„Katedrály moře“
Přezdívá se jim katedrály moře: celkem bylo v Norsku 212 majáků, což není moc, vezmeme-li v úvahu, že pobřežní čára země činí 100 915 km vč. ostrovů. Z majáků bylo 154 v provozu současně. Nyní jich zbylo 107.
K hlavním symbolům pobřeží patří majáky. Jsou zajímavé jakožto technické památky, součásti námořních dějin a výspy civilizace s napínavou historií. Prvním majákem a mezi Nory stále jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanějších byl, resp. je ten v Lindesnesu na nejjižnějším bodě Norska. Otevřen byl v r. 1655 a skládal se z třípatrové věže s třicítkou svíček a později z hořícího uhlí místo čoček. V r. 1841 byl založen samostatný úřad pro majáky a do r. 1880 jich bylo postaveno přes sto. Posledním z postavených majáků byl v r. 1932 zprovozněný Anda fyr v kraji Nordland. Dočíst se to dá na stránkách Norsk Fyrhistorisk Forening, či Norského svazu pro historii majáků.
Do r. 2006 byly veškeré majáky automatizovány a od tohoto roku až na jeden maják v nich nikdo nežije. Dnes existují na rozdíl od minulosti i majáky v soukromém vlastnictví. Výstavba sítě majáků se na severu Norska rozjela mnohem později a to v r. 1856, kdy vznikly majáky u města Svolvær a u ostrova Skrova. Mnoho z majáků je známých daleko za hranicemi jednotlivých regionů a na severu Norska jde především o maják Skomvær fyr, Andenes fyr, .
Jako nejkrásnější je považován maják Kjeungskjær ve středním Norsku. Rudá osmiboká hlavní budova stojí na mrňavém ostrůvku. Jako každý maják v těch částech Norska, kde je v létě vidět půlnoční slunce, je i tento maják v tomto období vypnut.
Posledním «živým» majákem je ten ve zmíněném Lindesnesu. Kjell Olsen, současný strážce, na serveru www.abcnyheter.no připouští, že abyste si práce užívali, nesmí vám vadit samota. Sice se má s kým střídat, a ačkoli má maják za svůj domov (byť na rozdíl od předchůdců nežije přímo na něm), i tak je toho málo, co dělí jeho práce od práce starých strážců. A budovy vyžadují neustálou údržbu. Část půvabu práce na takovém místě je proměnlivost místa podle ročních období, takže je jiná v teplé části roku vs. tu chladnou. Jinak rodinní příslušníci rádi slaví na majáku Vánoce.
Dříve bylo zaměstnání strážce majáku nejdůležitější v zemi a přecházela z otce na syna (jehož zaučoval) a o každodenní i méně všední úkoly se dělila celá rodina. V současnosti uvádí norská veřejnoprávní televize NRK pořad Fyrbarna (Děti majáků). Uvádí, jak na majácích mnohdy sloužilo více než jeden strážce a každý obýval se svou rodinou dům. K tomu bývával dům vyhrazen rybářům, či ztroskotancům. Mezi strážci byla jasně vydefinovaná hodnostní hierarchie. Věděli jste, že na každou noc bylo na «rozsvícení» majáku zapotřebí 11 litru parafínu. Ten museli strážci pokaždé vynést nahoru, což byl dobrý trénink. Někde, jako v případě majáku ve Svenneru, používali jako signalizace v mlze děla.
Bylo nebezpečné pohybovat se podél pobřeží. O bouřích, zvedajících se vlnách a čeho všeho byly schopné, o tom existuje bezpočet příběhů. Nesvítil-li některý maják, tak zužovala nastalá krize ty, jež proplouvali okolo. Obsluha majáků byla kolikrát bezmocnými svědky toho, jak moře s posádkou lodě cloumalo až do jejich utonutí.
Jaké to bylo hrát si mezi bouřlivým větrem a zpěněnými vlnami? Maják byl pro děti jejich pevnost či hrad. Nehledě na to, že se v jejich každodenním životě snoubil strach s radostmi, svobodu měly velikou a ta je vedla k samostatnosti. Když nepomáhaly třeba leštit čočky, třeba soutěžily v běhu nahoru k lampě majáku a dolů. Přátele se jim stali ptáci a tehdy, když byl odliv, i zvířata moře. Děti se střídaly ve psaní deníku, aby si mohly večer číst nové pasáže, které přidali jejich sourozenci. Za špatného počasí jim bylo povoleno třeba lovit ryby sedíc na parapetu kuchyně.
Některé majáky stojí na ostrovech, další na pevnině. Veslovat z majáku na nejbližší osadu bylo mnohdy náročné, a hlavně v zimě byly dny, kdy se děti kvůli rozbouřenému moři nedostávaly do školy, či zásoby nemohly dorazit. „Majákové rodiny“ byly díky vlastnímu lovu ryb, pěstované zelenině a chovaným zvířatům částečně soběstačné, také si samy upletly oblečení.
