- ledaže půjdete za lékařem, jenž vám tělo nějak domodeluje. Norky chtějí bledší stydké pysky a injekce nervového jedu do čela, či zešikmení očí pomoci drátků jen proto, že je to in. Rozruch kolem nové kliniky zvané Nomi byl projevem daleko větších problémů.

Z četných článků v norských denících, jak papírových, tak webových, jako např. Dagbladet, Aftenposten, Dagsavisen atd., blogů norských žen a dalších svědectví se lze dočíst, že berou nohy na ramena a najednou je z Norek samá plastika a výtvory klinik krásy. Místní reagují tím, že zatápí firmám i jednotlivcům, jež se ohánějí ženským zdravím, přitom slibují dokonalé ženské zadky, prsa, rty. Místo, aby byla řeč o potřebě lepší zdravotní péče ženám po plodném věku /během menopauzy, či po ní/, kdy tělesné potíže mnohdy způsobí duševní potíže, je vše o tom, že chápání vlastního těla jako nevyhovující a neschopné je správné a řešením je ve vylepšování/omlazování vzhledu, dermálních výplních, botoxu a silikonu.

Říkaly tomu korekce krásy a uvedly, že „v cítění se dobře spočívá spousta energie“. Celebrity Pia Tjeltaová, Synnøve Skarbøová a Vanessa Rudjordová jsou i přes své pozdější stažení plánů a omluvy obviňovány z toho, že své záměry představovaly jako opatření pro zdraví žen a zneužívaly nejistoty nesebevědomých žen, jež snadno podlehnou skupinovému nátlaku, společenské kontrole, zahanbování a zostuzování, zatímco se naplňují účty různých firem a influencerů a dalších celebrit honících se za dokonalostí chlubením se snímky před zákroky a po nich, propagováním klinik a dělením se o slevové kódy. Vzhled mužů je v sdělovacích prostředcích zřídkakdy řešen, zato dalším známým ženám se fotí jejich „nedokonalá“ pleť.

Pokud jde o soukromé norské kliniky, tak má Norsko přísné zákony. Dokud ovšem neslibují zdravotní výhody, tak platí, že zákroky, o nichž je řeč, bývají povoleny. Nory velice vytáčí kdokoliv, kdo podle jejich prismatu hodnot nějak nemorálně shromažďuje zisky. Zároveň je podle většiny diskutujících v pořádku, vyhodí-li někdo svou vlastní hodnotu chirurgickým zákrokem či vstřikem pod kůži.

Ona nesnesitelná lehkost bytí může být těžká pro ty, kdo ji nosí. Pro nedostatek hlubších cílů a smyslu života hledají někteří mermomocí vady. Mají pocit, že komplexností a uspěchaností dojmů a informací od kolébky po hrob je minou souvislosti a kontrolu a nechytají se.

Jen představa toho, že kosmetická chirurgie má se zdravím žen něco společného nás připomíná, nakolik musí být rozšířená porucha osobnosti. Lidé onemocní zdraví škodlivými komplexy odchýlením se od zkresleného, chorobného ideálního obrazu. Ženy mají vypadat tak, jak je prezentováno, aby měly vypadat, někdo jim bere, aby důstojně zestárnuli. Kvůli zbožšťování mládí a mladých upadá respekt k stáří, stárnutí i životním zkušenostem.

Vrásky, jež vzniknou u očí, když se usmívají, mají jít pryč, stejně jako visuté partie. Pro některé je lepší vrásčitá tvář, jež žije, tvář s akné, než hladká maska bez mimiky, rty, jež vypadají otekle, ňadra vystrčená, zadek tak pružný, jako kdyby se uměl odrážet. Mnoho z krásy je zevnitř, proto je hloupé, není-li obal v souladu s „obsahem“. Průmysl ženy zotročuje pro jejich vzhled. Podle některých jde dokonce o potírání vrozené, nespoutané, svobodné síly žen, jelikož přirozená zralost není přitažlivá. Dívky a ženy samy popírají a zavrhují své pravé já, aniž doopravdy chápou, co, ani nemají o to zájem. Je to jejich mentální hidžáb či burka, naruby: nedodrží-li nepsaná pravidla, tak jsou vypuzovány.

