Norsko má mnohem více jezer /450 000/ než Finsko, které je jimi proslulé a (celkem 187 000) a mělo by se tedy nacházet v záviděníhodné situaci. Ovšem kdepak: přestože zdrojem pitné a užitkové vody bývají zrovna norská jezera, mívá kdejaké zákoutí Norska dlouhodobě problémy se zajišťováním této komodity svým obyvatelům.

Bylo kuriózní, jak bylo nedávno obyvatelům Osla, norského hlavního města, rozesílána zpráva, jíž porozuměl málokdo: „Milé Oslo! Právě nyní máme méně vody než normálně a potřebujeme tvou snahu, abychom šetřili vodou! Sprchujte se kratší dobu, přivřete kohoutek během čištění zubů a vyvarujte se zalévání trávníků. Dělejte to pro Oslo, a pak budeme ještě stále mít vodu na nejdůležitější věci v našich životech.“ Jenže co se myslí těmi „nejdůležitějšími věcmi v naších životech“? Vývoz čisté vodní energie ze země pryč?

Jako kdyby bylo Norsko rozvojovou zemí! Všeho všudy se nikdy vodou šetřit nemuselo. Bude snad brzy na příděl jak voda, tak elektřina? Vždyť Norsko je přeci „vodní velmoc“, o zemi, kde více než jinde najdeme vodu takřka všudypřítomná ve všech podobách a velikostech. Vody je dost pro všechny, leda, že by ji někdo ukradl.

Málokdo věří, že ti, jež k tomu namlouvají ostatní, jak mají žít, se sami sprchují jen tři minuty. Jenže proč vůbec naslouchat těm, jež zodpovídají za mazané finanční průšvihy a posílají účty dále prostému lidu, zatímco oni sami jsou chránění? Kdepak! Jaképak papalášské manýry hodné Marie Antoinetty! Nyní hlučí pro odvádění pozornosti od neomluvitelných nasekaných schodků v rozpočtech mj. na zařízení na náhradní zdroj vody. Dejte takovým kýbl ledové vody a ocelový kartáč, ať sami poznají ubohost takového namlouvání. Nikdo nemá právo mluvit lidem do toho, aby nezalévali kytky a neumývali auto a aby pokaždé nesplachovali záchody a aby místo do záchodové mísy močili do sprchy. Vše ve znamení vodních úspor!

Ačkoliv se prý jakožto lhářesnaží tito samozvanci popírače umlčovat jejich spekulace o tom, že část sítě ještě dnes tvoří vydlabaná kulatina, anebo, že vody je nedostatek kvůli spekulativnímu, překotnému prodeji vodní energie do ciziny tak, jak se děje s elektřinou je žalovatelně žalostnou pravdou, že jsou průsaky skrze díry a netěsná místa tak veliká, že správně a upřímně by mělo od politiků zaznívat: máme vody více než dost, jen jsme vodovody neudržovali a neobnovovali tak, jak jsme měli, proto spotřebujeme o dost více vody, než potřebujeme. Uvádí to na svých webových stránkách i samotné město.

Počet domácností s vlastním vodoměrem je k celkovému počtu 360 000 domácností zanedbatelný /2303/ a není možné odhadnout kolik domácností se dělí o jeden vodoměr, proto je spotřeba vody povětšinou ani nehlášena. Dodnes to byly jen firmy, jimž bylo ukládáno za povinnost, aby měřily svou spotřebu. Ta nebyla měřena a výsledky o úbytcích nebyly analyzovány za účelem vylepšování stavu ani na různých místech distribuční sítě tak, jak předpokládá model vodní rovnováhy nejlepší praxe Mezinárodní asociace pro vodu.

