Tam, kde volají temné vody, lidskost se propadá do nicoty, kde je konec světa, hradby mlčení a vůbec velice tenký led. Místa temného vábení, je-li za dveřmi tma: pro někoho nepolapitelná, nevýslovná krása a půvabná podívaná opředená příliš mnoha tajemstvími, pro ostatní tíživá skutečnost.

“Doba temna“, neboli norsky mørketid je podle serveru www.visomelskernordnorge.no jevem typickým pro severní Norsko - tedy ta část zimy, kdy se dráha slunce nikdy nedostane nad obzor a slunce tedy nevychází. V češtině pro tento jev neexistuje poměrně neutrální výraz „polární noc.“ Je to doba vhodná pro vytváření mýtů a neustále se stává vděčným tématem v hudbě i literatuře.

Délka norské polární noci („Doby temna“) se liší a čím dále na severu, tím je delší. Zatímco na Špicberkách daleko na sever od norské pevniny trvá 82 dní (od 26. 10. do 16. 2.), tak na Severním mysu, tzv. Nordkappu, trvá toliko 62 dní (od 20. 11. do 22. 1.). Ve městě Tromsø je to 49 dní (od 27. 11. do 15. 1.), v Harstadu 39 dní (od 2. 12. do 10. 1.) a v Svolværu 28 dní (od 7. 12. do 5. 1.).

Několik činitelů způsobuje, že se teorie odchyluje od praxe, co se polární noci týče: V praxi se hory, skály a vysoké kopce starají o to, že trvá několik dní od posunu slunce nad obzor do chvíle, kdy ho lze spatřit. Ovšem ještě důležitější je toto: v teorii má mez mezi polární nocí protínat polární kruh, avšak jelikož má Země atmosféru, tak je sluneční světlo ohýbáno cestou skrze jednotlivé vrstvy vzduchu. Tím se světlo slunce ocitne na obloze výše, a to je důvodem, proč polární noc nevztahuje třeba město Bodø, ačkoliv leží severně od polárního kruhu.

V rámci severního Norska je za své sněhové nadílky známo nejen město Tromsø. Rekord pochází z 29. 4. 1997, kdy byla naměřena hloubka sněhu 240 cm. Ovšem i na hodně vzdáleném jihu Norska má řada míst více srážek, než má arktické Tromsø. Tromsø 1031 mm srážek ročně, čím jej předčí se svými 2250 mm jak město Bergen, tak města Kristiansand s 1380 mm a Stavanger s 1180 mm.

Nižší teploty jsou příčinou méně srážek, ovšem to zároveň přispívá k tomu, že mnoho ze srážek v Tromsø dopadá v podobě sněhu. Tehdy, když doléhá na zemi suchý čerstvý sníh, tak obsahuje okolo 90 % vzduchu. To znamená, že centimetr čerstvého sněhu neodpovídá více než milimetru srážek spadlých v dešti.

Zatímco se na pobřeží leckdy střídá sněžení a obleva, bývá ve vnitrozemí jako třeba v částech Finnmarky daleko od pobřeží jeden den, dejme tomu včera, okolo -40 stupňů ve městě Kautokeino a den poté tamtéž o něco mírnější počasí, pro místní spíše úsměvných -24,4 stupňů. Vždyť barevná podívaná polárního záře, nádherné křišťály na ledě jezer, či kouř z mrazu nad fjordem, močály, řekou či jezerem stojí za to, aby si jeden tak trochu mrznul.

Barvy na obloze mohou nabýt nejkrásnějších odstínů tehdy, pojmou-li mraky na severovýchodě světlo slunce na jihozápadě. Spousta lidí se snaží zvěčnit „modrou hodinu“, tedy chvíle, kdy jsou hory a ostatní okolní krajina ponořeny do odstínů modré barvy. Nejeden takový snímek diváků je promítán během předpovědí počasí. Zveřejnění se pojí s notnou dávkou pýchy.

Severní Norsko má dvanáct známých (úseků) horských silnic, které mohou být přes zimu často uzavřené anebo kde je nutné organizovat jízdy v koloně za sněžným pluhem. Několik z těchto silnic vede přes hraniční přechody se Švédskem. Kromě těchto úseků existují takové, kde hrozí uzavření kvůli nebezpečí lavin i sesuvů půdy.

Kdopak by neznal koulovačky? Ovšem v severonorském Vardø si z ní vytvořili systém a udělali z ní sport. Norská veřejnoprávní televize v r. 2011 odvysílala pořad o bitkách a komunitě jejich účastníků. Pořad se stal sporným, poněvadž byla řada lidí nakloněna tomu, že potvrdil negativní mýty o lidech z Vardø a nejsevernějšího norského kraje Finnmarky. I tak si pořad mezi diváky získal své oblíbence a byl odměněn cenami.

Den slunce je v severním Norsku významný den, kdy je slunce po konci polární noci opět vidět. Na četných místech je značný rozdíl mezi tím, kdy se dráha slunce zvedne nad obzor a kdy se povýší nad hory a stane se pro lidské oko viditelným. Den slunce je slaven v Norskuvšude , kde mají onu „dobu temna“, avšak nakolik jsou tradice silné, vyskytují se odlišnosti místo od místa. A tak někde, jako např. ve městech Tromsø a Longyearbyen mají ve školách volno, někde se pečou sladké bochánky s polevou z moučkového cukru nebo jím jenom posypané a naplněné vanilkou a k tomu se pije kakao.