Když se příroda střetá s (alespoň podle některých lidí) úzkoprsou, byť ustálenou etikou, máme všichni zaděláno na nekončící spor o pravdu.

Co je přirozenější: být homosexuálem či heterosexuálem? Má být více jednoho na úkor druhého? V této neustále se vracející, stejně jako v tolika dalších otázkách, je Norsko silně nejednotné a nedávný vývoj toto potvrzuje jen, že tato nejednotnost nabírá na síle.

Uběhlo padesát let od zrušení zákazu homosexuality mezi muži. S tím samotným o sobě má problém málokdo. Norsko patří mezi poslední země, jež se ilegality zbavily, a to po dlouhém procesu, kdy bylo ve hře jak zpřísnění, tak zrušení zákona. Ovšem Nory podle masmédií dále dělí něco jiného, a sice propagace a manifestace v nejrůznějších formách, např. zřízení Náměstí duhy v Oslu /umístěného na symbolicky těžkopádném místě mezi parlamentem, královským palácem a radnicí/, vztyčení duhové vlajky u norských škol, a dokonce u budovy v Eidsvollu, kde byla v r. 1814 sepsána Ústava. Nicméně podle mnohých debatujících na sociálních sítích je ta národní jedinou vlajkou, jež patří na stožáry u úředních budov, podobně jako v den norské Ústavy, tedy 17. května. Duhovou vlajku, Pride, vnucování a neodbytnost mnozí Norové negativně spojují s politikou identity a sexuálněpolitickým projektem převýchovy a kampaní na všech Norů a jejich dětí.

Norové podle serveru www.nrk.no štkalo a štvalo, že kraj Troms og Finnmark za peníze daňových poplatníků zakoupil všem prvňáčkům školní batohy s velkým symbolem duhy, tedy logem/vlajkou Pride, manifestace homosexuálů. Na sociálních sítích to Norové vesměs neschvalují a někteří politici to také napadli. Vnímají to jako zcela nevkusné zatahování dětí do předvoje bojů, aby se stali posly kontroverzních námětů dospělých (dopouští se sexualizace dětí) a zavrženíhodnou politickou indoktrinaci dětí, jež se nosením těchto batohů stanou živými reklamními nosiči. Rodiče a další dospělí, jež jsou proti, by též odepírali svým šestiletým ratolestím, aby z nařízení „kohosi výše“ měli na batohu logo kterékoliv politické strany, BLM (Black lives matter), či, dejme tomu. hákový kříž.

Mnozí norští křesťané se podle např. deníků Vårt Land a Dagen stále ještě přou o soužití homosexuálů. Někteří odkazují na Bibli, jiní na to, co je dáno stvořitelským dílem, podle nich tedy přírodou, a to jak biologicky, tak anatomicky, zejména vzhledem ke schopnosti reprodukce, aby druh přežil. Pro řadu heterosexuálů angažovaných do diskusí je homosexualita „normální odchylkou“, jež se má respektovat, ale již není záhodno ji vnucovat nevinným dětem a propagandisticky ji normalizovat vůči těm, jež nemají předpoklady, aby problematiku chápaly v širších souvislostech a které by měly zůstávat ještě alespoň několik let politicky nenakloněny ani na tu, ani na tu druhou stranu.

Podle šetření norského statistického úřadu má sexuální orientace význam pro životní kvalitu. Homosexuálové všech věkových skupin jsou na tom hůře, pokud jde o osobní finance i psychické problémy a samotu. Nadávky, jimiž bývají častováni homosexuálové, patří v norských školách a v norském sportu k nejužívanějším. Riziko, že spáchají sebevraždu, je u homosexuálních mužů třikrát větší než u heterosexuálů.