Dnes jsou majáky mnohdy nárazovými nevšedními ubytovnami, kde si jeden najde svůj klid v duši. Jeden z nich, kde se můžete probudit ke zvuku vody narážející na břeh a šumu moře, křik racků a rannímu slunci je maják Homborsund fyr. Třeba dopadnete stejně jako nejeden další host, a sice tak, že zaplatíte si lůžko uvnitř majáku, nicméně si vynesete matraci ven, abyste přespali pod širákem. Na to, aby se chtělo uzavřít se v nějaké místnosti, je červencová noc až moc půvabná, vítr moc mírný, večerní obloha moc purpurová a odraz světla majáku moc zářivě zlatavý. A ranní kávu se hodí si dopřát u východní stěny, kde je za východu slunce vždy bezvětří. Ovšem v moment, když zuří podzimní a zimní bouře, je v pořádku přespávat pod střechou. Vždyť zrovna majáky bývají v těchto měsících ošlehávány jako snad žádné jiné obytné stavby.
Ovšem než aby se proměnily v ruiny, vydržely majáky nepřízeň počasí moc dlouho. Díky přízni četných dobrovolníků zůstávají dnes majáky vesměs otevřeny pro prohlídky veřejnosti, stará se o ně a pronajímají části budov.
Které majáky navštívit? Kromě již zmíněných třeba dvojčata majáků Store a Lille Torungen. Stojí na jihonorském pobřeží, tam, kde se vplouvá k městu Arendal. Anebo nádherný Tranøy fyr v severonorském kraji Nordland s výhledem na souostroví Lofot. Popř. dost specifický Alnes fyr severozápadně od města Ålesund na západním pobřeží Norska. Eventuelně Oksøy fyr nedaleko Kristiansandu na nejjižnějším cípu Norska, jeden z nejvyšších norských majáků.
Po celém pobřeží byly vyměněny lampy majáků za takové, jež jsou vybaveny LED a solárními panely jako zdrojem energie. Navzdory vylepšení podle zmíněného strážce majáku v Lindesnesu majáky jakožto navigační pomůcky již dávno skončily, nicméně krok, aby se navždy zhasly a aby se přešlo výhradně na zařízení založené na družicích, je příliš vysoký, a proto to bylo odloženo.
Jelikož jsou stálé stejně jako příroda sama, jsou majáky stejně tolik součástí povědomí Norů, jako jsou hory, fjordy a moře. Uvádí to zmíněný Norský svaz pro historii majáků.
K hlavním symbolům pobřeží patří majáky. Jsou zajímavé jakožto technické památky, součásti námořních dějin a výspy civilizace s napínavou historií. Prvním majákem a mezi Nory stále jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanějších byl, resp. je ten v Lindesnesu na nejjižnějším bodě Norska. Otevřen byl v r. 1655 a skládal se z třípatrové věže s třicítkou svíček a později z hořícího uhlí místo čoček. V r. 1841 byl založen samostatný úřad pro majáky a do r. 1880 jich bylo postaveno přes sto. Posledním z postavených majáků byl v r. 1932 zprovozněný Anda fyr v kraji Nordland. Dočíst se to dá na stránkách Norsk Fyrhistorisk Forening, či Norského svazu pro historii majáků.
Do r. 2006 byly veškeré majáky automatizovány a od tohoto roku až na jeden maják v nich nikdo nežije. Dnes existují na rozdíl od minulosti i majáky v soukromém vlastnictví. Výstavba sítě majáků se na severu Norska rozjela mnohem později a to v r. 1856, kdy vznikly majáky u města Svolvær a u ostrova Skrova. Mnoho z majáků je známých daleko za hranicemi jednotlivých regionů a na severu Norska jde především o maják Skomvær fyr, Andenes fyr, .
Jako nejkrásnější je považován maják Kjeungskjær ve středním Norsku. Rudá osmiboká hlavní budova stojí na mrňavém ostrůvku. Jako každý maják v těch částech Norska, kde je v létě vidět půlnoční slunce, je i tento maják v tomto období vypnut.
Posledním «živým» majákem je ten ve zmíněném Lindesnesu. Kjell Olsen, současný strážce, na serveru www.abcnyheter.no připouští, že abyste si práce užívali, nesmí vám vadit samota. Sice se má s kým střídat, a ačkoli má maják za svůj domov (byť na rozdíl od předchůdců nežije přímo na něm), i tak je toho málo, co dělí jeho práce od práce starých strážců. A budovy vyžadují neustálou údržbu. Část půvabu práce na takovém místě je proměnlivost místa podle ročních období, takže je jiná v teplé části roku vs. tu chladnou. Jinak rodinní příslušníci rádi slaví na majáku Vánoce.
