Na základě zvídavých ohlasů žádajících o pokračování příběhů o sobech a (nejen) jejich sčítání v předchozím článku je přináším zde.

Sobi žijí v nejsevernějších oblastech zeměkoule a jsou přizpůsobení extrémním povětrnostním a teplotním podmínkám, jež zde bývají, či se mohou vyskytovat. Od ostatních jelenovitých se sobi liší tím, že se jak samicím, tak i samcům vyvíjí paroží, jejichž velikost má pro postavení konkrétního zvířete ve stádě velký význam.

Sobi mají velmi dobrý čich. Přes hustou sněhovou pokrývku ucítí sobí lišejník a zachytí i na velkou vzdálenost pach šelem nebo lidí. Sobi jsou stěhovavá zvířata se vrozeným migrujícím chováním.

Na světě existuje sedm poddruhů sobů. V Norsku máme divoké, resp. ochočené soby, přitom oba patří do poddruhu sobu polárního, a k tomu na Špicberkách ještě menší a zavalitější špicberské soby s kratším čenichem a menšíma ušima. Životní prostor divokých sobů je omezen na horské oblasti v jižním Norsku, zatímco ochočení sobi se vyskytují ve většině severního Norska a směrem na jih až po Hedmark. Finnmark, nejsevernější kraj Norska, má nejvíce ochočených sobů a nejvíce Laponců žijících z chovu sobů pro živočišnou výrobu. Uvádí se to na webu www.visomelskernordnorge.no.

Aby se vyplácel, vyžaduje chov sobů rozsáhlá území, a to za prvé proto, že v dané lokalitě je dostatečný základ života jen pro omezený počet sobů, za druhé proto, že sobi podle osmi ročních období, jež zná laponská kultura, užívají osm druhů pastvin a stáda proto musí být kvůli měnícím se přírodním podmínkám i potřebám zvířat v průběhu roku přemísťována mezi jednotlivými druhy pastvin.

Přemísťování představuje pro soby po období jednostranné a omezené výživy velkou zátěž. Při hlavním přemístění na jaře a na podzim se musí překonat vzdálenosti dosahující až 500 km. Nejdále se přemísťují sobi ve Finnmarce, a to od letních pastvin u moře a na ostrovech k zimním pastvinám ve vnitrozemí. Čím dále více se přechází od pěších přesunů a přesunů pomoci sněžných skútrů na přesuny prostřednictvím vozidel.

Sobice musí dorazit na jarní pastvy před tím, než na konci dubna/začátkem května začíná vrh sobích mláďat. Je důležité vyhnout se tomu, že přijdou o sobatka např. vlivem brodění se přes řeky. Důležité je zpevnění vazeb mezi sobicemi a sobatky, jinak také hrozí ztráty kvůli oddalování skupin sobic od jejich mláďat. Přes léto sobi vytvářejí větší stáda a táhnou do vyšších poloh, aby se vyhnuli obtěžujícímu hmyzu. Toto je též období označování sobatek uříznutím kusu ucha.

Ročně se porazí okolo 75 000 sobů a uvádí se na trh 1100 tun sobího masa. Aby se vyhnulo snížení kvality masa, musí být do období říjí v září poraženi alespoň ti největší samci. Poráží se podruhé poté, co v listopadu/prosinci napadne první sníh, který zůstane. Zejména přes zimu sobi využívají chudých až vyprahlých pastvin, kde by další pasoucí se zvířata nepřežila. Sobi jsou jedinými chovnými zvířaty, jež jsou vydávaní na pospas tomu, aby se sami uživili 356 dní v roce. Např. ovce se na pastvinách většinou nepasou déle, než zhruba tři měsíce ročně.

