Ačkoliv jde o gény a kořeny již nějakou dobu, třeba i toto úterý, právě během norského státního svátku, zuří nesmiřitelná debata o tom, kdo je "dostatečným“ Norem. Vedou snad, dejme tomu, v Číně podobné debaty o tom, kdo je Číňan? Současně Norsko přijímá stále více těch, jež se součástí jeho pospolitosti ani náhodou stát nechtějí.

Norská masmédia v r. 2017 málem pukla rozradostněním, že se Nor stal somálským premiérem. Nyní se uspokojují slovy „norským Somálcem“. Jenže premiér v zemi, jako je Somálsko, kde vládne islámské právo šaría, může sotva být, byť jen trošičku, Norem, spíše jeho opakem. Totéž by se dalo říct i o dalších „Norech“ v somálském parlamentu. Proč jim bylo uděleno norské státní občanství a proč není požadováno zpět? Volá se po tom, že se musí změnit zákony a praxe, aby se norské pasy nerozdávaly těm, jež nijak nejsou Nory, ani se jimi nechtějí stát. Jako kdyby bylo bezmezné rozdávání občanství cílem samo o sobě. A musí být možné požadovat vrácení občanství tehdy, slouží-li takoví lidé zjevně zájmům jiných zemí, či pokud podvádějí a dopouštějí se lží, aby jim byl udělen pobyt či občanství, spáchali zločiny či teroristické útoky.

Jen Somálců je v Norsku přes 45 000 a jejich počet /stejně jako počet všech ostatních migrantských skupin/ nepolevitelně roste. Takřka všichni přijeli po r. 1998 a téměř každý z nich získá za několik málo let norského občanství. Jakmile ho získají mohou volně dovolenkovat v zemi, jež bylo tak životně nebezpečná, že museli získat azylu a do konce života pobírat takové výhody, jichž se ani rodilí Norové netěší. Zároveň přibývá lidí, jež se v norské kultuře necítí doma a chtějí svoji. Somálsko samo žádá své krajany, aby se zejména ti, jimž se dostalo vzdělání a vědomostí na vrub západních ekonomik jako té norské, vrátili budovat svou zemi. Mohou-li žít ve své vlasti, tak nemají i nadále žít v Norsku.

I podobně norská masmédia desítky let údajně pošpiňují vlastní národnost tvrzeními o tom, že vrátivší se teroristé a džihadisté s kořeny v afrických a asijských zemích, jež bojovali v Sýrii, či jinde, či stáli za útoky či jejich zosnováním jsou „Norové“. Prý masmédia zrazují své poslání: osvětu lidu a utváření mínění. Co je tak hrozně špatně na tom, odpovědně informovat o tom, jaké komunity za těmito činy stojí? Jsou-li takové komunity umlčovávány a chráněny, kvetou a bude více zradikalizovaných a když se to bude rozpínat, tak je ani masmédia již nebudou moci dále skrývat.

Tím chybným východiskem je, že se v národu má cítit, že je doma kdokoliv, že mají být začleňováni i ti, jež nás nenávidí, varují své děti proti našim dětem, nazývají a častují nás nelichotivými až vulgárními a odsouzeníhodnými výrazy. A jestli se oni cítí být vyloučení, tak je to naše chyba, a to i přesto, že zdaleka nejvíce bezdůvodně diskriminováni bez vymahatelnosti jsou v Norsku tělesně postižení, aniž mají za zády tolik neprůstřelných právních funkcionářů, organizací a jednotlivců opory a podpory.

Být Norem není něco, co se někdo snaží být, Norem je něco, čím někdo je. Debata podle mnohých ukazuje jen nevýhody toho, že se z Norska stalo multikulturní společnosti, kde národ je čím dále méně pojen tím, co má společného. Čím dále více lidí tu bydlí, aniž by plně respektovali většinovou etnickou skupinu, jinými slovy hostiteli. Dbají jen váhy slov a pravidel svých krajanů, či náboženské komunity, Norsko a Norové jsou jim dobré akorát na to, aby sezobali třešničky na dortu. Reagují extrémním hněvem na slova, či zavádění z nedopatření, zatímco jsou totálně zticha a čekají, že ani Norové nebudou dělat nic jiného než „mrtvého brouka“ na znásilnění, sociální kontrolu vůči vlastním rodinným příslušníkům, krajanům a souvěrcům, aby se nestali příliš norskými, obřízky, domácí násilí, vraždy, žhářské útoky na auta, loupeže, šikanování, vyhrožování a maření výkonu funkce učitelů, halal porážky a další zločinnost páchanou zranitelnými lidmi hodné nejvyšší ochrany s odlišnými kulturami. Podle řady jejich vlastních zástupců, jak bylo citováno v norských masmédiích, nepřichází v úvahu najít si norského partnera/partnerku. Vylučují jiné kultury než vlastní. Kuriózně trvají na tom, že je v Norsku rasismu příliš.

