Vítání na norských letištích po návratu vyvolalo téměř chaotické pozdvižení.

Na Olympijských hrách skončila norská výprava s osmi medailemi, čtyři z nich byly zlaté. V hodnocení národů se umístila na 20. místě, jen jedna (bronzová) medaile dělí závěrečnou bilanci Norska od České republiky.

Zájem upoutal především údajně největší běh v dějinách olympijských her, alespoň podle Raie Benjamina, který získal stříbro. Dvojnásobný mistr světa a mistr Evropy, několikanásobný vítěz Diamond League, pětadvacetiletý Karsten Warholm, zaběhl 400 m překážek s časem 45,94 a prolomil tak svůj vlastní světový rekord. Norům, kteří vytušili, že půjde o okamžik příliš velký na to, aby o něj přišli, rozhodně stálo za to vstávat se slepicemi a sledovat závěrečný sprint, který podle mnohých neměl obdoby. Prý jde o nejlepší výkon norského sportovce všech dob. Komentátor mezinárodního vysílání dokonce řekl, že to, co dokázal Warholm, je v rozporu se zákony přírody.

Před časem se Warholm při setkání s norským králem Haraldem V. ptal, zda by král více uvítal, kdyby si z Olympiády odnesl zlato anebo světový rekord. Nakonec zajistil oboje. Avšak někteří, například sportovní komentátor deníku The Times Matt Lawton, rekord zpochybňují. Buď jak buď, než byl světový rekord schválen, musel podle televize TV2 prozkoumat boty, v kterých Warholm běhal a které mu vynesly zlato, švédský profesor. Někteří se obávali švédského veta, popř. závisti, jak to v rámci švédsko-norských vztahů bývá. Ovšem rozhodnutí bylo tentokrát čistě formální a patřilo mezinárodní asosiaci atletických federací.

Toni Arndt, švédský kontrolor oněch bot, již jednou Warholmovy boty prověřil. Bylo to o měsíc dříve, kdy atlet na domácím stadionu Bislet v Oslu na 400 m překážek zaběhl s časem 46,70, tedy s výkonem o osm setin lepším, než je 29 let starý rekord Kevina Younga. Ten patřil mezi vůbec nejhůře překonatelné rekordy ve světě atletiky. Podle Arndta jsou one boty tak neuvěřitelně měkké, že se nenajde mnoho sportovců, kteří by v nich dokázali běhat jako Warholm. Boty nemají žádné tlumení ani polštářky, jen tenkou podrážku z uhlíkových vláken. Aby byly co nejfunkčnější, podílel se na jejich vývoji sám Warholm.

Předmětem diskuse byly jak Warholmovy boty, tak povrch dráhy, na které běhal. Olympijský vítěz sám nezapírá, že si dopomáhá technologiemi, nicméně se zároveň nedomnívá, že je možné, aby jen tak někdo vyšel na dráhu a zaběhl tímtéž časem jako on. O povrchu tokijské dráhy se někteří Worhalmovi konkurenti vyjadřovali ve smyslu, že běhat na ní bylo jak běhat na vzduchu, tak byla dokonalá. Odráží lépe než starší dráhy. Shodou okolnosti je krytí dráhy, na které Warholm trénuje v Norsku, téhož druhu jako to, na kterém zvítězil v Tokiu, kde ovšem mají novější a vylepšenou verzi.

Warholm si sáhl na dno svých sil (podle vlastních slov „se vybil“). Někteří Warholmovo zlato přirovnávají k výkonu Usaina Bolta z r. 2008 anebo ho, jako Warhalmův soupeř Angelo Taylor staví ještě výše. Kevin Young, držitel bývalého světového rekordu, má za to, že Warholmovo dominantní postavení navýšilo úroveň překážkového běhu několika národům na několik desetiletí.

Kjetil Rekdal, bývalý hráč národního fotbalového týmu a vítěz legendárního zápasu s Brazílii na světovém mistrovství v r. 1998 tvrdí, že Warholmův výkon přesahuje jakýkoliv z dosavadních norských sportovních výkonů. Johan Kaggestad, bývalý trenér národního týmu na dlouhé tratě o tom však pochybuje a uvádí jména jako Egil Danielsen, Vebjørn Rodal, Andreas Torkildsen a dalších, kteří podávali skvělé výkony. Warholm podle Kaggestada jedná způsobem, který je suverénní, zároveň však pokorný. Prý má na to, aby na světových mistrovstvích i olympijských hrách vyhrával také běžný běh na 400 m (dosud se nestalo, aby někdo vyhrál 400 m s překážkami i bez, to by se zapsal do dějin, jak radí legendární Michael Johnson) a snad i 800 m. Zvláštní milník představuje pro diváky běh na 100 m, takže zvítězit v něm, vešel by do dějin jako jeden z nejlepších atletů historie.

Warholmův trenér Leif Olav Alnes míní, že výkon jeho svěřence nelze přeceňovat. Je přesvědčen o tom, že Warholm má stále co vylepšovat.

Nicméně nikde není řečeno, že Warholm skončí u překážkového běhu. Může to dotáhnout daleko ve více disciplínách. V místním klubu ve vesnici, odkud pochází, pěstoval všestrannost a mezi sporty, které si zkoušel, byl i víceboj. Pokud jde o trénink, neměl na růžích ustláno, nejbližší hala na atletiku byla příliš daleko. Když jsme u toho: celé severní Norsko, které tvoří něco málo přes třetinu území státu, nemá ani jedinou takovou halu. Proto je nadaná mládež, která se hodlá věnovat tomuto sportu, nucena přestěhovat se až do Osla.

Splnil se osmimedailový cíl norské výpravy, dvakrát tolik medailí jako v Riu de Janeiru a nejvíce ze severských zemí. První, kdo si v hrách vybojoval nejcennější kov, byl Kristian Blummenfelt, který vyšel očekávání vstříc do té míry, že se vzdálil soupeřům a v triatlonu vyhrál zlato.

Ve veslování dobyl stříbro Kjetil Borch. Zlato uniklo těsně.

V plachtění získal bronz Hermann Tomasgaard. Byla to první olympijská medaile v plachtění pro Norsko od vystoupení Siren Sundbyové v r. 2004. Ještě na konci to vypadalo na stříbro, nicméně se za Tomasgaarda protlačil soupeř.

O stříbro se postaral kladivář Eivind Henriksen. Ve finále šokoval dokonce třemi norskými rekordy.

V plážovém volejbalu získali Anders Mol a Christian Sørum pro Norsko první zlato.

V běhu na 1 500 metrů vybojoval zlato další legendární norský sportovec, teprve dvacetiletý Jakob Ingebrigtsen, jeden z tří bratrů, kteří podle všeho, podobně jako Karsten Warholm, toho mají před sebou ještě hodně. Poprvé po jedenácti pokusech porazil Ingebrigtsen v souběhu Timothyho Cheruiyota.

Norky vyhrály v házené jakožto jediné disciplíně nad Švédkami a získaly bronz.