Více než pět set miliard za šedesát let a mizerná pověst k tomu. Itálie? Řecko? Kdepak: Norsko. Země, kde je důležitější darovat určitou částku než se zajímat o to, zda dary skutečně plní svůj účel.

Na co ten majlant šel, to je ještě pořád do velké míry otevřená otázka. Nejvyšší kontrolní úřad vytkl správcům, že nevědí, kolik jde na správu a přidělují peníze na příliš mnoho projektů, které nepřinášejí žádné výsledky (80 % zkoumaných projektů bylo bezvýsledných). Z nehlášení výsledků se nevyvozují důsledky a transparentnosti je málo. Politika pomoci není řízena tím, čeho se chce dosáhnout, nýbrž tím, kolik peněz má být věnováno (cílem je procento HDP ročně, o 40 % více, než míní OSN, že by měla darovat každá země).

Nesmyslná a zhoubná pomoc prý způsobuje závislost, probouzí žebráckou mentalitu a nerovnost a živí a vytváří korupci a slabé státy. Od svého počátku zahrnovala 160 zemí světa, aktuálně jde o 103 zemí-příjemců. Celé je to prý založeno na iluzi, že nalijeme-li dost peněz, pak se nějakým způsobem dostanou mezi obyčejné lidi. Zástupci některých z těchto zemí dokonce žádali o zastavení přísunu peněz, jelikož dusí rozvoj oněch zemí. Zajímavě se v tomto ohledu vyjadřoval mj. ghánský prezident.

Loni bylo na pomoc vynaloženo rekordních 39,5 miliard norských korun, přepočteno na čtyřčlennou rodinu to odpovídá zhruba průměrnému měsíčnímu platu. Po Sýrii to byl Afghánistán, který si z Norska přišel na nejvíce. Mezinárodní organizace disponují o něco přes polovinou této částky, zbytkem jednotlivé země přímo.

Navzdory tomu, že malá země má nejen kvůli koronaviru více než dost starostí sama se sebou, objevují se stále četnější hlasy, že by měla vytvořit fond pro chudší země postižené koronavirem. Co kdyby některé z těchto miliard šly na posílení vlastních zásob pro krizové situace?

Posláním většiny stran v norské politice je odvádět z Norska co nejvíce peněz a přijímat co nejvíce rádoby uprchlíků. I dnešní vláda přišla díky tzv. humanitářsko-politickém komplexu o svou vlasteneckou sílu vůle a to i v době krize a nedává přednost vlastním lidem. I premiérka situaci porovnává s tou za Druhé světové války. Co dělali tehdy král a vláda stojí za zmínku: přednější jim byli Norové a Norsko.

Zpravodajský server www.nettavisen.no si v sérii článků posvítil na norskou pomoc rozvojovým zemím. Nevládní organizace z pomoci rýžují a jsou plné bývalých politiků, jejich rodinných příslušníků a přátel jejich přátel, kteří lízají smetánku z jedné z lukrativních živností financovaných daňovými poplatníky. Podle serveru www.bistandsaktuelt.no si ani na jednu obdarovanou zemi nedokáže vzpomenout šest z deseti oslovených Norů.

Vyhledávání ve zdrojích posledních let odhalilo, že norské prostředky určené na pomoc válečným a krizovým oblastem šly na investice do cenných papírů, jak psal třeba server www.e24.no, či na jógu v Srbsku, hudební tělesa v Jihoafrické republice nebo na čínské Ministerstvo obchodu. Pravděpodobně by ony peníze byly stejně užitečné, kdyby byly vyhozeny z letadla. V budoucnosti se jistě bude dávat mnohem více, aby se zajistilo, že alespoň malá část doputuje tam, kam má...

Přesvědčovací inzertní kampaně o věrohodnosti by samo sebou neměly být nezbytné, jsou-li peníze určeny na pomoc. Nakolik tyto kampaně přispívají k tomu, aby si Norové vytvořili dobrý dojem z organizací, které pomáhají?

Norsko si kupuje dobré/lepší svědomí, aby nemuselo vstrčit ruku do úlu zvaného vylepšování poměrů ve všech režimech, ze kterých lidé utíkají. Někteří daňoví poplatníci finanční pomoc přirovnávají ke zpronevěrám, jelikož paragraf 49 Ústavy vyžaduje na tak nákladné dary referendum. Početná skupina, jež nezvládá dávat do pořádku děravé silnice, má z peněženek svých spoluobčanů dávat do pořádku planetu.