Za r. 2020 činily úbytky vody cca. 35,34 miliard litrů. Oslo má jednu z nejstarších rozvodných sítí na vodu a stoku v Norsku. Některé části ještě pamatují dobu, kdy bylo Norsko v unii se Švédskem (do r. 1905). V průměru byla v Oslu v r. 2015 spotřeba vody 160 litrů na osobu za den v domácnostech /ve srovnání s dobrými 100 litry na každého Dána/. K tomu nutno přičíst roční firemní spotřebu ve výši celkem 16,5 mil. m³. Cílem města je, aby byla spotřeba domácností do r. 2030 snížena na 130 litrů na osobu. Snížení je do té doby předpokládána i u firem a pak zvýšení úměrné očekávanému nárůstu počtu obyvatel, kancelářských pracovních míst a míst v institucích. Vodné a stočné se v Oslu a řadě dalších měst, ovšem ne všude v Norsku, skládají z poplatku za předplatné, poplatku za spotřebu a k tomu poplatku za vodoměr. Výše se velice liší a nejvíce se platí v těch nejchudších okresech a za vily větších obytných ploch, jak bydlí třeba na venkově řada jinak nepříliš majetných. A tak podle deníku Avisa Nordland platí dvojice v okrese Hamarøy 1600 norských korun ročně za vodu v bytě o velikosti 30 m², zatímco jiná dvojice hradí za totéž 24000 norských korun v domě o rozloze 400 m², a to při podobné spotřebě. Jenže na to putovaly ty nemalé komunální příjmy za všechna ta léta, když ne na údržbu a vylepšování stavu?

Mnozí reagují na zlověstné bití na poplach ohledně nedostatku vody a toho, že město své obyvatele obírá ve stejné době, kdy vodou „přetékají“ vodotrysky, kašny a vodní zrcadla města. Prý byly zapnuty proto, aby se testovalo na legionellu. Ačkoliv je voda v těchto zařízeních recyklována, bývá jednou za dva týdny vyměňována. Zalévání stromů a zeleně je prováděno i nadále, jakožto i postřiky ulic vodou po vysokých hodnotách polétavého prachu v městě po zimě. Ulice byly postřikovány naposledy jen několik dní před úpěnlivými prosbami o šetření vodou, když si např. čistíme zuby. Zato čistit jen jednu ulici se rovná spotřebě dost vody na to, aby si všichni mohli čistit zuby, a to delší dobu. Na to má město připravený dotaz: „Vy snad čisté ulice nechcete?“ Dotaz by mohli obyvatelé otočit na město: „Nechce město, abychom měli čisté zuby?“ Proč toto řízení do nejmenšího detailu, jež je vnímáno jako zcela zbytečné? Také proto se mluví o řízené krizi. Vždyť akutní nedostatek nevznikne ze dne na den. O zranitelnosti zásobování vodou v hlavním městě Norska se mluví od 50. let min. století, jenže pro finanční vedení města je připravenost na nedostatek čehokoliv mrtvým kapitálem.

Pro mnohé je volání po omezování spotřeby vody důkazem toho, jak vzácné je ve společnosti celistvost, pokud jde o dlouhodobé a strategické řízení, plánování a hospodaření, a to na komunální, krajské i celonárodní úrovni. Nikdo nemůže v zemi srážek a vody nejrůznějších podob vinit počasí, leč je pravdou, že dlouhodobý (holo)mráz bez dostatku srážek způsobují zamrzlou půdu do větších hloubek bez doplňování nádrží z okolních řek a jezer. Kupodivu lidé za takové situace ve větší míře nechávají vodu téct právě proto, že se bojí, že najednou nepoteče. Někde situaci vyřeší náročným přečerpáváním ze vzdálenějších jezer do cisteren a následnou přepravou do nádrže vodárny. I tak může město jako je Oslo, jež z jedné strany trvale omývá fjord nevyčerpatelně plný vody, odsolit slanou vodu a tím ji proměnit na pitnou a užitkovou... ovšem nejsme v Izraeli, zemi s nejlepšími zařízeními pro tento účel.

Straší se vodou na příděl a zmlkli ti, jež se vysmívali těm, jež to předvídali. Paradoxně to, že někteří čerpají vodu ze soukromého zdroje jako např. studny, se úřadům nezamlouvá. Otázka zní, proč tomu tak je. Jestli úřady samy mají problém zajišťovat lidem vodu, proč by raději nutily lidi k tomu, aby uzavřeli soukromé zdroje čistší a stabilnější než ty, z nichž dodávají tyto úřady? Je to proto, že svobodní lidé nemohou být plně ovládáni?

Vodovodní sítě jsou i jinde v Norsku tak zoufale zastaralé, že se musí voda, než se stane pitelnou, čas od času i v delších časových úsecích, i několika let, vařit. Jako obvykle jsou to spotřebitelé, jež si odnášejí osobní i finanční újmy v důsledku chybných komunálních priorit. Podle některých rebelů by měli Norové vůči svým trpitelům protestovat tím, že spotřebují ještě více vody než doposud.