Proslýchá se, že příroda zvítězí vždy a sebevíce vynakládaných peněz na tom nic pranic nezmění. Než aby se v Norsku a jinde utrácelo na boj s ní, je prý lepší utrácet za prevenci škod kvůli ní. Naneštěstí příliš nehraje roli, co je pravda, jen to, o čem si lidé myslí, že je pravda.

Právě proto se podle kritiků a protivníků, jež zahrnují i Ivara Giævera, jediného norského laureáta Nobelovy ceny za fyziku a částečně je spolu s ním sdružuje síť Klimarealistene - Klimatičtí realisté – (www.klimarealistene.com) v rámci strategie několika norských vlád hlava nehlava utrácí miliardy na «klimatická opatření» bez doložených účinků a naprosté minimum na prevenci následků «klimatických změn», jichž se mnozí tak bojí. Klimatičtí realisté mají i svou vlastní vědeckou radu, jíž je Giæver členem. Celkem významná existence kritiků a pochybovačů (ovšem pochopitelně nežádoucích, a proto nezvaných do diskusí) je pozoruhodná v Norsku, podle některých studií jedné z nejkonformnějších zemí světa, kde takových 70 až 80 % obyvatel nemá o řadě témat a problematik vlastní názor, nýbrž takový, jenž je jim zprostředkován masmédii, politiky, tzv. znalci atd.

Není to jen klima, o němž se lže a blouzní, domýšlí a buduje narativy, a podle toho zosnuje a chtě nechtě utrácí na opatření, o nichž nic nevíme, zda pomůžou kýženému cíli - tzv. «zelené proměně». Znalci více, či méně právem za pomoci třeba tzv. klimatických psychologů (analyzujících zda netrpíte nějakým postižením proto, že věříte badateli A a ne badateli B), které si politici a masmédia vybrali jako autority, s tím ospravedlňováním přijdou, politici a masmédia ho šíří a vysvětlují a nemalá část lidu jim pak věří. Symbolické politiky nikdy není dost a ať jde o klima, migraci, vzestup náboženství, jež se nesmí kritizovat, tzv. genderová opatření či třeba ochranu chráněných druhů, nikdo nemůže ukázat na měřitelné kladné dopady na základě uskutečněných rozhodnutí. Zatím je hlavní dopad ten, že touha po dalších financích od obyčejných občanů je odírá do té míry, že je to jen rozeštve a ti nejbohatší zemi kvůli stále větší zátěži opouští. Dalším dopadem je neoprávněné obohacování tzv. «zelených baronů a dalších dravců» profitujících díky dotacím na větrnou energii (zejména na moři), elektrifikaci a tzv. megafactory (minimálně u posledních se hodně šířilo v místních masmédiích, že ti, jež ony firmy ovládají, si přišli na stamilionové až miliardové částky ještě dříve, než vyrobili jedinou baterii).

Často je do těchto příčinných souvislostí přimícháván oxid uhličitý, a hlavně ten podíl, jenž vzniká lidskou činností. Naneštěstí pro nás všechny se mnozí rozhodli, že je jedinou příčinou odchylek podnebí. Přitom se zamlčuje, že není zdaleka jisté, že existuje mezi zažívanými srážkami a možnými klimatickými změnami souvislost. Obloukem je obcházena třeba taková skutečnost, že výbuchy sopek ve světě navýšily koncentraci vodní páry v horních vrstvách atmosféry o 15 %. Uvádí to server www.verstat.no. Někteří Norové se ptají, zda s tím souvisí i navýšení srážek. Vždyť 15procentní navýšení je poměrně hodně a může se odrážet několika způsoby. Vodní pára je tím „plynem“ v atmosféře, jež nejvíce ovlivňuje podnebí a odpařená voda se musí přece dříve či později vrátit na zemi.

Zmíněný server, tedy www.verstat.no dokládá i fakt, že je méně „extrémního“ počasí než dříve. Nízký tlak, jenž způsobil prý „extrémní“ bouři Hans, její příčinou byly záplavy, o nichž jsem psal v minulém článku, přišel se „srážkonosnými“ mraky od východu a ne od západu jako obvykle, kdy jsou aktuálně postižené oblasti, jež nejsou na tak vydatné srážky zvyklé, chráněny horami s rozvodím mezi západní a východní částí jižního Norska. Kvůli nabité energii ve masách vzduchu přinesly obzvláště vydatné srážky. Mají snad tyto mraky s klimatickými změnami něco společného? Dráhy nízkého tlaku podléhají neustálým přirozeným změnám i přesto, že se běžně táhnou podle norského pobřeží. K tomu jsou ovlivňovány rotací Země, měsíčními fázemi, slunečními bouřemi, oteplování dalších planet v sluneční soustavě atd.

