Setkávali se se zmanipulovanými informacemi, třeba se zatajováním podstatných skutečností u soudu a také s umíněností pracovníků, jež musejí mít pravdu za každou cenu. Někteří cizinci žijící v Norsku a jejich potomci se kvůli barnevernetu neodvážejí mít děti a pod hrozbou barnevernetu se dosud minimálně několik desítek norských matek, otců, či dvojic s dětmi odstěhovalo do jiných zemí.

Někdy jsou to rodiče, jež citově vydírají a vyhrožují dětem, aby řekly to, co rodiče chtějí. A někdy barnevernet takové rodiče podporuje. Jindy je to barnevernet, jež manipuluje děti k tomu, aby věřily a říkaly to, co se hodí této instituci. A pak máme ty případy, jež jsou kombinacemi obou. Někdy si barnevernet vybere jednoho z rodičů, jehož se zastane a jemuž nadržuje a trvá na svém i tehdy, může-li jeden rodič dokázat, že druhý hraje nefér. Děti jsou jen figurkami hry o prestiž, kde bývá prohrávající stranou spolu s dětmi tím poddajnějším a vstřícnějším z rodičů.

Došlo k případům, kdy byli rodiče-migranti osvobozeni z obvinění za násilí proti vlastním dětem. Přitom jakýkoliv pohled na člověka, vč. ideje o lidských právech je kulturní konstrukcí. To, co je alarmující je podle kritiků to, že barnevernet využívá kulturního relativismu jako argumentu, aby odmítali západní pohled na člověka a aby ho nechal trumfovat jinými, dehumanizujícími kulturními konstrukcemi a pohledy na člověka. Toto je závažné proto, že úkol barnevernetu je starat se o právní jistoty dětí a mladých a o lidská práva ve společnosti jako té norské, kde právě tato kulturní konstrukce, chápání lidských práv, je základem existence barnevernetu.

Na tom, že je barnevernet v krizi, se shodne nejen Inga Bejerová Enghová, ombudsmanka pro děti. Problémy barnevernetu se údajně dají označit za systémové, kdy selhává vůči své odpovědnosti v mnoha oblastech. Systém kolem jednotlivých případů napomáhá pochybování a znesnadňuje nápravu. Řeší se příliš mnoho případů v poměru k počtu zaměstnanců a v následku dochází k fluktuaci zaměstnanců, mnoho pracovníků v neschopnosti a spousta nedostatečně právně a jinak kvalifikovaných.

Zvrácená logika lze znázornit např. Kjellem Holstem Sætherem, právníkem, jenž zastupoval několik okresů a jejich barnevernet a prohlásil k jednomu případu následující: «V této kauze nejde o dobro dětí, nýbrž o účelnost. Pokud děti svými rodiči neutrpěly újmu, pak je účelné je odebrat. Pokud naopak jsou způsobeny újmy vazbou mezi dětmi a rodiči, pak neplní žádný účel je odebrat rodičům. Ovšem v této kauze je vazba mezi dětmi a rodiči, alespoň mezi dětmi a matkou natolik dobrá, že je účelné děti nyní odebrat. Odůvodněné bezpečným a dobrým dětstvím, jež jim jejich matka propůjčila, bude poměrné jednoduché dosáhnout jejich úspěšného přemístění k cizím lidem. Až zažijí odebrání rodičům, bude to pro děti srdcervoucí, nicméně přežijí a budou mít ke svým novým rodičům dobrou vazbu. Bude-li se vyčkávat, zda v domácnosti selže péče, pak bude na dosažení úspěšné vazby k pěstounským rodičům pozdě.»

Rodiče mají právo trávit se svými dětmi čas a mají právo se vzepřít nucené adopci. Navzdory tomu barnevernet kolikrát rozhodl jinak a pak se z toho snaží jako hadi vyklouznout. Instituce neohlášeně vyzvednou i kojence či děti ve školce i ve škole, oddělí je od sebe a jsou pak přepravovány hodiny autem neznámými lidmi. Některé děti si myslely, že důvodem vyzvednutí bylo, že rodiče umírají. Není výjimkou, že bývají děti za krátkého období umístěny jinam i vícekrát.

Jste-li někomu vydáni na pospas, aby vás živil, zároveň mu dáváte moc vás nechat hladovět. Jak mohou zaměstnanci barnevernetu měřit rodičovské schopnosti jako třeba mentalizace (zachází s ní jako kdyby mělo jít o diagnózu) a nedostatečná schopnost matky stanovit si meze a «ovládat vlastní city»? A jsme u jen jednoho z případů, kdy se odborníci neshodnou na tom, co je dostatečné a co ne. Barnevernet si, pokud jde o vyhovující (emoční) péči, prý navykl vytvářet svou vlastní realitu.

