Novodobí gladiátoři
Norsko má k Salmanu Rushdiemu zvláštní vztah, jelikož v r. 1993 přežil útok William Nygaard, norský nakladatel, jenž vydal Rushdieho Satanské verše. Stále horší podmínky pro svobodu projevu se nevymykají ani této severské zemi, je tu cítit zvyšující se nervozita z toho, že nebezpečí si tu místní omotává kolem prstu.
K problematice ne zrovna sdílné sdělovací prostředky nepomohou: Od útoku na přední kritiky Islámu v Norsku, odvážné předáky organizace SIAN, proběhlo šest týdnů a policie se ve vyšetřování prý ani nepohnula. Kauzy obestírá hrobové ticho. Podle obětí dvě muslimky svým autem najížděly do auta, v něm se nacházel Lars Thorsen, předseda SIANu a dva další aktivisté. Auto se několikrát převrátilo na bok a minimálně jedna členka posádky byla vážně zraněná.
Přestože není v Norsku nikdo, kdo by sáhl Rushdiemu ani po kolena, pár vzdálených obdob se přece jen najde i zde. Avšak o mítincích ze strachu, že by někdo mohl SIANu, anebo třeba Hege Storhaugové, další významnější kritičce věnovat tolik nežádoucí pozornosti, masmédia, představitelé norského PENu a další údajní bratři a sestry ve zbraních, pokud jde o svobodu projevu, raději mlčí.
Bývalo by o Salmanovi Rushdiemu obdobně kladně pojednáváno tehdy, kdyby býval byl napsal Satanské verše letos a ne v r. 1988? Podle slov Jonase Gahra Støreho, norského předsedy vlády, byl motiv pokusu o vraždu nejasný. Zatímto on a další politicky hyperkorektní má pro Rushdieho prý plné pochopení a vyjadřují se o něm jako o důležitém hlase pro svobodu projevu, myslí si titíž všetečkové, že vinu za útok na norskou organizaci odpůrců a kritiků islámu nesou samy oběti proto, že provokují muslimy. Avšak slova protivníků SIANu o vině Nory rozpálila. Víte-li, že trestem za rouhání se Bohu je smrt, máte přemáhající předtuchu, že to jinak ani dopadnout nemůže. Podle několika komentujících nejhorší je, že tento teror plní svůj účel.
Mnozí muslimové s radostí nerespektují zákony a stejně tak obětují své životy tehdy, jsou-li přesvědčení o tom, že je to vůle Alláha. O trestu za urážky islámu není pochybu a tím součástí povinností těch, jež se mu podřizují. A dokud se ten, kdo vede nůž, nebude bát odplaty orgánů činných v trestném řízení, vám není poskytována žádná ochrana před tím, že vám někdo bodne do zad či vás podřeže.
Nemohou si vybrat mezi islámem a svobodou spojenou s životem v nemuslimské zemi. Avšak Norsko a západní Evropa si mohli mezi svobodou projevu a islámem skutečně vybrat. Vybrali islám. Útok na knihu je útokem na proroka i osobním útokem. Tehdy, když Chomejní v r. 1989 vyhlásil fatwu /rozsudek smrti/ s výzvou k zabití Rushdieho se ještě nenarodil mladý útočník, jenž ho pobodl. To znamená, že z věřících se stávají teroristy představujícími hrozbu společnosti napříč pokoleními.
Alex Iversen, odborník na masmédia, prý nasadil svým příspěvkem do diskuse všem Norům brouka do hlavy. Prostřednictvím zpravodajského webu Nettavisen klade otázku, proč se společnost několika událostmi následujícími po fatwě a ohrožujícími svobodu projevu a tím demokracii nijak nepoučila. Sám Iversen se podle vlastních slov rychle probudil tehdy, když v r. 2005 udeřil veškerou silou spor o karikatury proroka Mohameda. Otřásl a šokoval vyhýbavý, zbabělý a bezpáteřní způsob, jakým čelila sporu politická, akademická a kulturní elita, jež tak zrazuje vlastní kulturu tím, že mermomocí „musí“ chránit muslimy a zastávat se jich místo toho, aby se vzchopili pro svobodu projevu. Těch, jež je ochotno se ze strachu o muslimy vzdát základních svobod a práv a zohledňovat standardů cizích kultur je více, než by si jeden myslel.