Podle historika Terjeho Tvedta jsou z organizací realizujících pomoc, kterou platí státy jako je Norsko, vykonavatelé politiky dárcovských zemí v cizích zemích. Jsou nástroji pro politiku Norska, Německa, USA atd. v zemích jako je Afghánistán. Proto to jejich soustavné a zásadní nadšení až horlivost pro „humanitární zásahy”. Podle Tvedta to byly norské peníze, které přímou i nepřímou podporou osvobozenecké válce přispěly k oddělení Eritrei od Etiopie, resp. Jižního Súdánu od Súdánu.

Zpráva amerického generálního inspektora pro Afghánistán konstatuje, že zahraniční pomoc Afghánistánu přispívala k masivní korupci, která podrývala rekonstrukci a zemi destabilizovala.

Hamižní a nedemokratičtí vůdci dělají z této pomoci pomoc neoprávněnou, nekladou-li dárcovským zemím požadavek na politickou vůli příjemců reálně zlepšovat životní podmínky svým obyvatelům a nezajišťují-li prosazování demokratických hodnot podle zásad právního státu a univerzálních lidských práv a svobod. Tak tomu bylo v Mugabeho Zimbawbe, v Zambii za Kaundy, v Somálsku a Palestině za střídajících se vládců. Režimy byly vždy řízeny klanem či komunistickou/socialistickou diktaturou. Poté, co byly peníze vyplaceny, se část „rozprášila“ mezi marnotratnou bohatou elitu, která je utrácela po svém např. za soukromá letadla. Mezinárodně uznávaný badatel Paul Collier uvádí, že z pomoci rozvojovým zemím je financováno nejméně 40 % výdajů afrických zemí na zbrojení.

Ze zpronevěřených prostředků a peněz utracených za jiné účely se Norsku občas něco vrací, ovšem bývají to oproti trvale ztraceným sumám zanedbatelné částky. Americký think tank Global Financial Integrity odhadl ve své zprávě, že nezákonné převody prostředků z rozvojových zemí do bohatých zemí, vč. daňových rájů, činí okolo 4 000 miliard norských korun ročně. K podobným závěrům došel ve své zprávě pro Světovou banku badatel Jørgen Juel Andersen z Podnikohospodářského ústavu (Bedriftsøkonomisk Institutt) ve spolupráci s dvěma badateli z Dánska a Nizozemska. Někdo by se měl „dárců“ zeptat, jaké z nejvíce zkorumpovaných zemí světa shledávají nejvýhodnější pro své investice.

Od r. 1980 Norsko věnovalo 3,4 miliard norských korun Číně, největší ekonomice světa, jedné z mála, jež během koronakrize rostly, zatímco se ta norská smršťovala. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Čínu definuje jako rozvojovou zemi. Proč mají norští daňoví poplatníci dotovat přímo a nepřímo autoritářské režimy po celém světě? Norské a čínské instituce spolupracují, přičemž se má Čína učit od norských správních orgánů pro udržitelnost a integraci. Mnoho projektů se točí okolo čínských emisí skleníkových plynů. Oxidu uhličitého vypouští Čína do ovzduší třistakrát více než Norsko a pomoc nepomoc její zplodiny budou ještě dlouho lámat emisní rekordy.

Na serveru www.bistandsaktuelt.no uvádí Magnus Hatlebakk, badatel z Ústavu Christiana Michelsena (Christian Michelsens Institutt) v Bergenu, že za šedesát let dárcovství víme jen děsivě málo o tom, co funguje, jaké jsou souvislosti mezi pomocí a rozvojem těchto zemí a jaké jsou důsledky/výsledky pomoci pro oblasti energie, zdraví a vzdělání.

Navzdory všemu se najdou lidé, kteří přece jen věří, že díky probouzejícím se uvědomělým občanům, jimž není lhostejné dosavadní bezhlavé plýtvání, bude v budoucnu v chudším Norsku těžší pro globalistické norské politiky, jež vůči vlastní zemi a obyvatelům necítí odpovědnost, kupovat si pozice v mezinárodních organizacích. Také svítá naděje, že bude pozastavena veškerá pomoc zemím, které nepřijímací zpět vrácené krajany, jež nemají právo na azyl, či jsou z jiných důvodů vyhoštěni.