Od nějakých devíti let, ne-li ještě dříve, musí norské dívky pravidelně snášet poznámky na váhu, oblečení, pleť, vlasy... Stále více jich trpí stresem, poruchami trávení, úzkostí. Společnost tiše souhlasí s tím, aby se ze strachu ze šikany a nepříjemných pohledů ve sprše po tělocviku nesprchují.

Salóny krásy jsou vyhledávány stále mladšími dívkami. Je toho hodně, o co se některé rozhodně nechtějí nechat okrádat a „musí“ na sobě měnit na úkor zdraví. Zatímco byla mezi Norkami v r. 2000 nejvíce v kurzu aromaterapie a péče založená na rostlinách, postupně se jejich zájem obracel na samoopalování a opálení ve spreji. O deset let později chtěly být bez vlasů po celém těle a hit „brazilského“ vosku rostl, než doslova explodovala poptávka po falešných řasách, šelaku a botoxu. Pak přibývající měrou začaly úvahy o vlastních pohlavních orgánech versus ty, jež jsou vidět třeba na hanbatých snímcích a záběrech a o tom, zda jsou odpovídajícím způsobem dostatečně vzhledné. Odpověď jejich samotných bývá deprimující často ne jinak, než „ne“. A tak si pod nůž ocitly jak stydké pysky, aby se zmenšily, vagíny, aby se zúžily, či se injekcemi docílí masitější vnější pohlavní orgány a blednutí řitního otvoru. Vytváří se očekávání o standardech, jichž je třeba pokoušet se dosahovat. Móda, k níž se váže znepokojení. Nechat blednout sliznice a pleť nezní zcela neriskantní.

Takže jsme se dále nedostali. Svádí se to na amerikanizaci, na generaci dospělých, jimž se nedaří v dětech a mladých vštěpovat jejich vrozenou, přirozenou, nefalšovanou hodnotu, učit je mít rádi sebe. „Ošetřovatelé“ vzhledu přišli s geniálním nápadem: ze všech žen dělají „tak jako tak něčím trpící“ a sebe označí za zachránce. Prodejem řešení něčeho, čím musí na sto procent projít každá žena, se u nich dveře ani netrhnou.

Obvodní lékaři to vidí denně: ženy, jež objektivně choré nejsou, nicméně jejich vlastní laťka pro to, být zdravé, je posunutá natolik nereálně a nedosažitelně vysoko, že sebe samy mají za choré. To, co bývával očekávaný vývoj prožitého života, nyní patří do rukou chirurgů a mediků. Mají-li dostatečně vysoké požadavky, vždy se najde ošetřovatel, jemuž jde o to, opravit to, co nikdy nebylo poškozeno.

Nespokojenost sebou samými čili služeb těch, jež vytváří a prodávají nejistotu, je plný nejen denní tisk. Přitom zdraví žen je podle norského statistického úřadu horší nyní než před dvaceti lety. Polovinu žen mezi 16 a 24 lety, o 20 % více žen než před dvaceti lety, trápí bolesti hlavy. Třetina žen téže věkové skupiny zápasí bolestmi. Přes čtvrtina mladých žen bojuje s nespavostí.

Ošetření hormony a antikoncepcí dělají mnoho žen nemocnými. Těhotenství též. I neplodné ženy jsou prý ve velké míře ponechávány sobě bez vyšetření s výmluvami, že změny, jimiž procházejí jsou zcela přirozené a zmizí samy od sebe, což se kolikrát nestane. Na menopauzu se jinak váže stud a podle ohlasů má mnoho žen pocit, že po plodném věku nemají cenu, aby se jim za jejich potíže dostávala pomoc/péče. Příliš vážně se údajně neberou ani „neviditelné“ chronické bolesti dlouhodobě snižující kvalitu života, bývají špatně diagnostikovány, přehazovány mezi specialisty atd. Chybí léčebné metody a méně se také věnuje výzkumu ženských chorob než mužských. Nejčastější příčinou smrti norských žen je selhání srdce, ovšem u žen jsou jiné příznaky než u mužů a obtížněji se rozpoznají v rané fázi.