Jakých zločinů se dopustili ti, jež jsou nucení po zbytek života žít s rozsudky smrti, vyhrůžkami a pokusy o zabití? Vyjadřovali se kriticky proti dogmatismu a fanatismu, provozují lidovou osvětu. Využívají svého v Ústavě zakotveného práva kritiky a satiry, včetně nebojácné neúcty. O žádné spiknutí jít nemůže: během svých vystoupení, či ve svých textech, využívají veřejně dostupných informací a navíc citují z Koránu.
Liberální elita vlevo i vpravo kolektivně selhala, pokud jde o vysvětlování a předávání dalším pokolením vědomosti o tom, proč by neexistovala a ani nepřežila kulturně rozmanitá společnost, v níž žijeme, nebýt zásady tolerance jako základního kamene.
Nicméně někdo má pod záminkou toho, že slova nutně zabíjejí, zájem o to, aby byla kriminalizována. Slova se pro ně může za daných okolností rovnat násilí. V Norsku se k tomuto tématu vrací pokaždé, když se připomínají události 22. července. Ti, jež se opováží kritizovat kohokoliv a cokoliv s nimi souvisejícími kromě pachatele jsou démonizováni jako obhájce a napomáhatele k pachatelovým zločinům. Norové jsou v nekonečné řadě nucení ke kolektivní vině za spolupachatelství a omlouvám za nevypořádání se s myšlením Breivika, Manshause a dalších pomatenců, ovšem ještě žádný politik totéž po muslimech po daleko častějších a pravidelných útocích muslimů a dalších migrantů na Nory nepožadoval.
Kdo by uvěřil tomu, že tolik lidí nejen v Norsku, lidí snad všestranně sečtelých, s dlouholetým vzděláním, lidí s rozšířenými obzory, mezi nimi učitelů, novinářů, přednášejících, badatelů, atd. začne jen pokrčovat rameny v reakci na ten strach, jenž mnozí protrpí za to, že si dovolí vyjádřit to co si myslí. Avšak povětšinou nemají kde, neboť ve většině směrodatných masmédií je jim pod různými záminkami odepíráno a neposkytováno místo, aby se vyjadřovali. A když už, tak pocítí dlouhou ruku formální i neformální „inkvizice“ a digitálního pranýře. Třeba příjdou o práci a nikdo je již nebude chtít zaměstnat. Anebo budou „lovnou zvěří“, ať se ukážou kdekoliv.
Podle předchozí premiérky Erny Solbergové máme mít „svobodu myšlení“. To by jí stačilo, více by Norům nedopřála. Obdobně spousta dalších politiků vyslovila „Svoboda projevu, to ano, ovšem...“ Pro lidi tohoto ražení tvoří řadoví občané jakousi neovladatelnou hmotou, jež je třeba spravovat. Země je čím dále podobnější instituci, kde jde správcům o to, aby byli všichni na sebe navzájem hodní a spořádaní a ne, aby si slovy, či malůvkami ubližovali. Dojde-li navzdory všemu k tomu, tak správci počítají s tím, že to přejde samo od sebe tehdy, když budou předstírat, že nic nevidí ani neslyší. Jenže lid se neráčí rozhodnout, zda si přeje demokratickou společnost ovládanou lidmi, kde volně proudí zkušenosti, mínění a vyřčené myšlenky, anebo zda chce žít pod současnými hlídači a průzkumníky.
Ta náhle probuzená zaujatost, nadšení a starostlivost pro svobodu projevu je v Norsku po útoku na Rushdieho komická. Pozorný Nor ví, že výbor, jenž vznikl pro posouzení stavu svobody projevu, může napsat text čítající i tisíce stran, aniž jsou strážci svobod schopní ubránit tyto svobody i nám. Hlavně ne v doupěti gangů, v ghettech a dalších odloučených komunitách. To bychom byli neomluvitelně naivní.
Násilí ovládá všechny vlivné osoby a zatemňuje jim mozek, nikdo se z neosmělí vystoupit proti Mohamedově neomylnosti. Norsko již má muslima za předsedu parlamentu. Pakliže budou mít muslimové v Norsku i výkonnou politickou moc a vyřkne-li se fatwa vůči osobě žijící v Norsku, tak se ti ostatní z nich s výkonnou politickou mocí postarají o to, aby byla tato fatwa vykonána.