Na anglickojazyčném serveru www.nature.com se lze dočíst, že větrné elektrárny narušují proudy vzduchu tak, že srážky dopadají na jiné oblasti než obvykle a ovlivňují tak dlouhodobě místní atmosférické poměry. Sice to zní neuvěřitelně, ovšem ubírá-li se vítr byť jen o desetiny stupně jiným směrem, bude odchylka na větších vzdálenostech velká. Větrné elektrárny ve velkém brání volnému proudění vzduchu, což zvyšuje tah a musí se nahrazovat dalším vzduchem ze severu na jih, což přispívá k ještě většímu vychýlení rovnováhy.

Norsko ani svět se podle odpůrců současné politiky hlavního proudu nepotýká s klimatickou krizí, jen s krizí životního prostředí - jeho znečištěním. Jelikož Norsko nemá vlastní atmosféru, má takřka nulový vliv na podnebí, zato ohromný na omezení záplavových škod na domácí půdě. Místo investic do ukládání oxidu uhličitého, zmíněných dotací atd. by se mohly financovat protipovodňové bariéry, opatření proti sesuvům půdy atd. Ale také již nestavět v rizikových lokalitách, přestat s velkoplošným kácením, dohánět skluz v údržbě a modernizaci inženýrských sítí, jež by v případě uskutečnění prý mohl stát Norsko až celý tzv. ropný fond. Obviňování nás všech z „klimatických změn“ je vychytralý tah, jak zakrýt a vymluvit se ze zodpovědnosti za vlastní selhání, zatímco na hysterii bohatnou všichni, kdo čerpají dotace, na jejichž financování se podílí každý řadový daňový poplatník.

Ačkoliv je Norsko významným těžařským státem, pracují norské vlády posledních let aktivně proti plynu jakožto alternativnímu zdroji energie pro běžné občany. Mnoho Norů plynu využívá zejména na svých chatách, jenže ceny se kvůli daním vyšplhaly tak vysoko, že se blíží 400 norským korunám za 10kilovou bombu.

Podle Skjalga Fjellheima, komentátora deníku Nordlys a také prostřednictvím dalších masmédií, jako např. rozhlasu, nelze splnit tzv. klimatické cíle, aniž se ve velkém převálcují a pošlapají zájmy a priority Norů i Laponců. Čeká nás prý nekonečná vlna dalších sporů, jež mohou přimět největší konflikty kvůli snaze o zachovávání ucelenosti významných přírodních lokalit jako třeba tzv. Altasaken, tedy Altský konflikt, spor o stavbu obří přehrady, jež znehodnotila jeden překrásný kaňon ve Finnmarce na dálném severu Norska. Další příklad byl spor o Mardalsfossen, nejvyšší vodopád Norska. Oba spory skončily totální prohrou pro přírodu i zastánce ochrany.

Přírodu má Norsko jistě ještě nádhernou, avšak nebýt zmíněných zásahů, mohlo by se pyšnit ještě více superlativy. A boj s těmi, jež by rádi viděli i ostatní nej- lokality zkrocené lidskýma rukama a vodu vedenou potrubími a rozsáhlé plochy zastavěné větrnými elektrárnami, není prohraný, jelikož je jejich snažení neutuchající a zálusk nenasytitelný. Inu, nerozumu je více než dost a nevážení si toho, co mají a touha vše proměnit a dávat všanc všelijakým experimentům ještě větší.

Pro vládu je podle některých důležitější než prevence v nejlepším vysílacím čase ukazovat se s poškozenými a dobrovolníky, od nichž mají jistotu, že se budou pokaždé shromažďovat k akci. Krásně odvádět pozornost od vlastních pochybení a neschopnosti a snahy šetřit na vlastní lid, to jo. Slibů bylo dost, těch se dočkali i lidé poškození povodněmi minulosti. A opět je podle některých důležité se s touto problematikou vypořádat, dokud se voda ještě nestáhla z pastvin, zahrad a zvednuté hladiny se nevrátily do normálu. Co kdyby pojišťovny přeposílaly účty okresům, jež povolovaly stavby tam, kde se stavět nemělo a desítky, někde i více než sto let, zanedbávaly prevenci a nemodernizovaly inženýrské sítě?

Kdo ví, třeba budou současné záplavy budíkem alespoň pro některé z těch, jimž dlouho nešlo o vlastní zemi a její lid nade vše. Kdo miluje svou zemi a myslí to s ní dobře, nemá zapotřebí ji neustále proměňovat do podob tak bizarních a exotických, že ji starousedlíci již nepoznají.