Chov sobů je ve velké míře soustředěn do oblastí s nízkou územní produktivitou, tj. že roční přírůstek pastvin je malý. Chov sobů si vyžádá územní základ, jež zajistí udržitelnost a rozvoj. Chráněné šelmy způsobují podobně jako chovatelům ovcí značné roční ztráty, byť se na druhou stranu při nahlašování a žádání o odškodné také podvádí (kdyby ta čísla bývala byla seděla, tak by bylo Norsko jednou ze zemí na světě s nejvíce šelmami - rosomáky, rysy, medvědy, vlky, orly atd., že by na lidi ani nezbylo místo). Byť mi bylo vyprávěno, že chov sobů je v podstatě bezeztrátový jen proto, že odškodné za zabité, či vážně zraněné soby je tak vysoké, poněvadž jsou v některých oblastech ztráty údajně tak velké, že ohrožují živobytí chovatelů sobů. Sobi navíc reagují záporně na rušící činitele jako zásahy do přírody a kvůli tomu odmítnou využívat i dobrých pastvin. Obzvlášť zranitelné jsou samice na jaře.

Dohromady 215 000 sobů je chováno ve 140 z celkově 356 norských okresů, a to na území odpovídajícím zhruba 40 % norského území. Přesto počet Laponců, kteří chovají sobi, nepřesahuje 3200. K nim je ovšem třeba připočíst čtyři družstva Norů chovajících soby v horských oblastech jižního Norska. V částech Norska s laponským obyvatelstvem mají Laponci výhradní právo vykonávat chov sobů jako živnost a chov sobů mimo tato území si vyžaduje zvláštní povolení, píše se na webu norského úřadu pro zemědělství www.landbruksdirektoratet.no.

Třeba www.document.no, ale také www.nrk.no se šíří o úsměvném či naopak nechvalně proslulém až šíleném loňském sčítání sobů. Tolik majitelů sobů se totiž tomu bránilo, že muselo být provedeno nucené sčítání. Bránili se i uchazeči o sčítání, poněvadž se jednalo o sčítání potenciálně vysoce konfliktní. Museli snášet útoky odpůrců, jež je vinili za kolaboranty se státem prý usilujícím o to, rušit chov sobů. Byli obviňováni za to, že měli při sčítaní způsobovat sobům trému. Proto také ty nevídané náklady: na 15 000 sobů utratil norský stát osmnáct milionů norských korun. Což o to: vždyť jsou-li královsky placení, není divu, že spočítají mnoho sobů a aby šikovní sčítači sobů zůstali v Norsku je třeba jim podle toho také uplácet, jinak se svými jedinečnými kvalifikacemi honem utečou do zahraničí. Nescházelo vtipných až štiplavých postřehů. Mnoho pisatelů se nabídlo, že příště soby sčítají oni, a to za poloviční cenu. A ne, aby se tehdy, kdy se počítalo do padesáti muselo začít znovu proto, že nastal čas na kávovou přestávku. Avšak ať na to vše co nejdříve zapomenou, neboť zřejmě bude sčítačí povolaní vyhrazeno těm, jež mají ve sčítání minimálně magisterský titul a relevatní zkušenosti.

Nutno pro ucelení dodat, že mezi Laponci je dlouhá tradice vyvěrající z pověry mystifikovat počty jejich sobů, jelikož je to považováno za věc každého a úřadům do toho nic není, jen by to přineslo neštěstí. Díky neuvádění plného počtu sobů v jejich vlastnictví ale mohou počtově závodit se sousedy. A to i přesto, že jsou to úřady, jež se na základě těchto čísel dopočítají k udělení dotací i odškodnění a ony úřady o Nelaponcích vědí přesně na korunu, jaké kdo má jmění. Dotace jsou závislé na tom, aby se nepřekročila horní mez ve stanovených prý udržitelných počtech sobů. Při sčítání se našlo „černých“ sobů v množství větším než malém a též bylo určeno, komu patřili. Kdyby se bývalo jednalo o podvádějící zemědělce, neminul by je přísný trest, jenže někteří Laponci vidí úřady jako koloniální mocnosti, které nijak neuznávají a na Laponce jakožto "původní obyvatele" se "musí" jinak.

I tak je podle výzkumného magazínu Apollon pláň ve Finnmarce vzhledem k pasoucím se sobům již proměněna v jakousi poušť a jen zrušení chovu sobů na padesát až sto let může zachránit největší souvislou divočinu Norska.