Tváří v tvář faktům vytáhnou kartu „morálky“ ti, jimž je morálka cizí.

Z diskusí mezi politiky o cenách elektřiny se staly přehlídky přepisování dějin a obcházení reality. Lži a uvádění v omyl o nedostatku srážek, nevině vývozních kabelů na zvyšování cen, svádění cen na Putina, vzájemné prospívající výměně energií atd. přesvědčivě dokládá mj. sloupkař, inženýr, poradce a investor Kjell Erik Eilertsen prostřednictvím zpravodajského webu Nettavisen.

Ačkoli jsou tvrzení politiků prokazatelně nepravdivá, tak jsou i nadále reprodukována a jsou-li s těmito nepravdami konfrontováni v přímém přenosu, tak vymyslí něco dalšího. V našich uších pak vývoz elektřiny do Německa a Velké Británie přes nové kabely vyzní jako otázka morálky, projekt solidarity s EU a Ukrajinou. Ovšem „solidarita z Norska“ je pouze nepatrná: Více než 0,6 % celkové spotřeby EU totiž norský podíl nedělá.

Realizace kabelů na vývoz se podle zpráv serveru norské veřejnoprávní televize NRK velice podobá plánům nacistů z dob obsazení Norska hitlerovským Německem. To dá vodu na mlýn v Norsku celkem běžnému protiněmeckému segmentu, škarohlídskému přesvědčení, že to, čeho Německo tenkrát nezískalo vojenskou silou, toho nyní dosahuje lstí a spiknutím svých i norských politiků. A varuje-li Norsko před omezováním vývozu elektřiny Němka Ursula von der Leyenová s tím, že Norsko na to nemá právo (viz zdroj Teknisk Ukeblad), tak Norům v hlavách probleskne bizarní nutkavost EU v čele s Německem, jako kdyby 2. světová válka nikdy neskončila.

Papírové i internetové noviny jako Verdens Gang, Dagbladet, Dagens Næringsliv, Nettavisen a další ony seance mudrování politiků na téma energií vychvalují do nebes a udělují jim nejvyšší známku, jaká je jen z odhadů možná. Svými řečmi norští politici prý znovunastolili svou autoritu a kontrolu nad veřejností.

Navzdory rekordně nízké hladině jihonorských přehradních nádrží pokračuje nezmenšenou silou vývoz, jenž odpovídá zhruba tomu, co v nádržích schází do průměrné hladiny naplnění. Ke kupní ceně elektřiny se platí zvláštní daň na elektřinu a k tomu DPH v plné výši, a tak se „solidarita“ vztahuje leda k státní pokladně.

V době před tím, než byl zahájen provoz oněch laiky nenáviděných kabelů, byla běžná cena elektřiny po celém území Norska 29 øre (haléřů) za kWh. Roční průměr se v posledních letech pohyboval mezi 20 a 40 øre. Výjimkou byl rok 2010, podle NVE (Norského úřadu pro vodní toky a energie) nejsušší rok tohoto století, kdy byla dosažena průměrná cena 44 øre (haléřů) za kWh. Dovoz odpovídal šesti procentům spotřeby a pocházel zejména od sousedů - ze Švédska a Dánska.

Navzdory tomu, že si cestu do státní pokladny a pokladen okresů našly cestu desítky miliard norských korun více od spotřebitelů-řadových občanů než bývávalo normální, tak se politici dušují, nakolik jsou štědří tehdy, když bude vláda vyplácet příspěvky na účty na elektřinu. Vláda ze strachu nepřehřívat ekonomiku zadrží většinu mimořádných příjmů z prodeje elektřiny. Vypadá, že nikdo z nich nezná rozdíl mezi inflací poháněnou poptávkou a stagflací.

Nejprve politici cenami a daněmi, které sami vyvolali, seberou lidem kupní sílu. Pak drtivá většina zisků skončí ve veřejných pokladnách. Hnací silou za růstem cen jsou stoupající ceny energií. Jako kdyby byla poháněna poptávkou (byť není) se zvedne úrok centrální banky. To ubere kupní síly ještě více. „Všichni“ čekají, že jim pomůže stát a zcela zapomněli na to, že naopak stát čeká, že bude živen těmi „všemi“.

V diskusích se uvádí, že Norsko je pravděpodobně jedinou zemí na světě, kde zástupci lidu mohou tvrdit, že dávají přednost jiným zemím a nadnárodním orgánům, než své vlastní zemi, a že jsou loajální jiným zájmům než těm vlastních obyvatel a přesto nejen, že zůstanou ve svých pozicích, nýbrž jsou masmédii chváleni a dokonce i opětovně voleni. Tohle být v jiné zemi, za situaci, kdy je Evropa závislejší na jejím plynu než kdykoliv před tím, by to zemi pohnulo do záviděníhodné vyjednávací pozice, jež může proměnit všechny dohody tak, aby sloužily výhradně zájmům té země.

Skutečnost je poněkud jiná. Podle některých by stálo za to nechat prošetřit, jak je možné, že se do té míry mohl mýlit Statnett, norský státní podnik odpovědný za rozvoj, vlastnictví a provoz centrální elektrické sítě, včetně silových kabelů do zahraničí. Byli činitelé společnosti podplácení cizími mocnostmi anebo jsou v ní konkrétní lidé, jež prosadili špatná rozhodnutí a inkompetentní rady politikům? To se ovšem lidem nezdá v zemi, kde je vývoz energií hlavní vývozní komoditou.

Dokud nebude vypovězena Dohoda o evropském hospodářském prostoru, nedočkají se Norové ani levnější elektřiny, ani levnějších pohonných hmot. Do té doby je to totiž energetický regulační úřad EU, jenž ovládá energie a ceny vnitřního trhu a Dohoda má přednost před norskými dohodami a zákony, střetnou-li se pravidla. Pro Norsko platí ohledně dodržování podmínek Dohody o evropském hospodářském prostoru přísnější režim, než k čemuž se zavázaly země EU vůči směrnicím EU.

Důvodem, proč je do spárů zásobující země, anebo, jak to pojal poslanec Senterpartietu (Strany středu) „baterie, jež se stala zásuvkou trvale zasobující Evropu elektřinou“, zahnáno i Norsko, je ten, že jeho politici mají záměr, jenž je nadřazen všemu ostatnímu a sice začleňovat norské zdroje obnovitelných energií do správy EU, ideálně za plného členství, jež ale norský lid ne a ne schválit, proto tolik povyků za našimi zády.

Dostupnost laciných energií bývávala základem, aby bylo Norsko schopno konkurovat zemím s mnohem menší energetickou náročností. Ovšem zásobovací bezpečnost (heslo starého systému) je nahrazena zásobovací ruletou. Norští politici nechtějí ani zkoumat alternativy k oné dohodě. Avšak po jejím zrušení by znovu vstoupila v platnost bývalá dohoda o volném obchodu z r. 1973. Jenže místo vypovězení bude bezpočet dalších dějství „chlebu a her“.

Zářným příkladem neudržitelnosti současného stavu je to, že kvůli cenám elektřiny skončila „továrna budoucnosti“, průkopník Rec „zelené proměny“, výrobce fotovoltaických článků. Podle Øysteina Riana, profesora politických dějin, a webu www.energinytt24.no je norská uměle vyvolaná krize cen elektřiny největším politickým skandálem v nezodpovědnosti vůči vlastnímu lidu od roku 1814, kdy Norsko získalo svou Ústavu.

Připomínám, že podle jejího článku 112 je trestné oslabovat klíčové instituce společnosti a tím svou zemi závažnými kroky k tomu směřujícími a hrubě narušovat suverenitu a smír.