Nesčetněkrát někdo věštil, že papírová masmédia skončí. Norsko je sice jednou ze zemí na světě, kde pokročila digitalizace masmédií nejdále a některé z 245 novin a více než 80 časopisů již nevycházejí denně, ovšem i tak mají papírové verze své věrné publikum. Nicméně v některých řídčeji osídlených regionech již přestávají být k mání papírové výtisky některých magazínů, což nutí zájemce přejít na digitální verze, což zdaleka ne všem vyhovuje.

Nejvíce ošemetné je ale něco úplně jiného: Norští novináři a další pracovníci masmédií sice pracují někde, kde to mezinárodní tiskové organizace označují jako „nejbezpečnější zemi, v nichž mohou novináři pracovat.“ Navzdory tomu ale podle kritiků neplní své úkoly tak, jak by nejeden mohl čekat a laxní vztah ke skutečnostem se evidentně váže, jak jsem se již dříve o tomto tématu šířil, k pozici většiny novinářů, co se týče politického přesvědčení.

V informační válce mají takřka monopol: Koncerny Schibsted, Amedia a Polaris vlastní bezmála 80 % nákladů norských tištěných novin. Také ovládají Faktisk.no, web samozvaných „ověřitelů faktů“, jenž byl několikrát přistižen, kdy paradoxně pravdu jen předstíral!

Ovšem horší je snad to, jak tendenčně a dezinformačně redakce zacházejí se závažnými tématy jako např. jak se má Norsko postavit k nevyslovitelnému náboženství a jeho sílícímu vlivu, potažmo jak pojednávají o izraelsko-palestinském konfliktu. Jinde na svém blogu jsem již psal o tom, jak to chodí ve veřejnoprávní televizi, nejinak se to nese v tisku v pořád stejném duchu díky předchozí masmediální masáži se specifickým výkladem toho, kým je to palestinský lid (bez odůvodněné definice), mlčení o vmíšení se Iránu a tvrzeními třeba o tom, že v Gaze nejsou úkryty, provázenému nezmiňováním se o existenci tajných tunelů pod Gazou v délce několika desítek mil, kudy putují zbraně směrem k Hamásu. Ani zmínka o tom, že klany obývající Gazu vedou nejen válku o území, nýbrž i svatou válku (džihád) nehledě na hranice. Pro ně je zakopaný pes samotná existence Izraele. Rovněž se zamlžuje schválnost Hamásu rozmísťovat své bojovníky ve školách, nemocnicích atd., kde při izraelském opětování paleb zaručeně přijdou vniveč životy civilistů. Nám jsou předváděny archivní/zavádějící snímky rozstřelených budov a norská masmédia se opírají i o tvrzení Hamásu jakožto podle nich věrohodného zdroje, zatímco odpoutávají naši pozornost od útlaku Hamásu na vlastnímu obyvatelstvu, jejich držení jako rukojmích a blokování únikových cest Hamásem.

Norští novináři pro svou „osvětu“ rádi vrhají světlo na konkrétního „norského Palenstince“, jak je nazývají, popř. jiného migranta téhož víry, či jejich rodinu a rozplétají příběh okolo nich. Zpravodajci se povětšinou drží této šablony a nyní je to skutečnost, že mnozí z nich mají potíže dostat se z Gazy ven, co je zajímá (ovšem dostat se tam z Norska, ačkoli z Gazy prý mělo kdysi uprchnout, to jaksi nebyl problém).

V „redaktory řízených masmédiích“ (pojem má ozřejmovat zodpovědnost redaktorů a vymezování se proti blogům a společenským médiím) projde bez dokládání mnoho výrazů, jako např. probíhající „genocida“ na Palestincích, což lze vnímat jako ryzí propagandu. Není pak divu, že mnozí jsou toho názoru, že Hamás je obdobou ukrajinských odbojářů a Izrael je v podstatě Ruskem Středního Východu.

Protože pro norská masmédia jsou karty rozdány, není možné, aby norský čtenář zmoudřel ani kdyby si toho přečetl sebevíce. „Gen kritiky“ vůči „nesprávné“ straně konfliktu prostě schází. Mnozí Norové tak draze platí za noviny, jež jsou, spolu s dalšími masmédii, předpojatí, zkreslují pravdu, posouvají zaostření si na reálnou problematiku jinam, a proto činorodě nás podvádějí, zatímco nás polarizují čím dále více. Ceny za půlroční předplatné (v Norsku běžná délka předplatného u novin) místních novin nedávno stoupala o přibližně 12 % a v minulých pár letech o 5 % každý půl roku. Přitom produkt dodávaný na trh není o poznání lepší. Nejen s pravopisem, nýbrž i s jazykovou, či obsahovou přidanou hodnotou to bývá mnohdy děsivé, a to nejen u regionálních deníků, kde zdánlivě nemají čas na korektury i kdyby to mělo zabrat pár minut navíc. Jen se hemží hrubkami mezi norštináři notoricky známými a za dlouhá léta na tom nic nezměnily ani časté stížnosti. Profesní hrdost vyšuměla kamsi do ztracena.