K problematice ne zrovna sdílné sdělovací prostředky nepomohou: Od útoku na přední kritiky Islámu v Norsku, odvážné předáky organizace SIAN, proběhlo šest týdnů a policie se ve vyšetřování prý ani nepohnula. Kauzy obestírá hrobové ticho. Podle obětí dvě muslimky svým autem najížděly do auta, v něm se nacházel Lars Thorsen, předseda SIANu a dva další aktivisté. Auto se několikrát převrátilo na bok a minimálně jedna členka posádky byla vážně zraněná.
Přestože není v Norsku nikdo, kdo by sáhl Rushdiemu ani po kolena, pár vzdálených obdob se přece jen najde i zde. Avšak o mítincích ze strachu, že by někdo mohl SIANu, anebo třeba Hege Storhaugové, další významnější kritičce věnovat tolik nežádoucí pozornosti, masmédia, představitelé norského PENu a další údajní bratři a sestry ve zbraních, pokud jde o svobodu projevu, raději mlčí.
Bývalo by o Salmanovi Rushdiemu obdobně kladně pojednáváno tehdy, kdyby býval byl napsal Satanské verše letos a ne v r. 1988? Podle slov Jonase Gahra Støreho, norského předsedy vlády, byl motiv pokusu o vraždu nejasný. Zatímto on a další politicky hyperkorektní má pro Rushdieho prý plné pochopení a vyjadřují se o něm jako o důležitém hlase pro svobodu projevu, myslí si titíž všetečkové, že vinu za útok na norskou organizaci odpůrců a kritiků islámu nesou samy oběti proto, že provokují muslimy. Avšak slova protivníků SIANu o vině Nory rozpálila. Víte-li, že trestem za rouhání se Bohu je smrt, máte přemáhající předtuchu, že to jinak ani dopadnout nemůže. Podle několika komentujících nejhorší je, že tento teror plní svůj účel.
Mnozí muslimové s radostí nerespektují zákony a stejně tak obětují své životy tehdy, jsou-li přesvědčení o tom, že je to vůle Alláha. O trestu za urážky islámu není pochybu a tím součástí povinností těch, jež se mu podřizují. A dokud se ten, kdo vede nůž, nebude bát odplaty orgánů činných v trestném řízení, vám není poskytována žádná ochrana před tím, že vám někdo bodne do zad či vás podřeže.
Nemohou si vybrat mezi islámem a svobodou spojenou s životem v nemuslimské zemi. Avšak Norsko a západní Evropa si mohli mezi svobodou projevu a islámem skutečně vybrat. Vybrali islám. Útok na knihu je útokem na proroka i osobním útokem. Tehdy, když Chomejní v r. 1989 vyhlásil fatwu /rozsudek smrti/ s výzvou k zabití Rushdieho se ještě nenarodil mladý útočník, jenž ho pobodl. To znamená, že z věřících se stávají teroristy představujícími hrozbu společnosti napříč pokoleními.
Alex Iversen, odborník na masmédia, prý nasadil svým příspěvkem do diskuse všem Norům brouka do hlavy. Prostřednictvím zpravodajského webu Nettavisen klade otázku, proč se společnost několika událostmi následujícími po fatwě a ohrožujícími svobodu projevu a tím demokracii nijak nepoučila. Sám Iversen se podle vlastních slov rychle probudil tehdy, když v r. 2005 udeřil veškerou silou spor o karikatury proroka Mohameda. Otřásl a šokoval vyhýbavý, zbabělý a bezpáteřní způsob, jakým čelila sporu politická, akademická a kulturní elita, jež tak zrazuje vlastní kulturu tím, že mermomocí „musí“ chránit muslimy a zastávat se jich místo toho, aby se vzchopili pro svobodu projevu. Těch, jež je ochotno se ze strachu o muslimy vzdát základních svobod a práv a zohledňovat standardů cizích kultur je více, než by si jeden myslel.
