Čím to je, že když archeologové přijdou na lidské ostatky, vždy je identifikují buďto jako muže nebo ženu a nikoli jako jedno z 7000 dalších pohlaví? A není to diskriminující, že tolik nyní moderní korekci pohlaví, jež nemocnice nabízí, neodráží údajnou pohlavní diverzitu, nýbrž vás promění jen v jedno ze dvou pohlaví?

V jedné školní třídě v norském městě Arendal si chce podle listu Norge IDAG změnit pohlaví polovina žáků. Místo, aby snadno manipulovatelným dětem dodávala sebejistotu a učila a povzbuzovala je, aby byly spokojeny v takovém těle, v jakém se narodily, napomáhá korekci pohlaví okresní sexuoložka Berit Bulienová Jørgensenová, jež ve škole založila skupinu „pro ty, jež cítí, že na ně nesedí jejich pohlaví, jež jim bylo přiděleno tehdy, když se narodili.“ Ze škol se stalo politické bojiště.

Někteří se pod doktrínou „nikdo neví, co kdo cítí“ snaží jako učitelé předpokladů o hegemonii v chápání pohlaví a vnucováním sexuální problematiky do jeslí a škol, prosazováním nových norem a práv a ovlivňováním zákonodárství rozvrátit společný základ, z nějž dosud vycházíme, definujeme-li to, kým někdo je, založeno na společné normě toho, co koho dělá mužem, respektive ženou. To jediné, čemu se má přikládat váha, je to, kým se cítíte být a ne to, kdo jste. Proto chtějí nejen feministické politické strany, aby měli muži cítící se jako ženy přístup k ženským záchodům i šatnám. Co si o tom myslí ženy, není relevantní, extrémismus má přednost před normalitou.

Známý rozhlasový moderátor a bavič Øyvind Loven vystupuje proti tzv. „pohlavně neutrálním šatnám,“ jež podle listu Avisa Oslo hodlá stavebními úpravami svých stávajících prostor zřídit řetězec posiloven Sats, aby začleňoval ty, jež si kvůli nedostatečné inkluzi neodvážili v prostorách cvičit. Loven nechápe účel takových šaten a míní, že bude složité žít ve společnosti, kde má být podle každého jednotlivce zvláště. „Bude-li podle každého, tak se nebude těm s malinkatými údy chtít močit spolu s těmi s velkými. Nelze zřídit šatny všem, co mají pocit, že inklinují k tomu, či onomu.

Je boj o emancipaci žen prohraný, ptají se někteří na sociálních sítích? Vždyť nyní je to vzmužilá žena, jež za plnou podporu… ano, „ženy“, jež stanovuje pořad dne. Jak to, že již nikdo neumí definovat, co je to žena? Znamená to, že žena již neexistuje jinak, než skrze trans osoby? Znamená to, že místo ženy již máme jen pohyblivý koncept, kde jsou ženou všichni, jež se cítí být ženou, a to i muži? Pro novou generaci je to jistě rovnicí s vícero neznámými. Ovšem dvě protichůdná tvrzení nemohou být obě pravdivá v závislosti na tom, kým se cítíte být. Podívá-li se do zrcadla anorektička, vidí tlusté tělo. Je chorobně vyhublá i přesto, že se zkresleně cítí být tlustá.

Proč jsou státní svátek a další svátky slaveny jen po dobu jednoho dne, zatímco všichni jsou vybízeni k tomu, aby velebili akci Pride několik týdnů v kuse se vztyčováním vlajek na veřejných žerdích a vlastním Pride programem v jeslích a školách? Pro mnoho lidí je to příliš dlouho, příliš sebestřední /v Norsku přirovnáváno ke koukání se na vlastní pupík/ a příliš misijně dotěrné (všemi prostředky máte být obráceni na víru). Stalo se to něčím, co je až nechutně politicky korektní. Nepodporujete-li kulturu LGBT+ a nepochodujete-li bez výhrad ulicemi norských měst a vesnic, tak jste již od definice nesnášenlivým a špatným člověkem. Ovšem kdo jsou tu největšími nesnášenlivci? To, že si někdo myslí, že několikatýdenní slavení je příliš a že reakce typu „Buďte rádi, že nejste LGBT+ osobou a nemusíte bojovat za právo milovat koho chcete“ jsou nepřiměřené se přece nerovná tomu, že je proti LGBT+ komunitě. Vždyť je řada LGBT+ osob, jež se Pride nezúčastňuje.

Klesnout prý již není kam. Soukromé firmy se stanou terči masivních štvacích kampaní a risknou bojkot, odmítnou-li vztyčit duhovou vlajku. Národní vlajka, jež nás spojuje, skvějící seve vší své kráse nebyla dost dobrá, a tak z obav o ztrátu zákazníků vedení hotelového řetězce Thon-hotellene po počátečním zákazu vztyčování vlajky usoudilo, že nezbylo, než podlehnout nátlaku některých organizací, hostů, celebrit, takřka militantních aktivistů atd. Ovšem kdo snáší ponoukání k tomu, koho či co mají podporovat, komu či čemu mají fandit a na čí mají být straně? Je to jako kdyby bylo Norsko dobyto cizí mocností, která vás donutila vztyčovat svou vlajku a všude být obklopována svými symboly, ať užíváte internet banking či jezdíte vlakem.

Nesouvislá a protichůdná vysvětlení pohlaví pomocí příkladů z říše zvířat (ano, některá zvířata mají oba reprodukční orgány, ale nakolik je to relevantní pro lidská pohlaví?), plus nanejvýše vzácné diagnózy se používají k obhajobě a ospravedlňování experimentálních a nevratných lékařských ošetření dětí a mladých pomoci léků i zákroků, uvádí web www.subjekt.no. Rozdělení na pohlaví není něco absurdního, co vnucují jiní, jak tvrdí masmédia jako NRK a Aftenposten. Tvrdit něco takového je prý stejně nesmyslné jako tvrdit, že jsme nuceni patřit svému druhu homo sapiens, přičemž příslušnost k druhu a pohlaví jsou některé z několika geneticky podmíněných materiálových specifikací pro jednotlivce. Odborná integrita stojí znalce hodně, důležitější je být in.

Masmédia, organizace, firmy, instituce vč. norské luteránské církve a další údajně prosazují tyranii menšiny. Přestože kážou, že mezi lidmi není rozdílu dělí lidi do „oni“ (LGBT+ osoby) a „my“ (ostatní). Zaměstnanci církve s klasickým chápáním Bible musí projít kurzem s jednostranným zaměřením na sexualitu neslučitelnou s Biblí. Přitom buď věříte všemu, co stojí v Bibli anebo nevěříte ničemu. Prostor pro selektivitu není.

V Norsku je podle některých lidí již téměř nemožné vést věcnou diskusi o tématech jako jsou pohlaví, hodnoty, tradice, přistěhovalectví, klima atd. Je to díky rádoby „progresivním“, že si jen menšina troufne jít se srdcem na dlani a bez ostychu dávat najevo, co si doopravdy myslí a podílet se na diskusích. Svoboda volby platí pro „pokročilé“ jenom dokud si zvolíte to, co je politicky hyperkorektní. Svoboda přece neznamená potlačovat lidi a manipulovat s těmi, s nimiž si nejste zajedno. Kdyby se bývala samozvaná „policie morálky“ začala méně šťourat do názorů, postojů a stanovisek všech jinak smýšlejících, tak by se ostatním leccos zjednodušilo a ulehčilo.

„Renesance“ naruby. Jednou se přírodní vědy bouřily proti víře, dnes se ideologie za pomoci nahodilých argumentů bouří přírodním vědám.