To nejde nesdílet s přáteli, kolegy a dalšími zájemci: poprask vyvolává jeden kurióznější případ rozhazování peněz daňových poplatníků za druhým.

Norové totiž mají svého samozvaného „ombudsmana pro plýtvání“, norsky Sløseriombudsmannen, monitorujícího alespoň ty nejvíce do očí bíjících případů, přičemž o nich na sociálních sítích až tklivě dává na vědomí veřejnosti. Naprosto bez vlastního finančního prospěchu otravuje s něčím tak podružným, jako je etika neúčelově, či zcela bezhlavě vykládáných peněz. A sotva se někdo otřepal z jednoho případu, tak plnou silou udeří další.

Drže se hesla „důvěřuj, ale prověruj“ toho propátral tento ombudsman dost a skutečně i když viníci po medializaci případů obvykle otočí, nesmaže to léta letoucí nesmyslně podporované účely. Nory značně tyto účely rozezlily a díky ombudsmanovi si na ně došlápli. A nyní pár příkladů, abyste měli bližší představu o tom, o čem se jedná.

Kontroverzní projekt Kunstsiloen, či Silo umění v Kristiansandu, si rozpočtově zajistilo na provoz daleko více, než kolik mu přislíbil stát. Navýšit sliby uvolnění prostředků je podle vedení galerie implicitním závazkem státu. Tím toho vyzradilo dost o tom, jak stát běžně plánuje velké projekty. Nyní hrozí vedení nákladně vzniklé galerie v přestavěném silu tím, že se veřejnosti neotevře vůbec.

A když už jsme u toho umění: je uměním ležet a ječet před publikem, jehož zástupkyní je Henriette Pedersenová? Popříp. kálení a otáčení se ve vlastních výkalech či jejich užívání jako „hovnomet“ při malování a močení do vlastních úst před publikem v podání Vegarda Vinjeho? To chcete? A nebo nazývejme všechny rasisty a sexisty tak, jak předvádí Pia Rollová? Jasně, že opakovat slovo za slovem musí stát daňové poplatníky miliony, jak jinak? A je to úkol Kulturní rady označovat takové umělce za natolik výjimečné, že se mají topit v darovaných penězích? Je vůbec kritika politického aktivismu placeného daňovými poplatníky útokem na sovodu projevu tak, jak tvrdí Kristin Danielsenová, ředitelka Kulturní rady? Mějme na paměti, že Kulturní rada má své opodstatnění přerozdělovat peníze správně tak, jak má, díky střízlivým odhadům toho, co je opravdu veledůležité a jakákoli revize příspěvků se rovná šikaně.

Norské peněžité dary z daní německo-chilské umělkyni na to, aby plavala nahá s lososy? A ne jen tak ledajakými, nýbrž pochopitelně jen a výhradně norskými. Prý měla navázat s lososy vztahy, zatímco měla „video hovory“ při povídání si s nimi, zatímco se o ně smyslně třela a tancovala pro ně. Žádný problém a dobrý nápad, víte-li jak na norské peníze. Zda z toho něco měli i ti lososi, není známo. Zřejmě má ona umělkyně zvláštní dar komunikovat s lososy.

Zírat na lidi, má to stát daňové poplatníky peníze? Mělo za to město Oslo, jež v rámci dalšího uměleckého projektu mělo 18 vybraných osob čumět před sebe. Kolemjdoucí měli podle francouzského umělce v rámci existencialismu mít pocit, že jsou zapojení do téže situace vlastními city. „Dílo“ údajně tvoří hezkou mocenskou rovnováhu mezi uměním a diváky. Jsou na téže rovině atd. Koncept zírání mělo město Oslo za tak jedinečné, že si chtělo k němu osvojit vlastnictví.

Jako kdyby jich ještě nemělo dost si město Oslo předsevzalo sázet stromy. Ukázalo se, že mít štědře placené zaměstnance, jež tráví čas mluvením o sázení stromů prostřednictvím sociálních sítí, může být dražší než samotné sázení stromů.

Při nákladném sčítání sobů ve Finnmarce dokázali utratit neuvěřitelných 1200 norských korun za soba. Sčítání prý stížilo vše, co mohlo dopadnout zle: počasí a nebo dokonce i sabotáž. Ale kdepak. Kdyby se jen opřeli o přesvědčivější odůvodnění...

