Mnozí se v Norsku točí okolo vlivu levice na společnost. Levice kdysi zastupovala dělnické hnutí a postupně dobývala akademickou půdu i masmédia. Poté se z mluvčích dělnické třídy dopracovala třeba i k roli duchovních současné doby.

V relativně odkřesťanštěné společnosti levice, zastupované i pracovníky zejména lutheránské církve, převzala morální moc, kde je křesťanská láska k bližním synonymní s ideologií posedlostí třetím světem, mezinárodní solidarity a bezmezné tolerance, kde se z lutheránského sebezpytu stalo podle mnohých zhoubné sebemrskačství. Všudypřítomná je snaha ostatním namlouvat co my měli mínit a na co pomýšlet, co by měli mít za pravdivé a správné. Vyhrazují si právo kárat i nemilosrdně odsuzovat. Vše toto se děje, zatímco chválí sebe za to, že jsme se konečně zbavili církevního moralizování a tísnivého ujařmování církve. O rozmáhajícím se zpátečnickém a leckdy krutém a nelidském islámu taktně mlčí, dokud to jde.

Levice a liberálové, mezi nimi některé z nejhorlivější feministky a feministé, jsou odnepaměti k církvím kritičtí, ovšem vyhýbají se nápodobně kritizovat islám a odmítají odpovídat na jádro věci, totiž vyjadřovat se k muslimům pošlapujícím práva žen, nemuslimů, sexuálních menšin ad., což jsou témata, kde se křesťanství na rozdíl od islámu za minulých desetiletí vydával na dlouhou a složitou cestu za změnami. Podle kritiků islám není jen náboženstvím, nýbrž i ideologií a politickým systémem, které, jak tomu s křesťanstvím již není, prodchne, prostoupí veškeré stránky života: práva, politiku, hospodářství,... Ačkoliv si uvědomují nakolik jsou diskriminující, ani samozvané muslimské feministky ani nechtějí, ani se neodváží říkat o těchto aspektech nic, jak uvádí třeba norský kněz Einar Gelius prostřednictvím zpravodajského serveru www.nettavisen.no. Jen můžeme spekulovat o tom, co si asi myslí o tom, že muslimky zdědí jen polovinu toho, co muži, a o tom, že o soudu má výpověď ženy jen polovinu váhy výpovědi od muže. Případně o tom, že zatímco si může muslim vzít za ženu křesťanku, či židovku, tak si smí muslimka vzít pouze muslima. O hidžábu nemluvě.

Často zastánci levice různě dští síru na bohaté, na ty, jež si dovolují kritizovat výměnu obyvatel, na Izrael, ale také na některé skupiny podnikatelů, jako např. těm, jež se i přes byrokracii a jiné nástrahy snaží provozovat soukromé jesle, školy, pečovatelské domovy, kliniky,... Vidí v nich pohrobky a rozvratníky sociálního státu. Aktuálně zkoumá výbor možnosti, jak vyloučit soukromníky, jež chtějí podnikat v pečovatelství. Obránci levice podporují národovectví a upřednostňování vlastního národa a ochranářství, ovšem pouze v ostatních zemích, nikoliv ve své vlastní. Tu užijí národní barvy Ukrajiny, tam třeba barvy Nikaraguy, či Sierry Leone. S oblibou útočí zejména na muže středního a staršího věku, jež nazývají „privilegovanými“ a zatímco z nich vysávají peníze jako o závod paradoxně doufají, že co nejdříve vymřou.

«Aktivnější stát» bývá během let v opozici to první univerzální a zázračné řešení, co napadne nastupující vládní strany i po letech nepřetržitého růstu utrácení veřejných peněz rádoby pravicovou vládou. Ve svém stínovém rozpočtu mají levice, resp. pravice, četné návrhy na další utrácení. Socialisticky se chovají i ty strany, o nichž by to neříkali ani jejich vlastní voliči.

Podle statistik tvoří veřejný sektor přes dvě třetiny HDP «pevninského Norska», tj. podílu na tzv. tvorbě hodnot mimo plošiny v Severním moři. Jen na státní správu Norové utrácí stejně tolik jako Švédové, ačkoliv je Švédů jedno tolik co Norů. Finů a Norů je zhruba stejně tolik, přesto je státní rozpočet jednou tak velký. I nehledě na rozdíly v platech, dávkách atd. je ten norský nepřiměřený. Norsko má třikrát větší veřejnou správu, než má Finsko.

