Pokaždé, když dojde k nějaké zlomové události, převládne dojem, že každý je po bitvě generál. Vody se sice uklidní, ale očividné problémy přetrvávají a k tomu se vlk (zde myšleno státní aparát) nažere a koza zůstane celá.

Vylučování vlastní odpovědnosti někde na hranici mezi politikou, policií a psychiatrií je podle mnohých nebezpečným precedentem. Opakovaně se zjišťuje, že byly výzvědné služby po delší dobu krmeny informacemi o potenciálně nebezpečných jedincích, aniž by je braly dostatečně vážně a měly je pod dozorem. Spolu se špatnými rutinami policie a zdravotnictví a útlumem a centralizací psychiatrie je to kombinace, jež se zas a znova ukázala být smrtelná.

V r. 1980 bylo v norských psychiatrických institucích přes 12 300 lůžek. Již o šestnáct let později byl počet o polovinu nižší a totéž lze říci o délce hospitalizace. V r. 2017 počet lůžek nedosáhl ani čtyř tisíc. Ze země, jež bývávala pro rozsáhlé uplatňování donucovacích prostředků v psychiatrii nechvalně proslulá, je nyní načasovaná bomba různých teroristů, útočníků a vrahů policií pohodlně odsouváno na psychiatrii.

Fred Heggen, primář psychiatrie Lovisenbersgské nemocnice v Oslu, si na zpravodajském serveru www.nettavisen.no klade otázku Kdo rozhoduje o tom, zda jsou teroristé psychicky nemocní? Jeho hlavní pointa je v tom, že se nemusí nutně jednat o buď anebo: teror nemusí být výsledkem ryzího zla anebo vznikat jako následek neléčených mentálních chorob. Může to být tak i tak, oboje, a to zejména v dlouho trvající situaci, kdy to v psychiatrii jde „od deseti k pěti“, kdy je bez zdrojů, kapacit, fungujících nástrojů atd. a kdy je řádový pacient-neútočník mnohdy posílán jako balík mezi lidmi a útvary různých kompetencí a postojů k stavu a jeho naléhavosti anebo se za návštěvu psychologa nemůže ani doplatit.

Lidé nechtějí svědčit proti někomu, kdo nejspíše jen bude dočasně nuceně hospitalizován na psychiatrii a nebude potrestán, nýbrž zaručeně se znovu vrátí do komunity, další se s policií nechtějí bavit kvůli její nekompetenci, jiní jsou zase vyděšení. Dosud mnozí ze „sousedů“ události přes den ani nezamykalo vchodové dveře. Podle masmédií jako www.nettavisen.no policie proto má potíže sehnat svědky kongsberského řádění: tamní lidé z okolí svých vstupních dveří odstraňují zvonky a jmenovky a dělají ze sebe anonymní.

Další věc je to, že lidé ztratí důvěru ve veřejné instituce, bude-li se zločinnost muslimů i nadále maskovat pod záminkou psychiatrie. Je jedno, že se v případě útoku v Kongsbergu jednalo o dánského občana. Pokud jsem křesťan, aniž se účastním křesťanských obřadů/setkání a málokdy chodí do kostela, znamená to, že v podstatě nejsem křesťan, nýbrž „jen“ psychicky chorý, potenciálně příčetný, schopen zabíjet a měl bych vyhledat pomoc?

Z řad policistů je příliš mnoho zženštilých, apologetických, vyhýbavých služebníků, a důležitější než být mocenskou silou, jež staví meze, je nyní vést dialog a projevovat emoce. Kvóty jsou podstatnější než vlastní fungování. Policie strávila deset let po Breivikově řádění v Oslu a na ostrově Utøya zapracováním nových postupů při probíhající střelbě. Avšak výsledky jsou po jednom incidentu za druhém v nedohlednu.

