Všechny děti neošlehané životem, unavte se! Norské děti se dívají více na obrazovky než kterékoli další evropské děti.

Pořádně to někdy schytává každý rodič. Mají ze svých dětí páčit, jak tráví svůj čas a schovávat jim mobily, tablety a počítače? Rodiče-neúnavné „ofukovače“ ran prý předbíhají a přetahují se se svými dětmi o ego, jež si chtějí zveličit: Za každé poroučení jim to ale budou druhé straně několikanásobně vracet vzdorováním, čímž roste mezigenerační propast.

Průzkum uspořádaný Medietilsynet, tedy norským úřadem pro média podle deníku Aftenposten a dalších norských masmédií, ukazuje, že rodiče kupují svým dětem mobilní telefon a dovolují jim přístup k sociálním sítím z obav, že budou vyloučeny. Norské děti dostávají svůj první mobilní telefon čím dále dříve. 17 % jich dostalo vlastní telefon dříve, než jim bylo sedm let a má ho celkem 93 % všech dětí mezi devíti a jedenácti. Ačkoli si rodiče uvědomují, že děti mohou být exponovány jak obsahu, tak situacím, na které třeba nejsou dostatečně vyzrálé, aby se s nimi vypořádaly, tak sociálními sítěmi brouzdá polovina devíti a desetiletých norských dětí. Čelí výzvám k zasílání lechtivých snímků, inzerátům na pornografii, plastickou chirurgii a implantáty, hazard i výrobky na zvětšení svalů a hubnutí.

Ovšem mnozí rodiče mají pocit, že jsou sami o to, aby vybírali, co je pro jejich děti dobré a přínosné a uvítali by jednoznačnější a jednotnější rady a doporučení. Mělo by být dětem povoleno třeba hrát dospělácké hry jako Grand Theft Auto na počítači či mobilu?

Zmatení diskusemi na téma, kolik času by měly děti trávit u obrazovek se někteří rodiče a lidé, jež se jejich dětem připletou cestou životem a popostrčí je, raději zaměřují na dopady sociálních sítí na děti a mládež. Nálezy odborníků se rozcházejí, jak co se týče soustřeďování se, tak pokud jde o závislost i mentálního zdraví. V argumentaci je nanejvýš nejasné, co je doložitelný výzkum a co jsou názory založené na morálních přesvědčeních Helsedirektoratetu, čili Úřadu národního zdraví. Podle některých odborníků, jako, dejme tomu, Elisabeth Staksrudové, profesorky Ústavu pro masmédia a komunikace Univerzity v Oslu prostřednictvím diskusního pořadu Debatten norské veřejnoprávní televize NRK se mají děti dokonce lépe, čím více času tráví před obrazovkami.

Ustanovit věkovou hranici tak jako již v řadě zemí prý problémy s ochranou osobností, sebedůvěrou, plýtváním času i mentálním zdravím nevyřeší, nýbrž jen odloží. V devíti, třinácti, či sedmnácti letech si málokdo vnímá následky vlastního sezení před obrazovkami. Hormon dopamin proudí tělem a zatímco na obrazovce naskakuje násilí, sex a nenávist, chodí jim jedna zpráva za druhou, na niž mají nutkání reagovat obratem. V mezičase se děti staly součástí světa, kde se jeden srovnává s druhým, šikanuje ho a vylučuje, což přivádí stres, pocity méněcennosti a osamělosti, nedostatek spánku a tělesné činnosti, depresi a problém se soustředěním. K tomu závislost na obrazovkách ovlivňuje uvažování, mezilidské vztahy, ovládání citů a je na úkor učení se, paměti a kreativity.

