit zuřivcům s brokovnicí střílejícím varovné výstřely. Nevyhnete se konfrontaci s nerozumným dialogem, hubováním a praštěnými reakcemi lidí, jež vám budou tvrdit, že zde již vůbec nemáte sbírat a ať z /neznačeného, neoploceného/ pozemku vypadnete. A začnete kráčet směrem ke krosnám, pak dostanete další sprchu nadávek s tím, že míříte špatným směrem, neboť auto je zaparkováno jinde. Mají to za vás pod kontrolou.

Kdyby je tam sami pěstovali, tak by se to dalo pochopit, jenže jde o přírodní výskyty divoce rostoucích plodů, jež si vystačí samy a kdo dřív přijde, ten dřív mele. I přes výkyvy bývá dost plodů pro všechny, i ty nejchamtivější, jimž jde o plnění jednoho kbelíku za druhým, třeba se musíte nachodit, ovšem i tak. Trefit se musíte do zralosti, ovšem také je lepší nemít to neštěstí a potkat druhého sběratele na jedné a též bažině.

Hodnota plodů „na ulici“ dělá, že atmosféra ztvrdne a zhrubne. Máte-li kupovat ony plody, tak stojí 150 až 290 norských korun za kilo, což souvisí s tím, že úroda bývá nejistá a navzdory slibnému začátku ji může zničit náhlý zvrat počasí. Proto je komerční sběr pro některé lidi, zejména na severu Norska, důležitým vedlejším zdrojem příjmů.

Nejlepší jsou ty plody, jež dozrávaly za půlnočního slunce, neboť získají specifické chuti. Plody sbírané na jihu Norska bývají kyselejší a méně sladké. Ovšem ačkoliv jsou pro mnohé nadřazené všem ostatním plodům, ani mezi Nory nemá každý tyto plody v oblibě. Kvůli peckám je někteří přirovnávají k žvýkání štěrku, zato jiní si je spojují s dětstvím, vánočními dezerty, často s cukrovím krumkaker, jež se tvarově podobají štramberským uším, jenže jsou mnohem tenší a křehčí, a k tomu vanilkovou zmrzlinou. Někteří si ostružiník morušku mažou na chleba a nemají jí dost velkou zásobu tak jakoby na zimu nebyli připravení.

Je otázkou, zda budoucí generace budou o tyto plody stát stejně tak moc jako ty předchozí, kdy prarodiče vyráželi s vnoučaty, sousedy atd. za příjemnými a milými zážitky. Stará a pro mnohé nutná tradice je čím dále více nahrazována lidmi, jež sbírají pro pár snímků na Facebook a Instagram.

Koluje příběh o majiteli chaty, jenž vyprázdnil záchod z kadibudky do dvou desetilitrových kbelíků a nasadil na ně víka a oblepil kbelíky izolepkou, aby se víko neuvolnilo cestou autem k místu, kde je plánoval vylít. Když byl onen majitel konečně připraven vyrazit, tak byli oba kbelíky pryč. Nejspíše si je totiž někdo zaměnil s kbelíky plnými ostružiníku morušky!

Někteří propadnou kouzlu ostružiníku morušce podobně jako jiní propadnou půvábné ženě či neodolatelnému muži, a řada lidí je ochotno kvůli tomuto plodu jít do souboje. Postaví batoh nápadně, aby bylo znát, že tento močál je obsazen, díky čemuž lidé znalí mravů to pochopí a takový močál obejdou.

Jak bylo zmíněno, najdou se tací, jež se kvůli tomuto plodu stanou zloději využívajícími nestřežených okamžiků majitelů pozemků, z nichž někteří dohlížejí nad vlastními bažinami dalekohledem, a to i v noci, a zapíšou si SPZ aut sběratelů-pytláků. Jenže stojí to za ten adrenalin? Je někdo, kdo sbírá ony plody, nebezpečnější než německý turista s obytným vozem, jenž narazí na uzavřenou Atlantickou cestu, či hustou mlhu nad Stezkou trollů? Mnozí rádi vzpomínají na svou vzpurnost, vzdor a převyprávějí své průpovídky opět a zas. V době sociálních sítí svým oplakáváním zpackaného „lovu“, kdy vás načapal majitel, zahrajete na soucitnou notu, máte požadavky na domobranu, ale také Vám nabídnou obdarování plodů cizími lidmi a zvaní cizích lidí na sběr oněch plodů.