Stát nyní vydělává rekordní částky: Vyváží 17krát tolik elektřiny, co dováží a cena pohonných hmot může každou chvíli překročit magickou hranici 20 norských korun za litr.

Předposlední den minulého roku byly ceny elektřiny v jižním Norsku nejvyšší v severní Evropě, zhruba dvojnásobek těch ve Švédsku a Německu. Nikdy za doby svého vládnutí neutrpěla žádná norská vláda tak strmý pád oblíbenosti a voliči vládnoucím stranám dále přikládají pod kotel.

Lidem nejde dohromady, že norská vodní energie, jejíž výroba stojí podle norského ministerstva ropy a energií a webu www.e24.no 11,57 øre (haléřů), se cenově rovná výrobní ceně znečišťující uhelné energie s daní za oxid ohličitý. Očekávaná tržní cena za elektřinu v r. 2022 je osmkrát té výrobní. Na čím dále vyšších cenách vydělávají podle serveru www.nrk.no kromě státu mezičlánky jako nizozemský Euronext a k tomu prodejci elektřiny ve velké míře vlastněni mezinárodními finančními společnostmi. A proč není vyvážená norská elektřina zpoplatňována daní, jakou musí platit všichni Norové?

Zatímco byly a zřejmě budou v Norsku rekordně vysoké ceny elektřiny, dostávají Dánové kvůli nadvýrobě elektřiny následkem pravidelných větrů téměř 50 øre (haléřů) placeno za každou kWh, jež používají. Vyráběná elektřina z větrných elektráren totiž musí být spotřebovávána a vedou k tzv. negativním cenám. Především toto vede k tomu, že Dánsko prodává elektřinu do sousedních zemí se ztrátou. Zato výroba energie pomoci hydroelektráren může být přizpůsobována jednu minutu za druhou a je-li dostupná levná energie z ciziny, tak si výrobci proto jednoduše volí oklešťování výrobu. Vzniká nedostatek elektřiny v síti a ceny spotřebitelům zůstávají vysoké. Uvádí to server Nettavisen.

Výrobci elektřiny musí vodní elektrárny rychle odstavovat a spouštět proto, aby se vyrovnávalo za nestálou větrnou energii a nákup a prodej elektřiny skrze kabely mezi Norskem a cizinou. Tato praxe namáhá vodní elektrárny a ničí život ve vodních tocích. Při rychlém odstavení elektráren totiž rybí potěr a další druhy živočichů uvízne na souši. Při rychlém spouštění se rybí potěr vypláchne, stejně jako druhy menších korýšů atd. Kromě toho rychlé odstavování a spouštění vody znamená velké teplotní výkyvy, což řada druhů nepřežije. Uvádí to zpravodajský server www.tronderbladet.no

Bývávalo zvykem, že každá země chránila své komparativní přednosti. Nicméně se z Norska jakožto energetické země stal vývozcem elektřiny a zahraniční firmy, jež v Norsku plánovaly továrny na baterie pro elektromobily, si své záměry kvůli stoupajícím cenám energií rozmyslely. Což o to, horší je, že se stále vyššími cenami elektřiny drolí norská konkurenceschopnost. Jeden z nejčistších procesních průmyslů na světě může být brzy minulostí v prospěch zemí využívajících k výrobě fosilní paliva. V dlouhé řadě norských měst a městeček jsou tyto firmy srdcem a hnací silou, mecenášem, symbolem něčeho, s čím se komunita ztotožňuje. Třeba takový hliník vyráběný fosilní energií generuje až desetkrát vyšší emise než ten, jenž se vyrábí z norské vodní energie.

Podle deníku Stavanger Aftenblad je jen 35 % norské spotřeby energií z fosilních paliv, zatímco ve zbytku Evropy je průměrně 77 % spotřeby kryto ropou, plynem a uhlím. Další elektrifikace jde pomalu. Za deset let pokročila pouze čtyřmi procenty. Nyní se má utratit 50 miliard norských korun za podle mnohých symbolické opatření: elektrifikaci plošin na těžbu ropy a plynu, čímž se dále zvýší účty běžného Nora, aniž to podle kohokoliv citovaného bude mít nějaký dopad na světové klima. Již se na výrobu elektřiny, jež tam potřebujeme, nemá spotřebovávat plyn, nýbrž elektřina z obnovitelných zdrojů ze souše. Plyn, jenž se tím ušetří, má být prodáván do Evropy tak, aby byl místo v Norsku spalován tam.