A kdyby zůstalo jen u těch sobů... Zmítá-li se Váš okres v krizi, tak je třeba pídit se po opatřeních toho, jak ušetřit. To je pak více než jasné, že je třeba ubytovat se v historickém hotelu proto, aby si radní našli potřebný klid na práci. Ale chvilku se nad tím zamysleme: nemá snad radnice místnosti na schůzky s dveřmi, které je možné zavřít? No dobrá, asi jim nějak nestačily. To byste si mohli myslet, že si zarezervují hotel třeba v téže ulici, v jaké je radnice. Kdepak, nemohli jste se více zmýlit, ať pojedou přes hodinu okolo spousty dalších hotelů, aby dojeli k historickému hotelu, kde kdysi bydlívala v individuálně ozdobených pokojích šlechta a příslušníci královských rodin. Není to úžasné jak rozkvete kreativita i inteligence jen poté, co je vám dovoleno se ubytovat v hotelu pokud možno co nejdále od města, kde žijete? K tomu milují luxus a berou za samozřejmost, že si ho také zaslouží, zatímco zvedají třesoucí se ukazováček a hřmí proti lidem jako jsme my. Vrcholem všeho by bylo, kdyby se časem někomu z mála zbylých investigativních novinářů podařilo zjistit, v jakých položkách politici provedli škrty, zatímco hýřili v historickému hotelu za peněz daňových poplatníků, to by bylo něco! Dodávám, že politici v Oslu si za dva roky schválili navýšení šéfovských platů komunálních úřadů o sto procent a nyní mají titíž politici škrtat a hledat úspory hlava nehlava, jak to jen půjde.

Před několika lety jsem tu na svém blogu psal o dvou Norech, kteří uvízili v Kongu, z nichž jeden ve věznici časem zemřel a druhý byl po složitých diplomatických průtazích propuštěn. Konžské úřady si od Norska vyžádaly čtyřmiliardové odškodnění, čemuž se Norové se smáli, neboť proč by měly na něco takového nárok? Pak ale uběhl nějaký čas, a nehledě na jejich předchozí nárok jim Norsko poslalo celkem tři miliardy, ovšem za jiným účelem - údajně na pomoc se zachováním dešťových pralesů. Nakolik je na konžské úřady spoleh, pokud jde o norské miliardové investice? Tehdejší ministr životního prostředí a klimatu byl o odhodlání konžských úřadů skálopevně přesvědčen, ovšem jaké to bylo překvapení, když byly navzdory slibům Norsku tamní dešťové pralesy byly kvůli těžbě ropy a plynu částečně vykáceny. Ani to však nezastavilo norské úřady, jež i nadále chrlily do Konga další peníze jen tak za nic.

Nu což. Je to zkrátka pech dostat takovou sodu - a ti chápavější mají slušnou dávku lítosti k těm, jež svým mrháním okrádají všechny, včetně těch nejméně majetných a potřebných ve společnosti. Jenže chválit politiky za to, že byla za veřejné peníze postavena nemocnice, škola, silnice atd. je podle zlých jazyků jako chválit bankomat za to, že vám vydá peníze. Anebo jak jednou uvedl americký ekonom Thomas Sowell: proč je hamižné chtít si nechat peníze, které si někdo vydělal sám a není hamižné chtít brát peníze někomu jinému? Norům je předhazováno, že zaplatí-li toho na daních jen trochu víc, a pak ještě trochu, a ještě, a ještě, tak to zachrání to, či ono anebo původní investice do nějakého účelu nakonec přece jen něco vynesou...

To, že strádání a chudoba jsou vůbec tématem v „nejlepší zemi na světě“, je zvláštní, že ano? Kdo chce norské peníze, nemusí ani hledat žádné kličky. Peněz je v systému dost, jenže norská rodina s nedostatkem peněz a jídla vždy v konkurenci s těmi miliony např. Somálců přijde ztrátka. A to navzdory tomu, že v absolutních číslech jsou ve světě skutečnou menšinou bez diskuse sami Norové a jejich severští sousedé.

Aktuálně probíhá hlasování o nejhorším promrhání prostředků daňových poplatníků. Zvítězí elektrifikace šelfu či přehnané čerpání tzv. ropného fondu, případně nějaký místní marnotratný pohlcovač peněz?