Mnoho Laponců má více než Norové mentalitu kmene. Nejeden se vymezuje vůči druhým, a to i mezi sebou navzájem. Norové na své straně zákony protěžující Laponce rozcupují a brání se nárokování území.

Leckterý aspekt Severu není v české veřejnosti příliš znám, proto převažuje obraz modelovaný a moderovaný sdělovacími prostředky, což ale může být dlouhodobě dost zavádějící.

Jako někdo, kdo se od dětství pohybuje v oblastech Norska obývaných většinovými Nory a menšinovými Laponci, jako znalec terénu, se leccos dozvídám od místních, resp. z regionálního tisku a webů a část z toho přináším zde.

Pro pochopení toho norskosti i toho, v čem spočívá podstata Norska je třeba si alespoň občas odložit růžové brýle. Nastřádané zkušenosti, pohledy a názory jsou nesjednocené a rozházené, nicméně to, že někdo vnímá zdánlivou nekonfliktnost Norska prismatem vlastními problémy zatížené České či Slovenské republiky, jež se mohou jevit jako ohromující a zmrzačující pro celou společnost, je celkem přirozené i pochopitelné.

Nemyslete si, že je to v Norsku celkově vzato o tolik lepší, jen je to v řadě aspektů jiné. Pokud jde o vztahy mezi Nory a Laponci, tak to sklouzává na osobní rovinu a v tom, stejně jako v čemkoli jiném se rodilý Nor nemusí nutně shodnout ani se svými krajany ani v Norsku, ani v České či Slovenské republice. A tolikrát ještě v r. 2023 platí, že čím dále od oblastí, kde Laponci tradičně žili a ještě žijí, tím více se na ně dívá jako na exoty, podobně tomu, jak se lidé západního světa dívají na Indiány, křováky, či příslušníky pralesních kmenů.

Ruku na srdce: rouhat se nebudeme a přiznávejme si, že to soužití není tolikrát bezproblémový klídek, nýbrž je hodně komplexní a komplikované složitostmi a těžkostmi, což ale nic nemění na tom, že vesměs nevyvolává „válečné“ tituly ani v Norsku, ani ve světě, natož v českých, či slovenských masmédiích.

Laponství a vše co s tím souvisí je silnou ochrannou značkou. Abyste se vůbec mohl nazývat Laponcem/Laponkou, platí přísná kritéria. Abyste mohl hlasovat ve volbách do laponské rady zvané „sametinget“, musí být Laponci oba vaši prarodiče, příp. musíte mít laponštinu jako mateřštinu, anebo ji měli jako mateřštinu vaše rodiče, prarodiče, či praprarodiče, popř. musíte být potomkem osoby, jež byla součástí laponského elektorátu. Na toto se žádný norský politik nedívá jako na rasismus, nýbrž to neskrytě akceptují a vychvalují. Ovšem je-li někdo toho názoru, že se nikdo nemá právo nazývat Norem, ani hlasovat ve volbách, nejsou-li oba prarodiče etničtí Norové, všichni vám dají co proto, a to přestože nechápete, proč by to bylo rasistické. Nejsou snad všichni před zákonem rovni?

Odštěpenecké tendence a nárokování neberou konce. Podle zpravodajského serveru www.iFinnmark.no chce organizace Laponců samostatný kraj, jenž má patřit jen Laponcům a jemuž mají ovládnout samotní Laponci. Ještě to bude eskalovat, než soud rozhodne, komu patří městečko Karasjok se širším okolím. Kde je ale ta část Norska, kde mají právo na sebeurčení a prosazují v zájmu toho své vlastní požadavky jen Norové? Proč je první naprosto v pořádku a druhé rasistické?

Má-li být menšina donekonečna zvýhodňována za křivdy a násilné ponoršťování, vnucováni k tomu, aby byli křesťané atd., za což dnešní Norové nemohou? Vše, co se točí okolo Laponců je zdánlivě procházkou růžovým sadem, dokud nikdo nerýpe do dotování většinovou společností jako dosud a neprosadí, že by každé etnikum mohlo své svérázy, projevy, jimiž se jeho kultura liší od ostatních, konečně začít financovat z toho, co samo generuje za hodnoty. Především chov sobů není bez štědrých dotací rentabilní ani náhodou. Paradoxně ačkoliv jich většina soby nechová a žije ze stejných druhů práce a povolání jako většinová společnost jsou Laponci bez sobů ve vlastních kruzích považováni za méněcenné.

Jejich hvězda mezi Nelaponci stoupne, podaří-li se Laponcům držet soby mimo silnice a hustěji zastavená místa a uhlídat, aby nepřekáželi ruchu a nedostali se tam, kam nemají a např. lidem nesežrali okrasné květiny, pěstovanou zeleninu atd. na jejich zahrádkách. Ovšem toto se dlouhodobě nedaří, podobně jako se nedaří ani mezi Laponci, ani mezi Nelaponci potírat nikým nerušené divoké a mnohdy opilecké řádění na sněžných skútrech a čtyřkolkách, které je ničivé pro místní zranitelnou přírodu.