Nicméně je „zelený přerod“ podle některých odborníků zprostředkovaných např. webem www.universitetsavisa.no neproveditelný proto, že dopady jako zabírání rozsáhlých pozemků pro výstavbu a nedostatek využitelných území, dále nevratnost zásahů, nepřiměřeně krátká životnost a tudíž nákladnost, potíže s nedostatkem surovin a odpady budou pro přírodu, spotřebitelé i hospodářství příliš zhoubné.

Jelikož je problematika větrných elektráren v Norsku specifická, budu se jí opět zabývat v následujících samostatných textech. Pokud jde o náhradu pracovních míst v těžbě ropy a plynu, se třeba badatelé výzkumného ústavu Sintef ve své zprávě domnívají, že by mohlo vzniknout 50000 nových míst v souvislosti se vznikem větrných elektráren alespoň na moři. Zachycování a ukládání uhlíku dá 30 až 40 000 nových míst a výroba baterií a těžba nerostů jako suroviny pro zařízení na výrobu „zelených“ energií může dát práci až 20000 lidem. Dále může digitalizace dodavatelského průmyslu vytvořit až 30000 míst. Ovšem problém je v tom, že pracovní místa v průmyslu obnovitelných zdrojů nejsou stejně výnosná jako okolo 60000 míst v dnešní těžbě ropy a plynu. Má-li být nahrazena třeba polovina těchto míst, tak by bylo třeba, aby se generovaly tytéž příjmy, vytvořit 300000 nových míst.

První elektrárna využívající rozdílu mezi odlivem a přílivem v Norsku i na světě byla v roce 2002 zprovozněna na dalekém severu Norska v Hammerfestu. Skládá se z 20 vrtulí o rozpětí 16 metrů, umístěných ve hloubce 50 metrů. Vyrábí elektřinu pro 1000 domácností. Technologie byla vyvíjena 30 let, rozebírá se na webu www.tidevannsenergi.com.

V r. 2015 bylo v Norsku zprovozňováno zařízení na výrobu energie ze slané vody, první svého druhu na světě. Slaná a sladká voda je vedena na každou stranu napůl propustného membránu, čímž vzniká tlakový rozdíl teoreticky odpovídající 120metrovému vodopádu. Uvádí to web www.framtida.no.

Rychle je navyšována kapacita sluneční energie. Za rok byl trh dokonce zdvojnásoben, jak uvádějí weby www.e24.no a www.tu.no. Některé firmy, města i zemědělské statky se snaží být zásobovány vlastní solární energií.

Mnozí se zajímají o to, jak udělat z těžby plynu součást řešení „zeleného přerodu“ proměňováním plynu ve vodík. Avšak např. podle magazínu Kapital se norští výzkumníci staví k vodíku skepticky. Místo bezhlavého utrácení za technologie, energii na výrobu vodíku a potrubí na vývoz do Evropy by se prý mělo sázet na jiná řešení.

Mohla by se využívat geotermická elektřina. Místo nad svými hlavami bychom mohli mít obří elektrárny pod nohama. Norové jsou díky své historii těžby ropy a plynu mistři světa ve vrtání hlubokých děl. Dále skýtá nevídané možnosti biomasa z lesů /dnes je 40 000 tun odpadků dováženo z Velké Británie plus další objemy z jiných zemí do Norska na výrobu elektřiny a tepla/, ovšem především se odvrací zrak od obří příležitosti Norů: totiž upgradovat stávající vodní elektrárny. Efektivizace tam může uvolnit tolik energie, kolik bylo povoleno vyrábět větrnými elektrárnami. S vydatnějšími srážkami, jaké lze v budoucnu čekat, by měl být přebytek energií v Norsku ještě solidnější.

Energetické bohatství může paradoxně jednostranným zaměřováním se na klima, a nikoliv na předvídatelné, rozumné a bezpečné dodávání energií za přijatelné ceny přivést všechny na žebrotu. Zatím to vypadá, že podobně jako třeba v Německu jsou ohromné částky promrhány na málo promyšlená opatření a investice a že výsledky nijak neodpovídají očekáváním.