Nebo také „rodičky jako na běžícím páse“: jak jsem již zmínil v minulém článku, minulá norská premiérka žádala Nory o to, aby za „sociální stát“ skočili do postele a množili se. Někteří se ani nerozpakují vyjadřovat se slovy o nedobrovolné bezdětnosti jako o „ohrožení národního zdraví“ a nejeden Nor svou kritikou již zpražil opěvovanou rodinnou politiku státu.

Tradičně mívali lidé na venkově více dětí než lidé ve městech. Ještě v r. 1968 rodily ženy v severním Norsku průměrně na každou ženu přes tři děti. Nízká míra vzdělávání a volnější vztahy s pracovním životem částečně vysvětlují těch mnoho porodů na severu země. Pak přišla v 70. letech „vzdělávací revoluce“ a ženy toho chtěly více, než se jen starat o domácnost. Nyní věk prvorodiček přesáhl 30 let.

Paradoxně je tlak na lidi stále větší, aby se rodilo více dětí. V mnoha kruzích je tabú připouštět, že děti nechcete. Neustále se Vás ptají «Kdy přijdete na řadu vy?». Když se dozvěděli o mírném vzestupu narozených dětí v minulém roce, tak někteří někteří přímo výskali blahem, přičemž si v tom souhlasném mručení ani nevšimli toho, že dlouhodobý trend ukazuje dolů a jen a pouze tam. Zato množina se postupem doby spíše neutěšeně zvětšuje.

Ovšem mnoho matek, jimž se právě narodily děti, tvrdí, že neočekávaly, že to bude tak náročné. Jako kdyby nepřijaly rozhodnutí založené na faktech, nýbrž na víře «doufám, že se to postupně doladí, snad budu jedna z těch, které to období snesou hladce».

Sexuální revoluce slibovala volnější sexuální normy. Ve výsledku je sexu i narozených dětí méně. Na závěru prvního roku pandemie jsme se mohli dočíst, že polovina norských studentů se od března s nikým nevyspala. O tom svědčí i další průzkumy sexuálních zvyklostí a především se to týká té věkové skupiny 25 až 39letých, která nejvíce přichází v úvahu, pokud jde o to, přivádět děti na svět. Jelikož na svět přichází čím dále více dětí bez sexu, je diskutovatelná také souvislost mezi četností sexu a počty narozených dětí. Ovšem i na sex skoupý život může vést k oplození/otěhotnění. Další výzkum ukazuje, že kdo žije ve stabilních vztazích, je sexuálně činorodější.

Lidé mají dnes úplně jiné pohledy na výchovu než v kdysi tradiční rodině, a to, že biologická vazba dítě-rodiče neexistuje a děti "putují" ze vztahu do vztahu úplně volně, a jeho "rodiče" jsou prostě ti, se kterými děti právě žijí ve společné domácnosti. Partnerství a soužití lidí bývají dost volné. K tomu třeba dodat, že některé ženy děti odmítají s tím, že to prý kazí tělo.

Rodiče si příliš neváží školní docházky dětí. Alespoň ne tolik, že by přispívali k zajišťování její kontinuity: Již před několika lety začaly školy přitvrdit proti tomu, že rodiče mají ve zvyku žádat školy o „propustky“ na cestování do mnohdy exotických destinací klidně uprostřed zkouškových období.

V neposlední řadě počet potratů stahuje nízká čísla narozených dětí dolů, ovšem o tomto tématu je oficiálně rozhodnuto již dávno. Volání politiků po tom, aby se rodilo více dětí současně s tím, jaká je potratová politika, nejde dohromady a schází logika. Jedná se o odhadem cca. 600 000 potratů za 40 let. Připočítáme-li jejich potenciální děti a vnoučata, pak se dostaneme na počet obyvatel čítající přes milion. Navíc podle šetření zprostředkovaného deníkem Verdens Gang skončí každé osmé těhotenství spontánním potratem a bývá o dost častější u žen starších třiceti let.

Ženy, jež v dnešní době rodí, jsou skutečnými hrdinkami, myslí si lékař Jan Brøgger prostřednictvím deníku Bergensavisen. Překážkový běh k cíli je dlážděn dlouhým vzděláváním, vysokou konkurencí partnerů s neúnavným uváděním sebe sama na trh a nátlak na dokonalá těla. Během těhotenství je nátlak na zdraví velké a starostí mnoho. Porod je odvážný a bolestný. Mnohým ženám ukanou kvůli nátlaku na kojení a záněty prsou smělé slzy za zdravotní zisky, jež jsou menší, než si mnozí myslí. Muži všechny tyto city nechápou. Fronty na zdravotní péči jsou nekonečné. Dnes si ženy nepřejí více dětí než 1,53. Abychom se dostali na udržitelné 2,1 se musí prostředí stát dětem ještě přátelštější. Byty přátelštější k rodinám, dětská pohotovost a finanční podpora studentům, kterým se narodí děti. A co s trhem práce? Někteří zaměstnavatelé upřednostňují bezdětné. Bývají flexibilnější.

Požadavky na ženy jsou vysoké. Od žen se očekává, aby pracovaly jako kdyby neměly děti a aby vychovávaly děti, jako kdyby neměly práci. Hlavně je to na ženách, aby plnily očekávání, požadavky a nátlak společnosti a okolí. Je odpovědností politiků zajišťovat rovnost a spravedlnost, pokud jde o nabídku zdravotnické péče. Přesto je stále více žen mimo hustěji osídlené části Norska nuceno jezdit do centralizovaných porodnic, aby rodily tam. To proto, že se zpřísnily požadavky na porodnice a jejich počet je oproti dřívějšku omezenější.

Jak může většinová společnost a rodiny navrátit tu naději, jež je zapotřebí pro hrdinky-ženy, jež se rozhodly přivést na svět potomky? V současnosti je pozornost, čas a síla soustřeďována do investic úplně jinam: do sexuálních menšin a menšin obecně, u problematik kolem toho, kolik je pohlaví, údajně všudypřítomného strukturálního rasismu, kdo je Norem a kdo není, práv jako třeba právo nosit to, co kdo chce atd. Rodinu jakožto ideu již propaguje leda jenom sem tam nějaký ten podivín.

Přitom segregace zrychluje: podle serveru www.abcnyheter.no třeba v městských částech Fossum a Rommen v hlavním městě Oslu má 97, resp. 95 % všech narozených dětí matku-migrantku. Celkově se v Norsku již třetina dětí rodí migrantkám a tento podíl pravidelně roste, hlásí norský statistický úřad. Norové jsou ohroženou menšinou ve světě, nicméně široká veřejnost, masmédia a politici toto faktum a patřičnou potřebu ochrany naprosto ignorují. Všechny početné menšiny žijící v Norsku pocházejí z daleko lidnatějších zemí. Přitom počet původních obyvatel v Norsku od 70. let stagnuje.

Možná by se mělo vystěhovat ženy ven z měst tak, aby se nudily a měly spoustu dětí, jak kdysi navrhl prostřednictvím deníku Finansavisa Jan Ludvig Andreassen, hlavní ekonom koncernu Eika? Či na nějakou dobu vypnout elektrický proud?