Dříve bylo zaměstnání strážce majáku nejdůležitější v zemi a přecházela z otce na syna (jehož zaučoval) a o každodenní i méně všední úkoly se dělila celá rodina. V současnosti uvádí norská veřejnoprávní televize NRK pořad Fyrbarna (Děti majáků). Uvádí, jak na majácích mnohdy sloužilo více než jeden strážce a každý obýval se svou rodinou dům. K tomu bývával dům vyhrazen rybářům, či ztroskotancům. Mezi strážci byla jasně vydefinovaná hodnostní hierarchie. Věděli jste, že na každou noc bylo na «rozsvícení» majáku zapotřebí 11 litru parafínu. Ten museli strážci pokaždé vynést nahoru, což byl dobrý trénink. Někde, jako v případě majáku ve Svenneru, používali jako signalizace v mlze děla.
Bylo nebezpečné pohybovat se podél pobřeží. O bouřích, zvedajících se vlnách a čeho všeho byly schopné, o tom existuje bezpočet příběhů. Nesvítil-li některý maják, tak zužovala nastalá krize ty, jež proplouvali okolo. Obsluha majáků byla kolikrát bezmocnými svědky toho, jak moře s posádkou lodě cloumalo až do jejich utonutí.
Jaké to bylo hrát si mezi bouřlivým větrem a zpěněnými vlnami? Maják byl pro děti jejich pevnost či hrad. Nehledě na to, že se v jejich každodenním životě snoubil strach s radostmi, svobodu měly velikou a ta je vedla k samostatnosti. Když nepomáhaly třeba leštit čočky, třeba soutěžily v běhu nahoru k lampě majáku a dolů. Přátele se jim stali ptáci a tehdy, když byl odliv, i zvířata moře. Děti se střídaly ve psaní deníku, aby si mohly večer číst nové pasáže, které přidali jejich sourozenci. Za špatného počasí jim bylo povoleno třeba lovit ryby sedíc na parapetu kuchyně.
Některé majáky stojí na ostrovech, další na pevnině. Veslovat z majáku na nejbližší osadu bylo mnohdy náročné, a hlavně v zimě byly dny, kdy se děti kvůli rozbouřenému moři nedostávaly do školy, či zásoby nemohly dorazit. „Majákové rodiny“ byly díky vlastnímu lovu ryb, pěstované zelenině a chovaným zvířatům částečně soběstačné, také si samy upletly oblečení.
Dnes jsou majáky mnohdy nárazovými nevšedními ubytovnami, kde si jeden najde svůj klid v duši. Jeden z nich, kde se můžete probudit ke zvuku vody narážející na břeh a šumu moře, křik racků a rannímu slunci je maják Homborsund fyr. Třeba dopadnete stejně jako nejeden další host, a sice tak, že zaplatíte si lůžko uvnitř majáku, nicméně si vynesete matraci ven, abyste přespali pod širákem. Na to, aby se chtělo uzavřít se v nějaké místnosti, je červencová noc až moc půvabná, vítr moc mírný, večerní obloha moc purpurová a odraz světla majáku moc zářivě zlatavý. A ranní kávu se hodí si dopřát u východní stěny, kde je za východu slunce vždy bezvětří. Ovšem v moment, když zuří podzimní a zimní bouře, je v pořádku přespávat pod střechou. Vždyť zrovna majáky bývají v těchto měsících ošlehávány jako snad žádné jiné obytné stavby.
Ovšem než aby se proměnily v ruiny, vydržely majáky nepřízeň počasí moc dlouho. Díky přízni četných dobrovolníků zůstávají dnes majáky vesměs otevřeny pro prohlídky veřejnosti, stará se o ně a pronajímají části budov.
Které majáky navštívit? Kromě již zmíněných třeba dvojčata majáků Store a Lille Torungen. Stojí na jihonorském pobřeží, tam, kde se vplouvá k městu Arendal. Anebo nádherný Tranøy fyr v severonorském kraji Nordland s výhledem na souostroví Lofot. Popř. dost specifický Alnes fyr severozápadně od města Ålesund na západním pobřeží Norska. Eventuelně Oksøy fyr nedaleko Kristiansandu na nejjižnějším cípu Norska, jeden z nejvyšších norských majáků.
Po celém pobřeží byly vyměněny lampy majáků za takové, jež jsou vybaveny LED a solárními panely jako zdrojem energie. Navzdory vylepšení podle zmíněného strážce majáku v Lindesnesu majáky jakožto navigační pomůcky již dávno skončily, nicméně krok, aby se navždy zhasly a aby se přešlo výhradně na zařízení založené na družicích, je příliš vysoký, a proto to bylo odloženo.
Jelikož jsou stálé stejně jako příroda sama, jsou majáky stejně tolik součástí povědomí Norů, jako jsou hory, fjordy a moře. Uvádí to zmíněný Norský svaz pro historii majáků.