Norové jsou rozmazlení a zvyklí být na výsluní, ovšem není to vždy před každou soutěží stejně zřetelné. Se svými 405 medailemi včetně letošních ZOH je Norsko nejvíce vyhrávajícím národem všech dob.

Další věc, o níž jste patrně neměli zdání a co bude vás ještě udivovat, je fakt, že se Norsko svého času postavilo silně proti nápadu, že budou ZOH pořádány. Podle webu www.olympiskeleker.com patřil tehdy národ lyžařů k těm, jež proti hrám nejvíce protestoval, vždyť pěstoval vlastní tradici severských mistrovství v Holmenkollenu u Osla, ovšem Mezinárodní olympijský výbor se zasadil o to, aby Norové otočili.

Buď jak buď, udělejme rekapitulaci k nedávno dohraným ZOH: těsně před i během ZOH onemocnělo několik norských sportovců Covidem-19 a museli zůstat v Norsku, resp. v izolaci v Pekingu a tak hrozil místo medailové žně bez obdoby historický norský debakl. Navzdory tomu i různým trampotám Norové posbírali celkem 37 medailí, o pět více než si předsevzali, z nichž 16 zlatých. Bylo to podesáté co získalo Norsko na ZOH nejvíce medailí. Norští olympijci si odnesli medaile ze všech sportovních disciplín, jichž se zúčastnili, což se dosud nestalo.

Nejúspěšnějším norským sportovcem ZOH se čtyřmi zlatými a jednou bronzovou medailí stal běžkař Johannes Thingnes Bø. „Stroj na vítězství“, «raketa» tím kopíroval výkony Oleho Einara Bjørndalena z r. 2002. Druhou příčku žebříčku obsadila se třemi zlatými a dvěma bronzovými medailemi běžkařka Marte Olsbuová Røiselandová. Třetí v pořadí se třemi zlatými medailemi se stala Therese Johaugová.

Během her v Číně to byl biatlon, jenž Norům vynesl nejvíce zlata, a to celkem šest medailí. Na 7,5 km sprintu podávala Olsbuová Røiselandová střelbu, z níž zazářila. Vítězstvím se stala první biatlonistkou z Norska, jež vyhrála sprint a současně první Norkou, jež získala během jedněch ZOH více než jednou zlatou medaili.

Přesto nescházely okamžiky, kdy medaile Norům nakonec „proklouzly mezi prsty“. Ani Thingnesovi Bø, ani jeho jmenovec Johannes Høsflot Klæbo, britskou televizí BBC nazýván Usainem Boltem bílé stopy, se neradí baví o událostech, jež je na 30kilometrovém běhu, resp. na skiatlonu stály zlato. A pokud jde o sprint žen se musíme vrátit do r. 2006, abychom si našli obdobu. Poprvé od ZOH v Turíně byli Norky bez medailí. Do finále sprintu se v Pekingu totiž nedostaly. Nedostaly se ani mezi šest nejlepší, což se nikdy předtím nestalo. Podle Espena Bjerviga, norského šéfa běžectví, by nepomohly ani záložnice. Anders Blomquist, expert švédské televize SVT, mínil, že norský tým žen byl nejslabším, jaký viděl závodit na ZOH. Byl v pozici vyzývatele, což nebývá.

Smůlu měla na jejich posledních ZOH i sjezdařka Ragnhild Mowinckelová, jež také propadla hluboko pod očekávání.

Svůj den naopak měl Norům celkem neznámý Birk Ruud dobyl ve freeskiingu zlato. A Marius Lindvik se stal prvním Norem za 58 let, jenž získal zlaté medaile z velkého skokanského můstku. Minule to byl legendární Thoralf Engan, nyní to byl 23letý Marius Lindvik, jenž se postaral o jeden z největších dní pro norskou účast na ZOH. Ovšem cesta k medaili byla strastiplná. Proto zrovna toto zlato znamená pro mnohé něco speciálního.

Pro Nory zpočátku zdánlivě prohraný závod, jenž skončil medailí pro Norsko, budil rozruch: Jørgen Graabak si dojel pro stříbro v kombinované technice. V čínských horách se ukázalo být rozhodující těch několik posledních metrů. Pro Norsko druhým nejziskovějším dnem v ZOH všech dob se ukázalo být se třemi zlatými a dvěma stříbrnými medailemi úterý 15. února. Senzační dvojité vítězství Jørgena Graabaka a Jense Luråse Oftebra v kombinovaném běhu se snoubilo s popletením trasy Jarla Magnuse Riibera, jež takhle mylně najel půldruhý kilometr, což ho stálo celý náskok.