O některých přece svědčí o jejich příslušnosti k Norsku jen a pouze to, že mají norský pas. Problematika je problematičtější o to, že spousta lidí je tím, na co se cítí. Mohou-li být jiným pohlavím, než biologicky jsou, pak jim nic nestojí v cestě, aby to samé platilo o tom, kam sebe samé řadí etnicky. Pak nic nechrání norskou identitu a rázovitost. A čím více jsou do národa začleňováni intolerantní a sveřepí lidé, o to méně zažijí sounáležitost a soudržnost ti, jež v tomto národě hledali útočiště a svobodu. Odcizí je to, a země tak přichází o ty kvality, kvůli nimž se tam migranti vůbec hrnuli. Postoj, podle nějž jsou vítáni všichni, sebou nese nepsaná pravidla jako „zákaz“ „každému pravému demokratovi“ a „slušnému člověku“ vyjadřovat se k hromadné migraci kriticky.

Zatímco norské úřady mají nanejvýše minimalistické požadavky na společné „my“, příspěvky do diskuse v mainstreamových masmédiích neobsahují pokusy chápat ty Nory s delšími rodinnými kořeny ve své zemi, kteří se obávají, že jsou jakožto norská kultura a společenský řád ohroženi. Byly by přijímány v dalších zemích natolik radikální změny, jaké prodělalo za posledních 50 let Norsko? Těžko.

V Norsku se bytí Norem, stalo natolik nemoderním, že vyjmenovávat etnického Nora předsedou výboru na uspořádání veřejných akcí 17. května, v „nejnorštější den v roce“, den norské Ústavy, by bylo zcela, ale zcela mimo mísu. Před dvěma lety byl v Oslu zvolen protivlastenecký kurdský socialista bez norských kořenů. Na den norské suverenity byl zvolen podle masmédií „borec“, jenž se k tomuto dni vyjadřoval jako den těch mladých, jež se necítí být dostatečně Nory. Pravděpodobně může být předsedou takového a dalších výborů kdokoliv, jen ne Norem. Již se z toho stala tradice. Byl by snad na jakoukoliv vyšší funkci v dalších zemích, odkud patří ti nejproblematičtější migranti v Norsku, povolán cizinec? Masmédia vyzdvihují pýchu migrantů a vlastní prožívání norskosti, zatímco na ventilování toho samého od etnických Norů je něco podezřelého.

I mezi etnickými Nory jsou tací, jež se narodili a žili jinde v Norsku, než se přestěhovali jinam v rámci Norska, a přestože tam žijí třeba 40 - 50 let jsou označováni jako naplavenina a podle místa, kde bydleli dříve. Norové si rádi zeměpisně zařadí ty, s nimiž mají tu čest, proto mívají na migranty jeden dotaz za druhým. Identita a příslušnost mají s emocemi hodně společného, o formality přece nejde. Přesto všechny společenské instituce, vč. muzeí, předstírají zájem o naše dějiny, zatímco žehnají a přispívají do společenské revoluce, kde je věnováno zvláštní pozornosti snaze o zprostředkovávání tolik skloňované „rozmanitosti“ migrace jakožto specifické oblasti, na niž sázejí. Vše údajně pro větší inkluzi.

Definování norskosti je sporné. Jakožto Nor máte omezené právo prohlašovat co podle vás definuje vaši vlastní etnickou skupinu. Někteří norskost omezují na sdílení „norských“ a „nenorských“ hodnot a norem a sdílíte-li těch druhých nedostatek, tak jste málo Norem. Jako kdyby bytí Norem pocházelo zevnitř a můžete do různých identit a pocitu vlastenectví a loajality vstupovat a vystupovat tak, jak je libo. Masové přistěhovalectví bez skutečné asimilace vytváří prolhané poměry, jež nemohou být základem nové pospolitosti.

Shodně s tím se Norové a ti, jež se jimi (ne)chtějí stát, mezi sebou častují kvůli sporům jako jsou tyto: může si etnický Nor dělat copánky? Může nosit černošské dítě kroj? Není to přivlastňování si kultur jiných? Politická hyperkorektnost je chorobou, jež podle mnohých postupně požírá její vlastní zavaděči.