Barnevernet mívá divné požadavky. Tento příběh pobouřil mnohé: jedna z nejčtenějších kauz před pár lety, jimiž se zabýval web Fri Fagbevegelse. Na jejich serveru se dočteme, že žena jménem Lilian musela odevzdat své děti, aby dostávala sociální dávky.

Dozveděl jsem se dokonce o něčí kamarádce, jež byla v době, kdy byla v péči barnevernetu znásilňována od svých tří do patnácti let. Když chtěla zažádat o odškodnění za zničené dětství byla dotázána, zda má svědky, jež mohou dosvědčit, co se jí stalo.

Chtě nechtě: následkem celospolečenského směrování je kolikrát vztah, kde tatínek, popř. maminka není tam, kde dítě potřebuje, aby mu byl podporou, jelikož žije s jiným partnerem, ať už jiného či stejného pohlaví. Mé děti a vaše děti: v snaze zahrnovat všechny nevidí důsledky toho, co navrhují. Výsledkem je rozpouštějící se společnost, kde jsou děti přehazovány mezi rodiči proto, že ti mají vyžívat své životy v svobodě, bez odpovědnosti v žádném ze vztahů.

Rovněž se najde dost mužů, jež o děti ani nestojí, jelikož si odpozorovali, jak bývá s muži nakládáno během rozvodového řízení. V drtivé většině případů přijdou o hlavní péči a jsou omezeni do role tatínků-bavičů o víkendu, přičemž matky mohou bez následků sabotovat uspořádání návštěv/času tráveného s otcem. Stát svými institucemi jako barnevernet, sociální úřad a policie dokonce odměňuje sabotáž těchto vzácných chvílí, poněvadž vycházejí z de facto uskutečňovaného společně tráveného času, aniž zohlední to, proč měl táta se svými děti tak málo času. Vyhrotí-li se spor o společný čas, pak stojí veřejné Norsko svorně za ženou proti muži. Hraje to snad nějakou roli, že většina referentek barnevernetu činících rozhodnutí je svobodných bezdětných žen?

Julie Dahleová, jež píše pro server www.document.no, připouští, že pokud jde o neurotismus jako osobnostní rys převažují právě ženy. Proto má v barnevernetu znepokojení vyšší váhu než ochranné činitelé. S ideou, že děti snesou jen velmi málo, než jim bude ublíženo, bude mít neurotismus za dopad, že normální chování bude vykládáno jako znepokojivé. Protože neurotismus údajně činí ženy náchylnějšími k nepříjemným pocitům, přenášejí se tyto pocity do značné míry i do výkladových rámců, podle nichž chápou chování dětí. Ženská dominance by zároveň mohla vést ke konsensu, že je pro děti lepší, zbaví-li jim dospělí zlých pocitů v prostředí, kde je o ně pečováno. To může vést k bludnému chápání toho, že překotné, unáhlené umístění jinam je pro dítě lepší, pro co neexistuje žádné odborné opodstatnění. Stejně tak i většinou právě ženy nahlašují případy, ať už z jakýchkoli pohnutek.

O odborné nekvalitě svědčí studie barnevernetu provedená Severským ústavem pro studie inovace, výzkumu a vzdělání (Nordisk institutt for studier av innovasjon, forskning og utdanning), podle níž odpovědělo 21 % zaměstnanců barnevernetu, že dokážou jen do omezené míry identifikovat selhání péče a odvodit následky pro to které dítě. 66 % odpovědělo, že jen do omezené míry mají kompetence posuzovat péči u rodičů s jiným sociálním, kulturním, či zkušenostním zázemím (historií). 29 % jich má podle vlastního úsudku jen do omezené míry kompetence, aby si uvědomovali a snažili se vyhnout různým špatným závěrům při zpracovávání jednotlivých případů.

Nepomůže zachránit, dejme tomu, dvě děti, pokud jich svým přičiněním zničíte celých osm. Není náhodou, že reputace barnevernetu je ještě horší mimo Norsko. Kdysi to byl „quisling“, nyní to je „barnevernet“: záporné slovo jako vysoce chytlavý norský vývozní artikl, znám v zemích všech světadílů. Spolu se sanací celého politického systému i institucí státu je podle kritiků prý nejvyšší čas, aby nesl/a následky za pochybení ten/ta který/která referent/ka, podobně tomu, jak mohou přijít o autorizaci lékaři, právníci, elektrikáři atd.