Po válce se na ně jednak zapomnělo, a navíc se na ně hledělo spatra. A aby toho nebylo málo, tak bylo těm, jež riskovali to nejdražší /vlastní životy/ odcizeno finanční vypořádání se, neboť prostředky ze zvláštního fondu do správných rukou nikdy nenašly cestu: dotyční museli poté, co si mysleli, že mají na bojištích dobojováno ještě o svá oprávněná a spravedlivá „odškodnění“ svádět nerovný, tuhý boj.

Nový norský film Krigsseilerne, česky Váleční námořníci, dosud nejnákladnější hraný film norské výroby vůbec, s nímž chtějí norští filmaři prorazit do světa, je nejen mezi přeživšími 2. světové války velice oblíbený. Stal se norským kandidátem na Oscara. Film vypráví příběh přes třiceti tisíců norských námořníků na obchodních plavidlech.

Třeba deník Fremover píše o zacházení s válečnými námořníky jako o největší skvrně na „štítu“ Norů za jejich válečných dějin. Gunna Vikene, režisér a scénárista filmu, prohlásil o něm, že má vytvářet blízkost k tomu, o co se oni námořníci zasadili a zpřítomnit oběť, jež položili jak oni, tak jejich blízcí. Prý je nutný komplexní náhled, aby se mohly poměřovat křivdy a bezpráví, jež na ně po válce připadly.

Norská veřejnoprávní televize NRK uvádí, že film propůjčuje tvář části norských válečných dějin, kde někdo obětoval tolik, aniž se s nimi za to nikdo nějak vyrovnal. Mezi námi ještě žijí váleční námořníci a jejich potomci s otevřenými ranami a nepřekonatelnými újmy po tom, co zažili za války a /pro řadu z nich/ nijak nezmenšenou mírou po zbytek života. Přitom britský admirál Gerard Charles Dickens se v r. 1941 nechal slyšet britskému rozhlasu BBC, že „nebýt norských námořníků na obchodních plavidlech jsme mohli rovnou požádat Hitlera o jeho podmínky.“ V obdobném duchu se po válce dušoval Winston Churchill, předseda britské vlády, že nebýt norské obchodní flotily a norských námořníků by se bývala byla Velká Británie ocitla pod nadvládu hitlerovského Německa a vyhrát válku by bylo nemožné. Úsilí norských námořníků se pro spojence prý nezadalo ani s jedním milionem vojáků. I od Gunnara Sønstebya, jednoho z nejznámějších příslušníků norského odboje, kdysi zaznělo, že na trvání války neměl nikdo větší vliv než norští námořníci obchodní flotily.

Stian Grøtte, vedoucí pro politiku a styk s veřejností v Norsk sjømannsforbund, tedy Norském svazu námořníků, si prostřednictvím několika norských masmédií sám pamatuje tyto námořníky z vlastního dětství. Mnoho z oněch mužů bezútěšně trápily noční můry a stali se z nich alkoholici. Mít psychické problémy bylo dlouho ostatními bráno na lehkou váhu a znevažováno. Pokud jste měli slabé nervy se na to pohlíželo jako že jste slabý. Přitom okolí netušilo, čemu byli tito lidé vystavováno, čím prošli a jak se obětovali. Panovalo přesvědčení, a časem se toto přesvědčení upevňovalo, že oni lidé od něčeho utíkali. Buď prchali proto, že přivedli děvčata/ženy do jiného stavu, anebo kvůli tomu, že se dopustili zločinu. Zkrátka šlo o lidi, k nimž pojilo něco záporného.

Obchodní flotila byla řízena vládou a oni námořníci se nemohli jen tak vrátit domů. Bylo s nimi nakládáno jako s vojáky. Mnoho z nich se plavilo mezi Velkou Británií a Amerikou. V konvojích po moři za tmy vozili zbraně, munici, pohonné hmoty, agenty i uprchlíky, aby zajišťovali vzdor proti nacistickému Německu, jehož ponorky je lovily. Jeden z devíti, či okolo čtyř tisíců těchto námořníků se nikdy nevrátil. Zhruba polovina zažila, že je zasáhlo torpédo. Ze strachu z nich mnozí nedokázali usínat. Opět a zas zazněl poplašné varování před ponorkami a museli si nesčetněkrát zbytečně obléknout potápěčského obleku a záchranných vest. Hořící posádka skákala do moře a mnozí nebyli zachráněni proto, že se lodě neměly zastavovat. Dělítko mezi životem a smrtí mohlo klást počasí, kdy v průběhu noci polkly vlny lodě i záchranné čluny. Byť jich většina válku přežila, tak se drtivá většina nikdy nestala těmi, jimiž bývali dříve a bezvýchodně se potácela s posttraumatickým stresovým syndromem.