Zločinnost je stále nevybíravější a brutálnější. Symptomem je třeba to, jak se nedávno poprvé v Norsku jen tak, nevyprovokovaně, zaútočilo na sanitku. Za osm týdnů bylo v Oslu stejný počet zastřelených. Je čím dále více nelegálně držených zbraní a podle deníku Verdens Gang se množí zabití lidmi, jež měli Norsko opustit, neboť buď jim byla zamítnuta žádost o azyl anebo měli být vyhoštěni. Podle právníka Alexandra Greakera a televize TV2 chodí jeho klienti po Oslu, též nazývaném Oslomabadu, v neprůstřelných vestách proto, že se bojí likvidace. To, že se cítíte bezpečně ještě neznamená, že v bezpečí doopravdy jste. Město Oslo navíc podle mnohých nemorálně tají případ jednoho ze stále více učitelů, jež se stali oběťmi násilí, šikany, vyhrůžek atd. v práci a kde pachatelé byli děti migrantů, mnohdy muslimové. V poslední době bylo navíc zveřejněno několik dalších případů kde se taxikáři s tímto vyznáním zachovali ke svým zákazníkům bizarně nepřistojně. Státní instituce jsou slabé a nevhodné na to, aby se vypořádaly s tím, co stát sám rozjel, živil a šířil.

Ačkoliv jedním z jejich úkolů je vyzvídat informací např. od zdravotnických institucí, dokonce ani výzvědné služby podle deníku Verdens Gang nemají o svých stovkách duševně nemocných s násilnickým potenciálem, které evidují, přehled. Zdravotnické instituce nemají vůči tajné policii povinnost podávat zpětnou vazbu ohledně těch osob, u kterých vyhodnotí riziko obecného ohrožení na životě i zdraví. Je to na každém vyšetřujícím lékaři, zda má pocit, že by měla být vyrozuměna policie. Striktní povinnost mlčenlivosti brání tajné policii, aby si takové údaje nárokovala. Na to, aby výzvědné služby zaevidovaly osoby již na základě duševní choroby musí existovat důvodné znepokojení, která je v souladu s jejich posláním, tedy zabránit politicky, nábožensky, či ideologicky motivovanému násilí.

Ve zmíněném deníku Verdens Gang se lze dočíst, že množství policejních operací spojených s duševními stavy je přítěží pro policii v celém Norsku. Od r. 2017 je složitější uložit pacientům nucenou péči psychologů a psychiatrů. Aby byli hospitalizováni proti své vůli, musí tvořit nebezpečí pro zdraví a životy ostatních, popř. scházet schopnost takovouto péči odsouhlasit. Oproti loňským 53 219 se policie v r. 2016 zhostila 37130 takových operačních úkolů, což je narůst o 43 %. Je možné, že kvůli této úpravě zákona je společnost méně bezpečná, míní Tone Vangenová, ředitelka pro připravenost policie na mimořádné situace Ředitelství policie.

Podle psychogického specialisty Påla Grøndahla může méně nucené péče vést k více násilí. Potvrzuje, že Norsko navýšilo práh toho, pokud jde o oprávnění zasáhnout vůči lidem, jež podle odborníků potřebují bezodkladné péče. Tím pádem nemají vždy možnost poskytnout dle jejich názoru nutnou a vhodnou péči v poměru k závažnosti některých případů.
Spor o kompetence, zda se má případu ujmout policie, či zdravotnictví, a zda nahlášené znepokojení z určitých osob je „politika“, či „psychiatrie“ může při dlouhodobém přetížení obou vést k svádění odpovědnosti jeden na druhého. K tomu může naprosto předčasné diagnostikování masmédií nastavit laťku, usměrnit a vyvíjet nátlak na soudem vyjmenované psychologické a psychiatrické znalce v jejich další práci s vyhodnocováním duševního stavu pachatelů, zda jsou duševně choří a jestli to platilo i v okamžiku spáchání činu, což může být velice obtížně určitelné. V sázce není nic menšího než právní jistota.

Ti, kteří nastavili podmínky všem zúčastněným nás přivedli do situace, v které se nyní nacházíme jsou titíž jako ti, kterým většina z nás dala moc vypořádat se se zapeklitostmi, které napomáhali zapříčinit. Nakolik je to moudré?