To ale nejsou hlavní příčiny, proč jsou norsko-laponské spory znatelné zejména ve Finnmarce, nejsevernějším norském kraji. Tam probíhá výměna názorů mnohdy ostřeji, než v jiných částech Norska, a to hlavně kvůli nárokování území Laponci sloužících jako pastviny atd. Tím brání Nelaponcům v užívání oněch území, a to i tehdy, jsou-li majiteli Nelaponci. Nemohou tedy na svých pozemcích dělat to, co mohou jinde v Norsku, kde Laponci nežijí, vč. vytváření nových a nanejvýše potřebných pracovních míst. Cesta je krátká od toho být ten utlačovaný, k tomu, aby se někdo sám stál utlačovatelem. Někteří Laponci pejorativně označují ty, než jsou etnickými Nory a ty, jež laponsky neovládají. Nemluvě o všem ostatním, jemuž vystavovali a vystavují Nelaponce.

V místních denících jako Finnmarken, Finnmark Dagblad a Finnmarksposten se lze v košatém až vulgárně uvolněném a nedbalém stylu místního nářečí, proloženo pestrým kletím, dočíst v nejednom příspěvku čtenářů natolik vypjaté jsou spory o tzv. Finnmarksloven, zákon o Finnmarce, podle mnohých dávající přednost Laponcům na úkor Nelaponců. Zákon bývá označován za zradu poměrně málo početných, avšak o to vlivnějších fanatiků/rozvratníků opakujících „závazky většinové společnosti dodržovat zvláštní, přednostní zacházení s Laponci podle mezinárodního práva.“

Kdyby bylo na některé norské kritiky Laponců, a těžko říct, jestli si to myslí vážně anebo jako nadsázku, nezbývá jiné řešení než postavit vysoký vysonapěťový plot kolem míst s většinovým laponským obyvatelstvem, odebrat mu veškeré financování z veřejných rozpočtů a ponechat je, ať jsou pánové ve vaší zemi a ať si tam pěstují své laponství a jedí sobí maso až z nich vyrostou třeba paroží a kopyta. Pak ale nebude chtít většinová společnost od laponských vůdců a mluvčích slyšet ani ň.

Konflikty ale bují i v dalších částech Norska. V těchto dnech se v některých norských sdělovacích prostředcích píše o celebritě Larsu Monsenovi, pro mnoho Norů synonymem života pod širákem, jenž se ocitl ve sporu s Laponci kvůli užívání státních lesů u jihonorského jezera Femunden. Je mu vyčítáno, že jeho kritika vůči Laponcům v této záležitosti údajně přispívá k štvaní proti nim. Monsen se snaží provozovat živnost založenou na turistických výletech psím spřežením a na sněžných skútrech k jezerům, kde se v zimě chytají ryby dírami v ledu, co se pokouší Laponci stopnout odvolávajíc se na to, že jsou Laponci (přitom se sami zamilovali do sněžných skútrů, čtyřkolek, traktorů i vrtulníků jakožto dopravních prostředků užívaných při provozování chovu sobů). Ti si počínají, jak uznávají za vhodné, ovšem opovažte se, abyste se jich dotkli. Moje kultura - moje práva. Staví se záporně ke všemu, ledaže jim bude tučně odškodněno, a přitom jsou vyňati kritice. Ovšem platí to jen pro menšiny ve vlastní zemi, nehledě na to, že v Norsku většinoví Norové jsou v evropském a světovém kontextu v absolutních číslech menšinovými.

Komplexní politické uvažování je v Norsku považováno za nedostatkové zboží. Síla země je v jednotě a čím větší je rozrůznění, tím větší riziko třenic, odštěpení, paralelních společností, ghett atd. Ačkoliv může být jednota vnímána jako ohrožená i v zemích jako Česká a Slovenská republika jsou jejich soudobá východiska jiná než v Norsku, bere-li se v úvahu všechna ta početná etnika, jež ho nyní obývají a jejichž již vysoké počty rostou, zatímco klesají počty nově narozených starousedlíků a je jich poměrově stále méně.

Žádný národ, žádná kultura se svou historií a projevy není všech, a tedy i všude zdejší tak, aby bylo nakonec vše laponské, norské, české, slovenské atd. vším možným a zároveň ničím zvláštním. Leč mnozí o to usilují s tím, že otázka etnické příslušnosti je otázkou individuálního chtění. Jim nahrává navíc to, že je postupem času stále více těch, jež přijdou o schopnost sebeuznávání, poučování se z dějin a odkazů předků a také o schopnost rozlišování mezi pravdou a nepravdou.