Zamlčování po válce způsobilo obrovskou škodu. Dali více než lze vyžádat od kteréhokoliv člověka. Přesto se po návratu dočkali stigmatizace. Prý zdrhli a užívali si na moři, zatímco Norové na norské pevnině trpěli pod německou okupací. Uznáni nebyli, respektováni nebyli, nedostalo se jim odměny tak, jak by se slušelo. Mnoho z těch peněz si neprávem údajně osvojili rejdaři protežovaní tehdejší sociálně demokratickou vládou, podle jiných zdrojů to byla přímo vláda, jež tyto peníze zpronevěřila. Námořníci se nedočkali ani náležité zdravotní péče. Společnost vůči nim selhávala na všech rovinách a bez ohledu na úhel pohledu.

Potíže byly přenášeny na potomky námořníků, jež museli pozorovat, jak se před jejich očima stávají ztroskotanci. Ty rozjitřené rány, ten hněv, a to rozhořčení trvá, protože představte si, že v r. 1954 rozhodl norský nejvyšší soud, že námořníci neměli v „tajném fondu“ nároky. Tímto nedemokratickým manévrem se elity zmocnily peníze válečných námořníků a ani dnes nikdo nechce odpovědět na otázku, kdo tyto prostředky spravuje.

V dnešní době lze spatřit odrazy toho, jak se potupně chybně a trapně zachází s těmi, jež se vrátili z mezinárodních misí. Nejeden náš současný veterán by dal rovnítko mezi pocity válečných námořníků a ty, jež vyvěraly v nich samotných tehdy, když se ze služby vrátili jako jiní lidé, nechápaní svým okolím. Při posezení okolo stolu se nemohli zbavit pocitu, že tam sedí jako někdo již nepatřičný. Kolikrát je nepoznali ani jejich blízci. S lecčímž se navrativší se námořníci nedokázali usmířit a vypořádat, což mělo v řadě případů dalekosáhlé následky. Někteří potomci mívají ještě dnes pravidelně noční můru a budí se tím, že jakoby slyší svého otco, či dědečka atd. křičet v noci. Další byli šikanováni za to, že jejich otcové nemohli najít práci. Všude jim bylo řečeno, ať vyplují znovu, na souši nic pro ně prý není.

Vyhráli válku, mír ovšem prohráli. Bohužel téma je očividně stále ještě natolik ožehavé, že ani momentálně žhavý film neposvítil ani na to, co se stalo s těmi prostředky, jež měly připadnout válečným námořníkům, byť opožděně, tak přece jen jako odvody na platy a důchody, ani na to, kam se podělo uznání a pocta, jež se jim měly dostat. Vezměte si, že vdovy po nich museli např. posílat žebravé dopisy státu...

Vládní omluva přišla až v r. 2013 při odhalení pomníku a před volbami, avšak nic Norům neříká, aby nebylo dovoleno, aby se tento druh nepochopení, nedůvěry státu, nevstřícnosti a neochoty vůči vlastnímu lidu opakoval. Tehdy se válečným námořníkům s odůvodněním, že byli příliš dlouho mimo vlast, odepíraly lístky na příděl potravin a dalších potřeb, bydlení a některým dokonce cestovní pas. Prý nemohli dokázat, že byli dostatečně dobrými Nory.

Krize nekrize, odepíráno je toho nejbezbrannějším a nejpotřebnějším dost, což je znát i nyní, kdy se malichernost státu, jenž nikdy nebyl bohatší a měl větší možnosti, vší silou ledově chladně obrací vůči chudým, postiženým a nemocným, jež se musí o sebe pokoušet hrdinně starat sami tak, jak nejlépe dovedou. Jsou na to sami, cítí se zapomenutí, jako kdyby se k nim jejich vlastní země neznala, zatímco je každým dnem ve zprávách otevírána Pandořina skříňka hrůz vyvolávaných těmi „novými krajany“ z celého světa, jimž Norsko dalo vše, ovšem bylo to všeho všudy marné a problémů je s nimi stále více, přitom je vše líčeno jako „nová normálka“. Kvůli předsudkům a podlému zneviditelňování ze strany státu a politizace lidské důstojnosti je život mnohých starousedlíků stále z louže pod okap.