Jonathan Haidt, americký profesor sociální psychologie, je jedním z těch, jež dokázali silnou souvislost mezi výše uvedenými i to, že se mnozí mají lépe poté, co se na čas odpojili a překonali závislost. Ovšem není vůbec jednoduché odpojit se, když jsou připojení „všichni.“ Podle Steinara Krokstada, profesora sociální medicíny Norské technicko-přírodovědné univerzity NTNU, došlo v r. 2010 k významné změně. Od té doby totiž počet úzkostnost a depresivních norských dětí drasticky stoupá a změna nastala současně s tím, že se staly sociální sítě „majetkem všech“. Webu www.nhi.no Krokstad prohlásil, že nenajdeme žádné další zřetelnější činitele, jež změnili život dětí a mladých než internet, mobilní telefon a sociální sítě. Výsledkem je podle studie provedené mezi 10 000 norskými studenty a zprostředkované norskou tiskovou agenturou NTB, že 57 % studentek a 42,5 % studentů splňuje diagnostická kritéria pro mentální chorobu.

Jestli jsou tato čísla extrémní, jsou extrémní i rozhodnutí byrokratů a politiků, jež tomuto vývoji napomáhají: Podle politoložky a spisovatelky Siri Sjøgrenové Selmerové a prostřednictvím webu www.document.no byla digitalizace školství zaváděna plíživě, aby se masověji proti tomu nepostavili rodiče, a přezrálá diskuse přichází až nyní. V některých školách tráví děti až 47 hodin týdně u obrazovek(včetně domácích úkolů). To je více než pracovní týden dospělých. Je na každé škole, počínaje kterým školním rokem a v jaké míře užívat digitálních nástrojů. Některé děti klepají do iPadů již od první, další až od šesté třídy. Navzdory tomu norské děti zaostávají čím dále více jak se svými vrstevníky v dalších srovnatelných zemích, tak s rodiči, jež stíhali více látky za podobných časových rozmezích.

Je jasně, že je během výuky neuhlídatelné, zda se děti místo ní a čerpání znalostí nevěnují raději hraní a sociálním sítím. Podobně se místo sociální interakce během přestávek hraje na mobilním telefonu, „chatuje“ a „snapuje“, brouzdá po Instagramu, YouTube atd. Rozrušenost a roztržitost a stále větší výskyt poruchy ADHD u dnešních dětí má podle některých kritiků tkví v mechanismech zneužívajících potřeby nepřetržitých vzpruh do jejich slabin a zranitelnosti. Hybatelé norských dějin, tedy ta novodobá vrchnost, jež mají stejnou sveřepou, fanatickou a dogmatickou snahu o přestavbu všeho možného od složení obyvatel přes školství až po klimatu, se suverénně a přezíravě neopírají o výzkum, jež má za to, že psát rukou na papíře uvedou v pohyb jiné senzory mozku, jež spustí více kreativních procesů a funguje jako vzpruha na učení se a pamatování si to, co se učí.

Proč mají psát na klávesnici děti od útlého věku, jež sotva začaly tvarovat písmenka na papíře? Vždyť se digitálním dovednostem tak jako tak naučí včas. Je dokonce možné, že jejich přibývajícím vedením k digitálním dovednostem je vytlačován pravopis, schopnost číst a radost ze čtení knih a papírových textů.

V Norsku žije 9 % osob starších 25 let ještě u rodičů, což patří v rámci Evropy k nejnižším počtům. Nezávislost norských dětí na svých rodičích je třeba v takových Spojených státech zcela nevídaná: Američtí rodiče jsou daleko více přítomní v životech svých dětí. Proto musel být kvůli nerealističnosti před vysíláním v Americe pozměněn úspěšný norský televizní seriál Skam (v čestině Stud) pro děti.

Venku si děti již skoro nehrají, mají „digitální chůvy“, jež je aktivují, ovšemže je spíše činí pasivními, kvůli čemuž přibírají na váze a riskují cukrovku, nemoci srdce a cév, potíže se svaly, kostrou i mentálním zdravím. Rostou protiklady mezi tou menšinou, jež je velice aktivní, každou chvíli se „vyšťaví“ a až riskantně odvážná svými skoky, lezením, běháním atd. a jejich protějšky s bídnými motorickými dovednostmi, jak uvádí mj. deník Bergens Tidende. K tomu přispívají i rodiče, jež drží děti doma již tehdy, začnou-li jenom trošičku poposmrkávat.