Krása střídá nádheru: část dnešní společnosti dělá, co může, aby zbavila děti volného, neřízeného hraní. Dospělí jim ze své vlastní hyperkorektnosti neustále staví omezující mantinely.

Někteří lidé jakoby zažívali ataku morální paniky. Jsou přehnaně starostliví a až přespříliš ochraňující. Nechtějí za dětské hraní považovat to, čím ve skutečnosti je. Vstupují do dětských her, protože se „vždycky“ hrávalo na to, že „nepřítel“ zemře. Většina dětí měla dříve „na svědomí“ bezpočet životů. Ze strachu, že si děti budou takto hrát i ve skutečnosti, dospělí v současnosti usilují o potírání her, filmů a kultury určené dospělým. Přitom ale může obyčejné zpravodajství obsahovat záběry tak násilné, že se toho hrůzného obrazu leckterý divák nezbaví do konce života.

Kolikrát jsme si v dětství hráli doslova „se smrtí“? Když jsme rodičům oznámili, že si půjdeme ven hrát na kovboje a indiány nebo na nindžy, příp. na He-mana, postavu, která zabije každého, kdo jí zkříží cestu. Žádné povyky se kvůli tomu nespouštěly, nikdo se o odsouzeníhodném hraní si na historicky doložené masové vraždění nešířil. Abych parafrázoval příspěvek z diskusního webu www.nordnorskdebatt.no: Když pomyslíme, kolik indiánů bylo zastřeleno norskými dětmi po lesích a loukách, bledne i známý masakr ve Wounded Knee.

Navzájem jsme se popravovali až do konce svých sil, na hraně mezi legrací a strachem. Buď jsme po sobě stříleli pomocí pušek z dřevěných klacků anebo z věrnějších napodobenin, pokřikovali jsme na sebe „Seš mrtvej!“a simulovali „smrt“. Kromě síly a setrvačnost zvyku mívají děti zapotřebí „prožívat“ to, co slyšely, o čem četly či co viděly anebo zažily. Je to způsob, jak tyto informace zpracovat, vylévají si tím srdce i duši. Pokud jim dospělí budou v hraní bránit, možná může děti jejich nepochopení poznamenat. Možná se děti nikdy nenaučí, co je špatně.

V místech, kde měli v Norsku němečtí vojáci některý ze svých oddílů, zůstaly po válce hromady vojenských helm, plynových masek a podobného vybavení. I v těchto místech se však rodily a vyrůstaly děti. Tenkrát se dospělí při pohledu na „pochodující“ dětí hrající si na „válku“ jen usmáli a vrtěli hlavami nad tím, jak vyvádějí. A to měli tito dospěli skutečnou válku živě v paměti, někteří dokonce pobyli v zajateckých a koncentračních táborech. Přesto se na dětské hraní dívali jako na hraní. A děti, které si hrály na válku, také vyrostly. Jejich minulost neurčila to, kým se staly, nýbrž je připravovala na to, co se z nich mělo stát.
Děti se „zabíjely“ desítky, možná i stovky let. Byli z nás masoví vrazi a umírali jsme snad tisíckrát. Oblékali jsme se do masek smyšlených postav nejtěžšího kalibru, hráli si podle dětské písničky, kde padne zmínka o vaření lidí v černém hrnci. Anebo hráli hru, která je obdobou hraní na schovávanou, a kde „zemře“ ten, kdo je ostatními odhalen.

Jiní z nás se třeba od takových devíti, desíti let dívali na horory. Některé byly fikční i realisticky-přesvědčivé a explicitní zároveň. Během hraní tyto děti ve škole i ve volném čase zapojovaly prvky z oněch filmů. Dnes mají někteří dospěli takové děti za hotové sociopaty. I přesto, že hraním si děti dobývají svět a vytvářejí hnací sílu zvědavosti, vzdoru a sebepotvrzování. Hraní si představuje některé z nejkonkrétnějších vzpomínek, jaké si z dětství odnesou.

Ono volné, neřízené hraní si je podstatné, je to nácvik zvládání kompetencí pro začleňování se do společnosti. Děti si rozvíjí a tříbí kreativitu, vyzkouší si meze svých sil, týmovou spolupráci, vypořádání se s emocemi, sebeovládání a mnoho dalšího, co je zapotřebí, aby se jim v dospělosti dařilo. „Obskakované“ a „polstrované“ (tedy přehnaně chráněné) děti se nenaučí vnímat nebezpečí. Svobodné hraní si podněcované dětmi samotnými může být důležité i pro traumatizované děti, které se často nacházejí v rizikové skupině a mají nakročeno k rozvoji problémů s chováním anebo s psychikou.

Řada dospělých se v dnešní době chová jako pružiny. Doslova „vystřelí“ na nebohé děti kdykoliv, jakmile něco není 100 % korektní. Existují lidé, kteří žijí v přesvědčení, že násilí a jeho metody byly vynalezeny po internetu. Více o dějinách lidstva netuší. Dávno před internetem se vyprávěly pohádky, báje, povídky plné násilí. Dnes je ze strachu, že by děti doznaly tělesné či duševní újmy, zapovězeno vše, co může způsobit odřeniny, pohmožděniny, řezné rány, modřiny atd. Tak se vyvíjejí bojácné až zbabělé, nespolečenské a sebestředné děti.

Pokud jde o vlastní děti, rodiče často slyší na komunikaci založené na strachu. Ovšem pedagogové vědí velice dobře, že závažné problémy v třídách s chováním a udržováním únosného pořádku a s vytvářením prostředí, kde se dá ještě jakž-takž něco učit, a nepěkné následky pro děti v dospělosti, nemají co dělat s tím, na co/koho si hráli. Přesto se problematizování dětského hraní stává běžným jevem.

Kolik účastníků těchto her se stalo v dospělosti stoupenci hromadného vyvražďování, etnických čistek atd., či se realizovalo postřílením policistů jen proto, že si v dětství hráli na lumpy/vrahy a policajty? Kdepak, řada z nich se sama stala policisty, řada si našla zaměstnání v soudnictví, vězeňství či jinde ve výkonné službě spravedlnosti.

Některé norské školy a školky nyní pod záminkou zdánlivé násilnosti a potenciálně nepředvídatelné, podmanivé síly odborně naprosto nepodloženě zakazují dětem hrát si prachobyčejné hry. Dospělí mají pro dynamiku dětského hraní nevalné a značně chatrné pochopení. Zpovzdálí pozorují děti, jak si hrají hry dle jejich soudu plné hrůz vymykajících se normálu dospělých. Jsou to však hry, které historická zkušenost i výzkum prověřily a prokazují, že jsou neškodné: nechte děti na pokoji, jen si hrají.

Aby člověk něco pochopil, musí si jako dítě hrát. „Smrtelné“ hraní si je smrtelné jen na oko, zatímco smrtelná „logika“ dospělých je nanejvýš reálná. Ve výsledku si venku hraje dětí čím dál tím méně. Přesouvají se do samoty u obrazovek.