Jakých zločinů se dopustili ti, jež jsou nucení po zbytek života žít s rozsudky smrti, vyhrůžkami a pokusy o zabití? Vyjadřovali se kriticky proti dogmatismu a fanatismu, provozují lidovou osvětu. Využívají svého v Ústavě zakotveného práva kritiky a satiry, včetně nebojácné neúcty. O žádné spiknutí jít nemůže: během svých vystoupení, či ve svých textech, využívají veřejně dostupných informací a navíc citují z Koránu.
Liberální elita vlevo i vpravo kolektivně selhala, pokud jde o vysvětlování a předávání dalším pokolením vědomosti o tom, proč by neexistovala a ani nepřežila kulturně rozmanitá společnost, v níž žijeme, nebýt zásady tolerance jako základního kamene.
Nicméně někdo má pod záminkou toho, že slova nutně zabíjejí, zájem o to, aby byla kriminalizována. Slova se pro ně může za daných okolností rovnat násilí. V Norsku se k tomuto tématu vrací pokaždé, když se připomínají události 22. července. Ti, jež se opováží kritizovat kohokoliv a cokoliv s nimi souvisejícími kromě pachatele jsou démonizováni jako obhájce a napomáhatele k pachatelovým zločinům. Norové jsou v nekonečné řadě nucení ke kolektivní vině za spolupachatelství a omlouvám za nevypořádání se s myšlením Breivika, Manshause a dalších pomatenců, ovšem ještě žádný politik totéž po muslimech po daleko častějších a pravidelných útocích muslimů a dalších migrantů na Nory nepožadoval.
Kdo by uvěřil tomu, že tolik lidí nejen v Norsku, lidí snad všestranně sečtelých, s dlouholetým vzděláním, lidí s rozšířenými obzory, mezi nimi učitelů, novinářů, přednášejících, badatelů, atd. začne jen pokrčovat rameny v reakci na ten strach, jenž mnozí protrpí za to, že si dovolí vyjádřit to co si myslí. Avšak povětšinou nemají kde, neboť ve většině směrodatných masmédií je jim pod různými záminkami odepíráno a neposkytováno místo, aby se vyjadřovali. A když už, tak pocítí dlouhou ruku formální i neformální „inkvizice“ a digitálního pranýře. Třeba příjdou o práci a nikdo je již nebude chtít zaměstnat. Anebo budou „lovnou zvěří“, ať se ukážou kdekoliv.
Podle předchozí premiérky Erny Solbergové máme mít „svobodu myšlení“. To by jí stačilo, více by Norům nedopřála. Obdobně spousta dalších politiků vyslovila „Svoboda projevu, to ano, ovšem...“ Pro lidi tohoto ražení tvoří řadoví občané jakousi neovladatelnou hmotou, jež je třeba spravovat. Země je čím dále podobnější instituci, kde jde správcům o to, aby byli všichni na sebe navzájem hodní a spořádaní a ne, aby si slovy, či malůvkami ubližovali. Dojde-li navzdory všemu k tomu, tak správci počítají s tím, že to přejde samo od sebe tehdy, když budou předstírat, že nic nevidí ani neslyší. Jenže lid se neráčí rozhodnout, zda si přeje demokratickou společnost ovládanou lidmi, kde volně proudí zkušenosti, mínění a vyřčené myšlenky, anebo zda chce žít pod současnými hlídači a průzkumníky.
Ta náhle probuzená zaujatost, nadšení a starostlivost pro svobodu projevu je v Norsku po útoku na Rushdieho komická. Pozorný Nor ví, že výbor, jenž vznikl pro posouzení stavu svobody projevu, může napsat text čítající i tisíce stran, aniž jsou strážci svobod schopní ubránit tyto svobody i nám. Hlavně ne v doupěti gangů, v ghettech a dalších odloučených komunitách. To bychom byli neomluvitelně naivní.
Násilí ovládá všechny vlivné osoby a zatemňuje jim mozek, nikdo se z neosmělí vystoupit proti Mohamedově neomylnosti. Norsko již má muslima za předsedu parlamentu. Pakliže budou mít muslimové v Norsku i výkonnou politickou moc a vyřkne-li se fatwa vůči osobě žijící v Norsku, tak se ti ostatní z nich s výkonnou politickou mocí postarají o to, aby byla tato fatwa vykonána.