V poměru k počtu obyvatel je norský veřejný sektor vůbec největší na světě, a to zrovna v zemi, jež sama sebe za socialistickou oficiálně nikdy neoznačovala. V reportážích, diskusích i dalších programech norských masmédií i nesocialisté prohlašují norskou společnost za sociálně demokratickou a odvolávají se na sociální demokracii, jež údajně «vytvořila jednou z nejlepších společností na světě». O sobě levice hovoří jako o «zodpovědné». Nakolik je ale liberální, bere-li se v potaz to věčné nadbíhání stran v rozhodnutích, jež jsou více, či méně proti veřejnému mínění lidu a jemu na vrub a úkor? Není rovnostářství mínění a stanovisek napomáháno masmédii jen další obdobou totality?

Začíná to slovníkem, jenž se mnohým rovná jedu do organismu společnosti. Tehdy, hodí-li se jim třeba pro řešení společných úkolů, tak je slovník napříč spektrem stran plný socialisticky zabarvených hesel. Dobré záměry evidentně nejsou zárukou proti zneužívání moci a nepřípustnému vměšování se lidem do jejich životů, naopak je to její nejlepší kamufláží, mimikry.

Norsko je představováno jako společenství sdílejících společné hodnoty. Jaké to ale jsou? Vůbec se neshodneme na tom, co je to rovnost, spravedlnost, rozmanitost. K tomu bují představa o štědrém veřejném poskytování vysoce kvalitních služeb, ovšem za stále více neudržitelně vysokou cenu. Málokdo je ochotný uznat, že se to mylné přesvědčení netýká všech Norů a celého Norska, nýbrž, že jsou propastné rozdíly a závažná selhání nehledě na část společnosti.

Pro Nory je podle průzkumů vlastnictví důležité. Společnosti vlastněné a provozováné státem, kraji a okresy se těší mimořádné důvěře. Vlastnictví podle nich ovlivňují rovnost a nerovnost ve společnosti. Nesoukromé vlastnictví je spojováno s kompetencemi a odborností, odolností vůči recesím, schopností trvale zajišťovat pracovní místa a tím udržování místních komunit, jakožto i rozvoj ekonomiky. Norsko je jednou ze zemí, kde úřady nejčastěji zasahují proti slučování firem.

Ovšem něco se s Norskem děje, tu malými křůčky, skoro neznatelně, tam zcela neoddiskutovatelně jeho obyvatelé prožívají, o kolik je země stále zranitelnější, že je omezována svoboda žen a svoboda projevu, zvyšuje se míra kontroly státu nad životem jeho obyvatel, míra finanční zátěže. I jinak jsou utahovány šroubky součtu snahy o multikulturní společnost, globalizaci a socialismus s norskou tváří.

Norsko je příkladem země, jež po mnoha stránkách fakticky, objektivně a pocitově socialistickou je, aniž je slovo socialistický součástí jejího oficiálního názvu, a aniž je ten socialismus pro návštěvníka ani obyvatele do očí bijící. Což je pro lidi se středo- a východoevropskými zkušenostmi socialismu jistě zajímavé. Avšak i pro nejednoho Nora má socialistický slovník negativní zvuk a lidé reagují na to, že je zneužíván, aby hrál na city, dobrou vůli a poslušnost.

Pro politiky je utrácení kritériem toho, nakolik jsou dobří a morálně správní. „My jsme utratili...“ a „My bychom utratili...“ je prezentováno jako znamení kvality, což kupodivu zlepšuje preference. Ovšem učí se snad norské děti lépe? Jsou snad norské silnice lepší? Je na tom norské námořnictví lépe? Velké částky z veřejných peněz jsou věnovány jiným a Norové z nich nemají žádný užitek. Značné prostředky putují organizacím a institucím, jež nejsou schopné financovat sebe samé a jejichž služby běžný daňový poplatník ani nevyužije. Nyní ti, jež nejméně přispívají do společné pokladny, z ní pobírají nejvíce. Jediná strana, jež je navíc mimoparlamentní, má ve svém programu seriózní racionalizaci veřejného sektoru, čímž by se prý dalo ušetřit alespoň pět set miliard norských korun ročně, aniž to je na úkor životní úrovně obyvatel. Uvolněná pracovní kapacita by mohla být využívána jinde.

Sotva budete tomu věřit, ale Norové jsou podle průzkumů stále levicovější: třetina studentů by volila krajní levici. Podle některých to bude tím dlouholetým soustruhováním do výtečností socialismu a obecné relativizace vlastní kultury a dějin rozplývajících se v moři „rozmanitosti“ odmalička. Doleva se posouvala celá společnost, nejen mládež. Názory a postoje, jež platívaly za zdravý rozum a bývávaly přijímány a respektovány většinou, jsou dnes pravicově extrémistické. Těch mnoho, jež ostatní označují za pravicové extrémisty, jsou v praxi levicovými extrémisty, aniž si to sami uvědomují a jejich rozum je vyměněn za levicovou ideologii.