V týž den vyhradili si pro Norsko tituly týmy biatlonistů a bruslařů. Norský zlatý hrdina Vetle Sjåstad Christiansen dostal od soupeře, Francouze Quintina Fillona-Mailleta francouzsky vynadáno, že ho dohnal, avšak Nor si zažertoval, že v dané chvíli věřil, že se neopováží dále provokovat 1,92 metru vysokého vikinga blížícího se k cíli. Další Nor, Sturla Holm Lægreid, si byl jistý, že svým trestným kolem norskému týmu zkazil štafetu, ovšem během poslední střelby se vše obrátilo.

Tím to však v ten den neskončilo: po až příliš napínavých chvílích zajistil pro Norsko stříbro v snowboardu v rozhodujícím třetím kole Mons Røisland.

Den poté nabízel hodně bolestí a kontrastů: Tiril Udnesová Wengová si na druhé etapě sprintu týmů zlomila hůl, a Norsko skončilo až osmé.

Navzdory tomu, že ani jeden dálkový závod mužů neměl norského vítěze, bývá jako extrémní ještě dnes popisována útěcha, totiž výkon Simena Hegstada Krügera, jenž dobyl bronz pouhých 23 dní poté, co se nakazil koronavirem.

Kořist tolika medailí budí v cizině obdiv. Jak může malá země takhle opanovat? Masmédia si od Norů vyžadují vysvětlení. Vždyť má Norsko podobné podnebí jako mnoho dalších zemí, přitom staví populačně mnohem početnější země do stínu. Odpověď prý máte hledat v norském způsobu myšlení: že jsou děti vedeny k tomu, že úspěch není vše, nýbrž že si mají udržovat radost a štěstí ze sportu a dbát o své zdraví. Užíváte-li si toho, co děláte je snazší, cítíte-li se pro to dřít tvrději pro vyšší cíle.

Zlatá 33letá Therese Johaugová dojela po poslední předvedení své síly, po 30 km běhu, do cíle pro zlato plakajíc se slovy, že vše má svůj čas. Je sice t.č. nejlepší lyžařkou světa, nicméně se na ZOH nezúčastnila sprintu týmů a není si již jistá, zdá jí vydrží motivace, aby v kariéře po 15 letech závodění pokračovala. Ví jen, že už nebude součástí žádné ZOH.

Kontroverzí bylo také několik, kromě pocitu nespravedlivosti čínských pořadatelů i nefér přidělení bodů měli někteří Norové za trapné, když mínil Jan Petter Saltvedt, komentátor norské veřejnoprávní televize, že Rusové na ZOH neměli ani stát na startovací čáře, nýbrž být za dopink i nadále trestáni vylučováním z účasti. Komentář padl v reakci na zlato Alexandra Bolšunova z běhu na 30 km. Z toho překypovala žluč Jeleně Välbeově, ruské běžkařce 90. let. Měla za to, že komentář ubírá na radosti a kazí radost a úctu z velkého sportovního výkonu. Bojkotovala norský tisk a žádala o omluvu a byla přesvědčená o tom, že ji svou omluvou podpořil Erik Røste, norský lyžařský předseda. Na to odvětil nejeden další Nor, jenž chtěl do toho mluvit, že není jeho úkol omlouvat se jménem norského tisku. Neodpovídá za něj ani trochu. Nápad, že taková zodpovědnost náleží mocnému sportovnímu funkcionáři se asi hodí ruskému obrazu světa, ovšem ne norskému.

Aktuálně se blíží Světový pohár v Rusku. Norští sportovci nyní tam jeden za druhým odmítají jet a norské sportovní svazy si nepřejí ruské a běloruské sportovce s doprovodem podpůrného aparátu na dalších závodech Světového poháru a Mistrovství světa v Norsku. Kromě bojkotu kvůli napadení Ukrajiny jde také prý o bezpečnost během konání závodů. Kromě toho usilují norské svazy o propuštění ruských a běloruských sportovních funkcionářů. Dnes bylo navíc odsouhlaseno to, že ukrajinští běžkaři budou moci v Norsku po skončení tamního Světového poháru zůstat, budou-li chtít.