Norská masmédia jsou již dlouhá léta velmi čilými cenzory. Komentáře ke článkům tak bývají vesměs ploché a nudné, jelikož cokoli, co by se dalo vyložit jako nějak nevhodně, vč. podle cenzorů přílišné ironie a harašení, je průběžně okamžitě smazáno, aniž čtenáři spatří ty komentáře, jež zcela běžně povedou k uzavření prostoru pro komentování. A když je uzavřeno, je zároveň uklizeno i od komentářů, jež vedly k uzavření. V nočních hodinách komentovat ani nelze, to mají cenzoři volno. A kolikrát cenzoři neznají hodiny a komentování znovuotevřou několik hodin poté, co ho měli ráno mít otevřené. Také se běžně ke kontroverzním tématům rozhodnou celoplošně vypnout komentáře u všech zpráv, což opět svobodě projevu rozhodně nepomůže. Inu ve srovnání s českými masmédii a jejich světem komentářů, myslím si, že by norští cenzoři z těch výbuchů ironických, bagatelizujících, sexistických, rasistických, velice temných, či škarohlídských komentářů nejspíše vyskákali hrůzou z oken. V této souvislosti je dlužno podotknout, že ty „výkřiky do tmy“, tak příznačné pro českou obec komentujících, jsou v norském prostředí neznámým jevem.

Kvalitní pracovníci masmédií potřebují k vykonávání svých profesí svobodu. V některých případech jsou více spisovatelé, než jsou novináři. Zřetelné rukopisy přispěvatelů ozvláštní každé noviny. Zprostředkovávání dle jejich názorů relevantní, byť třeba i málo známých skutečností nehledě na to, na jak se bude nahlížet, poněvadž fakta jsou fakty. V Norsku věhlasný, a přitom údajně vzácný a předčasně zesnulý pisatel jménem Jon Hustad uplatňoval třeba podle Sveina Gjerdåkera, redaktora týdeníku Dag og Tid přesně tyto zásady. Tomu také kontrastuje duchaplnost slátaniny většiny zpravodajců, brojí-li proti těm, jež si stylizovali jako nepřátelé. Vždyť to, že se někomu nelíbí, co píšete ještě z toho nedělá projevy nenávisti. Mezi projevy nenávisti a projevy, jež nenávidíte je přece rozdíl.

Kdykoli masmédia uvádějí nějaký velký příběh, zkuste pátrat po skutečném příběhu, od kterého vás masmédia rozptylují. Místní noviny milují vykreslování do detailů více méně nereálních plánů investorů, z nichž tolikrát nakonec nic nebude. Např. věnují poslední dobou hodně prostoru tzv. gigafactory, další jejich posedlostí jsou nemovitosti, a to až do té míry, že lze pochybovat o tom, zda nejsou pracovníci médií, ale i veřejní činitelé s developery ve střetu zájmu a jdou si na ruku. Hnáni jsou jakýmsi bezbřehým, hyperaktivním pozitivismem, podle nějž je nepopíratelným kladem prý nutný růst obyvatel za každou cenu, což ale přímo rozporuje „klimatickým“ a dalším jejich cílům vyžadujícím nižší spotřebu, méně přepravy osob i zboží atd. Avšak předčasně ohromovat přísliby rozvoje a až „klondikovské“ atmosféry, to umějí. Je zajímavé, jak nadšeně se staví k vynakládání skutečně astronomických částek, jež nemají na světě obdoby, aniž vycházejí z opodstatněného zázemí, aby věděli, co zabírá a co ne.

Nikdo nepopírá, že se i díky tisku vedou plodné diskuse, třeba aktuálně o tom, zda mají školy denně schovávat do konce školního dne mobilní telefony žáků, aby nerušily při výuce. Je divné, co vše sklízí bouřlivé reakce čtenářů, diváků či posluchačů. Jako např. masmediální krytí začátků lovecké sezóny, kdy jsou zveřejňovány snímky např. losů, jež padli rukou myslivců. Lidé se v hyperkorektní a hypermoderní společnosti oddálili svým kořenům natolik, že vadí již i těla mrtvých zvířat.