Je překvapivé, že Anette Trettebergstuenová, sociálně demokratická ministryně pro zrovnoprávnění, podle serveru www.idag.no nechce vyvrátit, že citovat obsah z Bible může být protizákonné. Putující zpívající kazatel Oddvar Høgevoll již v důchodu, jenž 40 let pracoval pro Norsk luthersk misjonssamband (norský lutheránský misijní svaz) položil ministryni dotaz, zda se bude i nadále moci kázat a dělit se o Boží slovo v souladu se svobodou projevu, vč. toho, že Bůh říká homosexuálním praktikám ne, anebo se snad jedná o projev nenávisti. Høgevoll je rád, že odešel do důchodu, poněvadž je znepokojen dívaje se na to, jak se vyvíjí duchovní klima nejen v Norsku. Nadcházející doba bude podle něj náročná: Úřady nechtějí jen tak bez dalšího nechávat na jednotlivé církve, aby si určily obsah kázání, to budou moci jen pod jistou dávkou kontroly. Jaké příkré kontrastování s činností mešit, kde se káže arabsky, a tedy úřadům nesrozumitelně a často velice fundamentalisticky a protinorsky podle doslovných výkladů Koránu: proti zdejšímu způsobu života, proti bezvěrcům i jejich zákonům. Paradoxně představitel státu neuctivě nechce upřímně odpovídat na zásadní otázku spoluobčanovi v Norsku, bývalé zemi křesťanských misií, jež donedávna vysílalo do celého světa tisíce misionářů (nejvíce v poměru k počtu obyvatel) a kde se mohlo vždy otevřeně a volně číst z Bible. Řadový občan přece má právo vědět, jak se na něj vztahují zákony a pravidla. Anebo mají jednat podle toho, co cítí ministryně?

Ministryně Trettebergstuenová je sama otevřená ohledně své lesbické orientace a napsala knihu «Homo», v překladu «Homosexuální», jež má ovlivňovat sebou nejisté děti a mládež, aby si zvolili homosexualitu. Ptá se, jestli se chcete stát homosexuálem/lesbičkou. V rozhovoru pro veřejnoprávní televizi ministryně řekla, že bude usilovat o zákaz opačného, tedy usměrňovat a napomáhat k heterosexualitě jakožto většinovému stanovisku. To první má tedy být něco chvalitebného, zatímco to druhé má být postaveno mimo zákon. Svými činy ministryně přispívá k nabytí dojmu, že být homosexuální a usměrňovat a napomáhat k tomu, aby se jim někdo stal je «správnější», «lepší» a «přirozenější» a více v souladu se zákony.

Jonas Gahr Støre, norský premiér, se sice homosexuálům za tehdejší nezákonnost veřejně omluvil, avšak o tom, jak vypadá mapa, rozhoduje terén, obrácené to nikdy není, leda, že se nás k tomu někdo snaží nutit: v Norsku zhruba stejně tolik času, kolik uplynulo od zrušení onoho zákona roste zcela uvědomělou a chtěnou politikou intolerance vůči homosexuálům a lesbám a počet incidentů s ní souvisejících: podle webu www.nettavisen.no homosexuály nenávidí dokonce i Občan roku města Osla, to ale neubránilo tomu, aby byl Mohsan Raja zvolen tím, kým se stal. Pro nás, kteří toto dění již nějaký ten pátek sledují, není překvapující, že příslušník náboženství a společenského systému /ze zemí, kde se homosexualita trestá smrtí, popř. vězením/ jež se nemají kritizovat a raději ani zmiňovat, přirovnal homosexualitu k vraždění a drogovému dealerství. Podle šetření již zmíněného norského statistického úřadu nesouhlasí takřka polovina všech migrantů z Afriky a o něco méně těch z Asie s tvrzením, že «homosexuálové/lesby by měli mít svobodu žít tak, jak se jim chce.»

Míra soustřeďování se na téma, jež jsem zde nastínil, je v Norsku tak vysoká, že by měly být všechny tyto problémy již dávno vyřešeny, leda, že se jedná o pouhá řečnická cvičení a manipulace na opanovávání obyvatelstva. A opovažte se být jiného mínění, neboť na takové máme své páky. Díky zaryté aroganci moci totiž postačí, má-li určitý symbol pro někoho osobně velký význam: myslí-li si to někdo, tak je to dostatečně pádný důvod, aby si měli všichni ostatní myslet totéž a aby se tomuto symbolu rovněž klonili. Pakliže někdo něco namítne, tak se šeredně mýlí a může být přehlížen, neboť dobře mu tak. Podle některých je proto nutná existence útočišť ve veřejném prostoru, kde politická stanoviska, vč. projevů a symbolů boje za to či ono, čímž se rozumí i boj za menšinovou sexuální orientaci, nepotkáme.